Ruská ropa a zemní plyn z nás činí spoluplátce války na Ukrajině

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Rusko je ve světě třetím největším producentem ropy, hned za USA a Saudskou Arábií. Každý den vytěží 11,3 milionů barelů (z čehož 10 milionů připadá na surovou ropu, 960 000 barelů ropných kondenzátů a 340 000 barelů tekutých složek zemního plynu, tzv. NGLs). Současně je Rusko tím největším světovým vývozcem ropy. V prosinci 2021 exportovali do světa 7,8 milionů barelů denně. S fosilními rekordy ještě nekončíme: Rusko je totiž i největším světovým producentem i vývozcem zemního plynu, s denní obratem okolo 0,65 miliardy kubíků. A hodí se také zmínit, že Rusko u obou zdrojů kontroluje výraznou část světových zásob (u ropy cca 8 %, má tedy osmé největší rezervy, u plynu 20 %, je první na světě). Jen ropa a zemní plyn tedy tvoří, podle různě kvalifikovaných odhadů, něco mezi 40-60 % celé ruské exportní ekonomiky.

Přiškrtit kohoutky? Ano

Pokud tedy chtějí státy celého světa nejrůznějšími uvalenými sankcemi zasáhnout Rusko na opravdu citlivém místě, a přesvědčit jej tím, aby ukončilo válku na Ukrajině, zdá se být omezení exportu fosilních z Ruska tím nejpříhodnějším místem. Jenže každá mince má dvě strany, a v tomto případě se vyplatí zmínit, kam vlastně ony objemné exporty fosilních paliv z Ruska míří. A to je v případě zemního plynu z 50-40 % a v případě ropy pak z 39 % Evropa. Z Ruska se také do Evropy dováží nemalá část uhlí (okolo 45 %) a řada dalších pro evropský průmysl podstatných materiálů a surovin. Otřesy války jen kousek od hranic Evropské unie pochopitelně zvyšují cenu ruské ropy, plynu, uhlí. Ale nikterak nesnižují poptávku po nich. A tím dochází k velmi prapodivné situaci.

Na jedné straně je tu snaha důrazně motivovat sankcemi Rusko k ukončení války přiškrcením finančních zdrojů, ale současně země EU z druhé kapsy platí tomu samému Rusku zvýšené platby za momentálně dražší suroviny a zdroje, čímž paradoxně přispívá na válku a snižuje účinnost sankcí. Ruské příjmy z ropy a plynu se před válkou blížily 250 miliardám dolarů. A nyní, protože v důsledku konfliktu ropa a plyn citelně podražili, za ně bude Evropa platit nejspíš okolo 300-400 miliard dolarů ročně. V praxi to ale znamená, že to, co je u nás prezentováno jako chvályhodné zablokování finančních zdrojů agresora a zničující sankce pro jeho ekonomiku, je prostě okamžitě kompenzováno navýšenou platbou.

Účet za den války s přirážkou

To, že administrativa amerického prezidenta Bidena potvrdila vystavení stopky dovozu ruské ropy, je v kontextu protiválečných sankcí jistě potěšující informací. Nicméně USA z Ruska odebírali jen 84 000 barelů denně. Zatímco Evropa dál denně odebírá 1,6 milionu barelů. Za ruskou ropu v roce 2020 platili v Holandsku 9,4, v Německu 6,2, v Itálii 3,5 miliard dolarů. Dnes jsou ceny o desítky procent výše. Se zemním plynem je to podobné: Německo stále odebírá 42,6 milionů kubíků, Italové 29,2, Holanďané 15,7 a Maďaři 11,6 milionů kubíků. Jen za cenu o 144 % vyšší, než loni. Odborná debata o tom, jestli je na vývozu fosilních paliv ekonomicky víc závislé Rusko, než Evropa na jeho dovozu, tak začíná připomínat úvahu nad tím, zda bylo dřív vejce nebo slepice.

Země Evropské unie se nemohou vyvinit z toho, že Rusku přispívají na válku. Odhadované náklady ruské válečné mašinérie na Ukrajině se blíží sumě 500 milion až jedné miliardy dolarů za den. A Evropa nyní platí za zemní plyn, ropu a uhlí Rusku miliardu dolarů denně. Putinovskou propagandou zmasírovaní obyvatelé Moskvy si mohou stěžovat na to, že teď chvilku neochutnají Pepsi nebo nebudou moci koukat na Netflix, že zdraží a stane se nedostupné západní zboží, ale to je asi tak zatím všechno. Cesta k vyhladovění diktátorského režimu totiž vede přes dvoucestný ventil ekonomiky, kdy na jedné straně „utahujeme a zpřísňujeme sankce“ a na druhé straně ochotně doplácíme rozdíl v ceně za zboží, které je pro nás momentálně nepostradatelné.

Chcete být zelení? Tak mlčte

Válka na Ukrajině má ke svému konci nejspíš ještě daleko, ale jistá poučení pro environmentální sektor jsou už dnes zřetelně patrná. Závislost na importovaných surovinách a zdrojích energie je prostě problém. Ať už jsou fosilní nebo obnovitelné. Ukazuje se, že donedávna tolik nepravděpodobná situace, kdy se nedemokratický a autoritářský režim rozhodne pro útok na svého souseda, může nastat i v 21. století. A například Peking si svou rétorikou vůči okolním státům, Tchaj-wanu a všem ostatním zemím v jihočínském moři, v ničem nezadá.

Čína v současnosti kontroluje 80 % polysilikonu a 98 % dalších klíčových komponent. Zajišťuje 95 % produkce vzácných zemních minerálů, drží 30 % jejich světových rezerv. Jinými slovy, pokud by se Čína z nějakého důvodu rozhodla, že zbytek světa neprojde zelenou revolucí energetiky, stane se to. S obnovitelnými zdroji je Evropa momentálně ekonomicky závislá na Číně stejně, jako nyní na její sektor fosilní energetiky na Rusku. A současné dění na Ukrajině nám velmi nepříjemně připomíná, že jakákoliv forma dependence na autoritářských režimech může mít velmi neblahé následky. V případě Ruska a fosilních paliv nás činí spoluplátci krvavého konfliktu. Jak by tomu bylo v případě Číny?