Proč velryby a delfíni umírají na plážích? A máme je zachraňovat?

Proč tento delfín zamířil z volného moře na mělčinu? Nevíme.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | International Fund for Animal Welfare Animal Rescue / Flickr

Kytovci patří mezi savce, jejichž předci běhali po souši. Postupně se však vrátili do vody a znovu se zcela přizpůsobili životu pod hladinou. Dokonce se u nich, podobně jako u netopýrů, vyvinula echolokace (schopnost orientace podle odražených zvukových vln). Má se za to, že vnímají i magnetické pole Země, které jim pomáhá orientovat se v rozlehlých oceánech. Někteří kytovci díky tomu podnikají nejdelší známé migrace mezi savci.

Vodní prostředí se kytovcům stalo jediným a trvalým domovem, mimo něj trpí, a to hned z několika důvodů. Voda nadnáší, proto svou ohromnou hmotnost pod hladinou necítí ani největší velryby. Elegantní tělo se ale na souši mění v hroudu hmoty, protože bez podpory vody nedokáže udržet svůj tvar. Navíc přitom dochází k utlačení plic, takže, i když kytovci dýchají vzduch, mimo vodu se vlastně dusí. Dalším nebezpečím je přehřátí, vzduch totiž neodvádí teplo tak rychle jako voda (rozdíl mezi 20° C ve vodě a na vzduchu zná jistě každý). Sucho a slunce také poškozují velmi citlivou pokožku. Na souši přežijí kytovci bez zvláštní péče sotva pár hodin.

Břeh se stal pro delfíny a velryby smrtelnou pastí ve chvíli, kdy se plně přizpůsobili životu ve vodě. Z příliš mělké vody už se nedokážou dostat zpět. Přesto se kytovci na březích po celém světě čas od času objevují. Někdy na tom není nic záhadného - voda vyplaví jednotlivé mrtvé či umírající zvíře, příliš slabé na to, aby vzdorovalo vlnám a mořským proudům. Jindy se ale na mělčině objeví zvířata, která na první pohled žádný problém nemají. Pitva následně odhalí skrytá zranění, nemoc nebo třeba komplikovaný porod. Některá uvíznutí lze dát do spojitosti i s katastrofami - výbuchem sopky, únikem ropy či jiných škodlivých látek. Nápadný nárůst uvíznutí vorvaňovců (čeleď Ziphiidae - středně velcí kytovci, kteří žijí daleko od pobřeží a potápějí se do velkých hloubek) v určitých časech a oblastech se připisuje vojenským cvičením, při nichž se používaly extrémně výkonné radary. I zde však šlo v zásadě o následný jev - hluk a prudké vynoření způsobilo kytovcům těžká vnitřní poranění.

Je potřeba udržet jejich kůži vlhkou a počkat na příliv.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michael Dawes / Flickr

Nejzáhadnější uvíznutí kytovců se však týkají zvířat, u kterých ani případná pitva neodhalí žádný závažný problém. Prostě se jen z nějakého důvodu vydala ke břehu. Může jít o jednoho, deset anebo i o několik stovek jedinců. Kytovci vplují do mělké vody a odliv pak často dílo zkázy dokoná.

Pro naše předky byly tyto události darem z nebes, anebo špatné znamení, podle toho, jaký vztah ke kytovcům chovali (anebo jaký panoval hlad). Moderní lidé naší kultury však vnímají pohled na kytovce, ležící bezmocně na pláži, jako velmi zraňující. Proto se v posledních desetiletích oddíly záchranářů i dobrovolníci snaží uvíznutým kytovcům pomáhat. Zakrývají je před sluncem, polévají je vodou, a když přichází příliv, pomáhají jim vyplout zpět na moře.

Při tom všem se neodbytně vtírá otázka – proč? Proč někteří kytovci najednou zamíří z volného moře na mělčiny? Nejednou lidé zaznamenali takové uvíznutí doslova v přímém přenosu - kytovci míří ke zrádné mělčině s naprostou jistotou! Vše je však ještě podivnější - když se záchranářům podaří některá zvířata odvést na moře, často se vracejí zpět! Anebo celé stádo uvízne znovu za několik hodin či dní. Co se stalo s dokonalou orientací a navigací inteligentních mořských savců?

Pravdou je, že na tyto otázky dosud nikdo nezná přesnou odpověď. K uvíznutím kytovců dochází po celém světě, k těm nejmasovějším ale nejčastěji jen v několika oblastech, např. v zálivu Golden Bay na Novém Zélandu. Pravděpodobně zdejší přírodní podmínky zvířata matou, proplouvající kytovci mají pocit, že je cesta bezpečná a pod nimi ještě dost hluboko. Vinu může nést tvar dna, který tříští zvukové vlny echolokace, anomálie v magnetickém poli, extrémně vysoký rozdíl mezi hladinou vody při přílivu a odlivu nebo ještě něco dalšího, co mi lidé nevnímáme.

K uvíznutí jsou také náchylné především některé druhy kytovců – například delfíni skákaví (Tursiops truncatus) uvíznou bez zjevné příčiny jen zřídka. Naopak svou smrt na plážích často nacházejí kulohlavci (Globicephala) nebo kosatky černé (Pseudorca crassidens). V obou případech jde o zvířata, která se vyskytují daleko od pevniny v hluboké vodě. Je možné, že svou roli při uvíznutích hraje i neznalost pohybu blízko břehu.

Dalším zarážejícím faktorem je množství zvířat, která může v jedné chvíli moře vyplavit. Když první jedinci narazí na dno, proč nevarují ostatní? Proč ti se neotočí a neplavou honem do bezpečí hluboké vody? Odpovědí mohou být velmi silné vazby, které mezi sebou poutají jednotlivé členy stáda. Neopustí se. I to může být jeden z důvodů, proč se už osvobozená zvířata vracejí zpět k jisté smrti na pláži.

Ať už je to jakkoliv, kytovci nacházejí smrt na březích už miliony let, a přesto nevyhynuli. To jen my, lidé, máme pocit, že příroda musí být dokonalá, aby fungovala. Příroda je dokonalá ve své nedokonalosti a dokonalí nejsou ani kytovci. Evoluce neustále běží, propracovává se vpřed s každou chybou. Z tohoto důvodu si někteří vědci - nepříliš nahlas a rozhodně ne před zachránci uvízlých kytovců - kladou otázku, zda vůbec do přírodních dějů zasahovat. Z hlediska všech kytovců jde skutečně o nevýznamnou činnost, možná dokonce škodlivou. Nemaříme vlastně jejich vývoj do stavu, kdy už se budou umět zrádným mělčinám vyhýbat?

Chcete vidět divoké delfíny? Šanci máte i v Evropě

Máme tedy uvízlé kytovce vůbec zachraňovat? Domnívám se, že ano. Pomáhání kytovcům má totiž ještě jednu důležitou stránku. Velryby a delfíni jsou zvířata, k nimž si snadno vytvoříme vztah. A mít vztah k něčemu v přírodě znamená chránit ji. Nepochybuji o tom, že ten, komu plave někde v moři "jeho" zachráněný delfín, kulohlavec či kosatka černá, se bude k oceánům a životnímu prostředí chovat mnohem zodpovědněji. Teď, v naší šílené době, musejí kytovci (i lidé) především přežít, evoluční pochody mají času dost...