Propustky na tocích jsou nenápadnou, ale všudypřítomnou překážkou pro migraci ryb

Během protékání omezeným otvorem se zvyšuje rychlost a síla vody, která pak podemílá dno u svého vyústění. S postupem času se tak vytváří schodek, malý vodopád, překážka. A protože propustek uvnitř nenese na svém dně žádné záchytné prvky, nemají ryby šanci vrátit se tudy zpět.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Dan Keck / Flickr.com

„Říční tok pravděpodobně překonáte několikrát za den, aniž byste si to jakkoliv uvědomili,“ říká ekoložka z univerzity ve Swansea, Stephanie Januchowski-Hartleyová. Aby ne, po silnicích, kolejích i chodnících ve městech i v otevřené krajině překonáváme řeky a potoky bez obtíží díky mostkům a propustkům pod nimi. Tato stavebně chytře zavedená trubní tělesa, která nám pohyb usnadňují, ale rybám pohyb mnohde naprosto znemožňují.

Hráze vodních přehrad a vysoké jezy, jejichž počty jdou ve světě do stovek tisíc, situaci pro migrující druhy komplikují. A propustky pak doslova doráží. „Přehrady a jezy jsou jen špičkou ledovce, protože propustky jsou menší, všudypřítomné, skryté,“ říká Januchowski-Hartleyová. „Zatímco počet jezů nebo přehrad na vodním toku můžete monitorovat s pomocí satelitů, propustky tak snadno nezmapujete. Jsou v celé Evropě, pod silnicemi, domy, obchody, pod celými vesnicemi.“

Když si ale dáte tu práci, napočítáte jich, třeba v regionu kolem Velkých jezer na severu Ameriky, 250 000. Tedy 35x víc než kolik je tu přehrad. Stejně běžné jsou i v brazilské Amazonii. Na jednom z přítoků Amazonky se jich po celé délce toku nachází 10 000.

Na řekách ve Skotsku činí už jen průměrná vzdálenost mezi jezy a přehradami 12 kilometrů. A jen na řece Clyde a jejích přítocích navíc napočítáte 1500 propustků, tedy přibližně každého půl kilometru jeden. Znamená to 29x více překážek, než kolik je tu dohromady přehrad. A podobné je to v celé Británii, která má jednu z nejhustších dopravních sítí na světě, a tudíž vede i v počtu propustků pod silnicemi.

Proč by to měl být problém? Propustky vytváří, podobně jako jezy a přehrady, pro ryby nepřekonatelnou bariéru. Zajištění jejich průchodnosti pro živočichy totiž po desetiletí nebylo prioritou. A vlastně není dodnes.

Profil zapuštěného hydrologického propustku má jen pojmout vodu, ideálně v takové kapacitě, aby odolal povodním a přívalovým dešťům. Během protékání omezeným průřezem se tu zvyšuje rychlost a síla vody, která pak podemílá dno u svého vyústění. S postupem času se tak vytváří schodek, malý vodopád, překážka. A protože propustek uvnitř nenese na svém dně žádné záchytné prvky, nemají ryby šanci vrátit se tudy zpět. Migrace tímto směrem, návrat do trdlišť a šance na tření, končí.

Šlo by to pochopitelně i lépe, instalací polootevřených půlkruhových těles, které by zajistily funkci přechodu pro suchozemce a odstranily neduhy propustků. A současně by zvýšily jejich stabilitu v případě nenadálých povodní. Jenže tahle změna by nebyla zadarmo a náklady by vzhledem k množství existujících propustků byly astronomické.

Januchowski-Hartleyová podotýká, že v této fázi je nezbytné tlačit na to, aby alespoň nově vznikající propustky odpovídaly ekologickým požadavkům migrujících ryb, jejichž počty drasticky klesají. „Zatím totiž platí, že když někde silnice překonává řeku, o tom, co to bude znamenat pro ryby, se nepřemýšlí.“