Není jistě běžné, když jedna z nejvýznamnějších evropských galerií, Tate Gallery v Londýně, věnuje celý jeden velký sál z dosavadní plochy věnované historii malířství něčemu tak zdánlivě subtilnímu, jako je estetický pojem vznešenosti. Pod snad až příliš lákavým názvem Umění a vznešeno. Hrůza, muka a transcendence (Art and the Sublime. Terror, Torment and Transcendence) jsou nyní dlouhodobě vystaveny obrazy v jednom z velkých sálů této prestižní galerie. Doprovázeny jsou jak delšími komentáři, tak menším katalogem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý projekt a řady českých turistů v Londýně i v Tate Gallery samotné nejsou nijak malé, stojí za to ho připomenout i v Ekolistu. Zajímavé už je samotné instalování této expozice – kromě toho, že jsou na většině děl zobrazeny přírodní náměty, věnuje se expozice i určitému typu našeho postoje k přírodě. Kategorie vznešena je totiž od 18. století spojena s oceněním do té doby odmítaných scenérií či typů krajiny, které vykazovaly znaky divočiny.

„Nesmíme přenechat interpretaci klimatické změny lidem, kteří nic nevědí o dějinách civilizace,“ říká Wolfgang Behringer v závěru své knihy Kulturní dějiny klimatu. To přesně shrnuje základní myšlenku čtyřsetstránkového průvodce po společných dějinách proměny klimatu na Zemi a vývoje lidské civilizace.

Spisovatel Peter Matthiessen, neúnavný bojovník za ochranu přírody a práva domorodých obyvatel, navštívil na začátku června Festival spisovatelů Praha. Kromě představení svého díla, z něhož patří mezi nejznámější především himálájská reportáž Sněžný levhart, v Praze zvládnul ještě diskutovat o rebelii a převzít cenu za svobodu projevu.

Už řadu desítek let, ba možná celé století, neovlivňuje naše vnímání krajiny ani tak krajinomalba (spolu s literaturou), ale fotografie. A to jak umělecká, tak publicistická i „spotřební“ v podobě různých kalendářů, plakátů atp. Proto je vždy navýsost zajímavá výstava fotografií krajiny, která nás změnami našeho postoje k přírodě provází, stejně jako fenoménem tohoto novodobého uměleckého druhu vůbec. Takovou je i výstava fotografií krajiny Double Fantasy kurátora Petra Nedomy v pražském Rudolfinu. Výstava se snaží klást otázky po vzájemném vztahu ideálu krajiny v evropské kultuře a jejího zobrazení v tvorbě starých krajinářů, a pokusech vyrovnat se s těmito předchůdci, a to vše za použití digitálních fotoaparátů současnosti.

Kniha Václava Matouška „Čechy krásné, Čechy mé“ nese podtitul Proměny krajiny Čech v době industriální. Kniha si klade nemalý úkol – popsat všechny vlivy, kterými člověk působil na krajinu české kotliny v době končícího devatenáctého a počátku dvacátého století. Text čtenáři ukazuje vývoj rodné hroudy skutečně ze široka, přes vývoj zemědělství a průmyslu, přes jízdu železnicí i po silnici až po spočinutí v lůně přírody po boku paďourů a trampů.

Na konci loňského roku, v době, kdy probíhal ostře sledovaný klimatický summit v Kodani, vydalo Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy v Praze, knihu Atmosféra a klima. Aktuální otázky ochrany ovzduší. Nejde o dílo pro širokou veřejnost, ale o publikaci zaměřenou odborněji, čímž se vymyká typu knih, o nichž v Ekolistu.cz píšeme. Přesto na ni upozorňujeme – jde totiž o první odbornou publikaci v českém jazyce, která pokrývá celou oblast problematiky meteorologie, klimatologie a ochrany ovzduší.

Geologovi a mimořádně zdatnému popularizátorovi vědy Václavu Cílkovi loni na podzim vyšla kniha Krajina z druhé strany. Jde o soubor textů, které plánoval vydat později, ovšem nakonec je dal dohromady u příležitosti předání Ceny Vize 97, což je ocenění, které každý rok uděluje Nadace Dagmar a Václava Havlových. Půdorys knihy je podobný několika minulým Cílkovým knihám – jde o shrnutí kratších esejů rozdělené do tří částí, z nichž ta první je spojená především s fyzickým světem venku, druhá se zaměřuje spíše na současnou společnost a ve třetí jsou texty, které se zabývají spiritualitou. Kam tedy Václav Cílek vede své čtenáře tentokrát?