Zaoceánské lodi budou méně znečišťovat ovzduší. Pro moře to ale bude pohroma

Jedna každá obří kontejnerová loď vyprodukuje během své zaoceánské plavby takové množství emisí, jako 50 milionů osobních automobilů. Ilustrační snímek.

Foto | Will Truettner / Unsplash

Původní myšlenka jistě špatná není. Přepravní kontejnerové lodě, stejně jako ty velkokapacitní výletní, jsou totiž jedněmi z největších znečišťovatelů ovzduší. Jak to? Spalují v podstatě odpad po rafinaci ropy, který je konzistencí blízký zubní pastě nebo polotekutému asfaltu. A tenhle materiál je bohatý na oxidy síry, které při spalování unikají do ovzduší. Jen pro představu jak velký problém to vlastně je: jedna každá obří kontejnerová loď vyprodukuje během své zaoceánské plavby takové množství emisí, jako 50 milionů osobních automobilů.

Šestý největší znečišťovatel světa. Pravděpodobně ale globální šampion

To znamená, že cirka 15-20 takových lodí se vyrovná všem autům na celém světě. Pokud bychom tuto miniflotilu maxilodí považovali za samostatný stát, tak by z hlediska své emisní bilance stála někde mezi celým Německem a Japonskem, tedy zhruba šestými největšími znečišťovateli na světě. Takže zaměřit se na velké lodě rozhodně dává smysl. Mezinárodní námořní organizace na problematiku nečistého paliva a znečišťujících lodí upozorňuje opatrně už dlouho a zdá se, že letos v Londýně konečně dozrál čas k rozhodným slovům.

Ta zní zhruba tak, že do roku 2020 bude nezbytnou podmínkou k vyplutí na volné moře zvýšení kvality paliva. Přesněji, už nebude povoleno stávající hutné palivo s obsahem síry 3,5 %, ale jen 0,5 %. Kdo ho mít nebude, zůstane v přístavu. Není to sice návrat k plachtám, ale na rozvážnou IMO je to až nečekaně razantní postoj. Jak ale dokládá deník Guardian, provozovatelé lodí (kteří se nařízení bránili překvapivě málo), si to hodlají zařídit po svém. A přitom naprosto legálně.

Inovace pračkou dělá jen další špínu

Ne, nebudou kupovat kvalitnější palivo s nižším obsahem síry. Protože to by je přišlo na 500 a víc dolarů za tunu. A taková pořádná 400 metrů dlouhá kontejnerová loď, plující rychlostí 23 uzlů, jich za hodinu spálí hned 16 tun (tedy za den cca 150 000 $). Raději investují dva až čtyři miliony dolarů do nákupu zařízení, kterému se přezdívá scrubber (pračka). To umožní i nadále využívat nekvalitní palivo, které je ale přímo před vlastním spalováním přečištěno.

Do motorů po pobytu v pračce putuje „čistší“ verze paliva, které skutečně tolik emisí síry neprodukuje. Že to vypadá jako výhra? Námořníci si skutečně stěžovat nemohou, inovace pračkou se jim zaplatí během jediné cesty přes oceán. Problém je v mechanismu čistění, který si načerpává vodu, a s vypranou „špínou“, tedy sírou a těžkými kovy olovem, niklem a zinkem, je vypouští do moře. Směnou za méně znečišťované ovzduší tak bude mnohem intenzivnější znečištění oceánů.

Poměrně děsivé přitom je, že dosud tuto čistící vychytávku využívalo kolem 450 lodí na celém světě. Po ultimátu z Mezinárodní námořní organizace ale zvažuje její pořízení dalších 2300-4500 lodí. Není divu: být vybaven nekvalitním palivem a nemít přitom čističku bude zakázáno, kontrolováno a pokutováno. S pračkou to nehrozí. Že se tím ale současně legalizuje skládkování toxické vody z vypraného paliva přímo do moře, a to kdekoliv, zatím nikomu moc nevadí.