Třetina chráněných území na světě je pod silným lidským tlakem

Myslíme si, že je o ně dobře postaráno. Jenže to je omyl. Třetina všech existujících suchozemských přírodních rezervací je vystavena neúměrnému tlaku lidské civilizace. A to do té míry, že už prakticky neplní roli území, které by mělo chránit přírodu. Takový je závěr bilanční studie, uveřejněné v prestižním žurnálu Science.

Tým výzkumníků pod vedením Kendalla Jonese z Univerzity v Queenslandu se pustil do krajně nevděčné práce. Nikdo totiž nemá rád, když mu někdo bourá iluze. A to je přesně to, co svou prací Jones nyní činí. Na základě podrobné analýzy hodnotí míru lidských aktivit ve stávajících chráněných územích po celém světě. Lidé by rádi věřili, že o střípky přírodního bohatství je v nejrůznějších rezervacích, chráněných zónách a národních parcích dobře postaráno. Od toho je přeci zřizujeme, ne? Jenže u třetiny z nich tomu tak vůbec není.

Chráněných území přibývá, ale druhy dále mizí

Nejprve ale trochu optimistických zpráv. Rozloha chráněných území na pevnině se od roku 1992 téměř zdvojnásobila. Suchozemských rezervací bychom teď po celém světě napočítali přes 202.000. A jak uvádí výbor Úmluvy o biologické rozmanitosti, v různém stupni přírodní ochrany se už nachází 15 % souše.

Perfektní, chtělo by se říci. Zmíněný výbor a signatáři úmluvy by přitom byli rádi, aby se do roku 2020 zvýšila plocha chráněných území o další dvě procenta. A zatím to i vypadá, že by se to mohlo podařit. Jenže je tu jeden zádrhel. Kendall Jones se s kolegy podíval na to, jak si zatím kvalitativně stojí oněch stávajících 15 %. A zjistil, že to slavné vůbec není.

Krátce řečeno: chráněných území možná utěšeně přibývá, ale ochranu přírody zrovna nezajišťují. Do hry totiž vstupuje živelný růst měst, budování dopravní infrastruktury nebo třeba vypásání prérií hospodářskými zvířaty. Povětšinou se tak děje v souladu se schváleným provozem chráněného území, ale prakticky tím dochází k vážnému narušení smyslu rezervací. Taková narušovaná území totiž nezabraňují ztrátám biodiverzity, ani nezprostředkovávají kontakt mezi izolovanými populacemi rostlin a živočichů. Jsou to rezervace dobře fungující na papíře, ale nikoliv v reálu.

Silnice napříč rezervací? Žádný problém

„Vlády zemí silně přecenily úlohu využitelného prostoru uvnitř a vně chráněných rezervací,“ říká Kendall Jones. „Myslí si, že uvnitř těchto území je příroda chráněna, ale není. A to je hlavní důvod, proč zaznamenáváme stále větší propad biodiverzity a ztrátu druhů, i když vyhlašujeme více chráněných území, než kdy předtím.“ Chyba přitom není v matrixu, ale spíše ve velmi volném nastavení parametrů ochrany přírodních stanovišť.

I když je primárním účelem chráněných území zachování přírody, definice to není striktní. V některých rezervacích je umožněna „udržitelná extrakce přírodních zdrojů“ nebo jsou schváleny jiné neintenzivní lidské činnosti. „Když se například v roce 1992 řešilo, jaké lidské aktivity musí být z rezervací vyloučeny, vůbec se nebraly v potaz dopravní komunikace nebo vodní cesty,“ vysvětluje Jones. To, jak závažný je jejich vliv, se zjistilo až v pozdějších letech. A podobné je to třeba s vlivem umělého světla, světelného smogu vznášejícího se v noci nad městy. Pokud taková prozářená oblast těsně přiléhá k území, kde by měla být chráněna příroda, neděje se tak.

Nefungující nerušit, ale napravit

Jones vyčíslil, že 33 % stávajících chráněných území je pod intenzivním lidským tlakem, který prakticky znemožňuje naplnění funkce ochrany přírody. Dalších 42 % je pak pod tlakem mírným. „A pokud bychom hledali ta člověkem skutečně málo až vůbec dotčená chráněná území, zjistíme, že jich je méně než 10 % ze všech existujících,“ dodává Jones. Jenže ty byste našly nejčastěji na území Ruska nebo Kanady. Zajímavé také je, že od roku 1993 vyhlášené rezervace se nachází především na územích, kde je tlak člověka spíše mírný.

Studie je spíše výstražným signálem, ale konkrétní řešení nenabízí. Varuje před živelným zakládáním chráněných území, jen kvůli naplnění dvouprocentního mezinárodního závazku. Když totiž třetina stávajících chráněných území svou roli neplní, je nebezpečné nechat se ukolébat se pocitem, že je o přírodu dobře postaráno. Jones dodává, že by člověkem dnes intenzivně narušované rezervace nerušil, ale doporučil by upravit podmínky hospodaření. „Pokud tu další degradaci nezabráníme, nemám pochyby o tom, že bude ztráta biodiverzity pokračovat.“

---

reklama

---