Globalizace: Příležitost pro lidské kultury, nebo jejich zkáza?

Všechny lidské společnosti se v současnosti až na některé drobné výjimky nacházejí ve zcela mimořádné a dosud nepoznané situaci. Jejich kultury jsou totiž vystaveny mocnému tlaku kultury jedné, té, jež má svůj původ v takzvané západní civilizaci. Zdá se být dokonce oprávněné mluvit o utváření jediné světokultury – alespoň se na tom shodnou francouzští myslitelé Gilles Lipovetsky a Hervé Juvin. Oba autoři se však již zásadně rozcházejí v hodnocení této světokultury a právě jejich rozdílné interpretace současnosti jsou obsahem publikace Globalizovaný Západ.

Kniha sama je rozčleněna na tři části: v první hájí své stanovisko ke světokultuře filosof a sociolog Lipovetsky, ve druhé vlastní pohled představuje ekonom a esejista Juvin, a konečně její třetí část je záznamem přímé polemiky obou autorů.

Texty Gillesa Lipovetského jsou v českém prostředí velmi dobře známy a vyhledávány, o čemž svědčí skutečnost, že některé z jeho knih mají za sebou již nejedno vydání. Nakladatelství Prostor, které je výhradním vydavatelem jeho českých překladů, a Martin Pokorný jako jeho téměř monopolní překladatel, představili zatím Lipovetského především jako autora pozoruhodných esejů o soudobém individualismu, umění, módě a konzumerismu. Tyto knihy – namátkou Éra prázdnoty či Říše pomíjivosti – se vyznačují množstvím dat a statistik, které ilustrují autorovy teze, i snadnou čtenářskou přístupností a dokazují Lipovetského neobyčejnou erudici a schopnost poznatky dál předávat. Dalším charakteristickým rysem jeho textů je důraz na historický rozměr zkoumaného problému, a tak Lipovetsky neváhá se zařazením podrobných exkurzů do minulosti, jimiž se snaží podpořit své ústřední myšlenky.

Obecně vzato je pro tohoto autora charakteristická představa kontinuity. Třebaže je současná západní společnost konfrontována se zcela novými jevy a dosud nevídanou dynamikou změn, snaží se Lipovetsky vždy poukazovat na historické kořeny takovýchto fenoménů. Dnešní, řekněme, postmoderní svět vnímá například ve své první velké práci Éra prázdnoty z roku 1983, jako pokračování a zevšeobecnění jedné ze základních součástí modernity – procesu personalizace, procesu, který „postavil do popředí osobní realizaci a respektování subjektivní zvláštnosti a jedinečné osobitosti jakožto základní hodnotu“.

Podobně při popisu soudobého konzumerismu, či hyperkonzumerismu, jak ho charakterizuje v knize Paradoxní štěstí, upozorňuje na protikladné síly, které v současném světě působí, a odmítá vidět v hyperkonzumní éře konec dějin: „Přes všechny výzvy ke štěstí se legitimita konzumenství zastavuje tam, kde by komerce mohla narušit individuální autonomii a vzdělávací, výchovný nárok. Není pravda, že by se princip slasti stal měrou všech věcí, alfou a omegou lidského života.“ Stejně nejednoznačnou charakteristiku najdeme i při hodnocení světokultury v knize Globalizovaný Západ.

Světokultura a vědotechnika

Lipovetsky nejprve představuje základní vlastnosti světokultury, jakési nadnárodní hyperkultury, která se podle něj prosazuje v důsledku současného nezadržitelného sjednocování světa – globalizace. Světokultura se vyznačuje zásadní přeměnou úlohy kultury, jež podle něj přestává být pouhou znakovou nadstavbou, a místo toho se v důsledku vzniku celé kulturní ekonomiky aktivně podílí na podobě našeho hmotného světa. Organizuje se přitom na pěti základních principech: trh, konzumní styl života, vědotechnika, kulturně-komunikační průmysl a individualismus.

Proměnu kultury v trh ukazuje Lipovetsky mimo jiné na současném umění, kdy o hodnotě díla rozhoduje jeho cena na spekulativním trhu a umělci jsou začasté posuzováni především podle toho, za kolik se prodávají jejich díla. Druhým znakem světokultury je konzumerismus. Konzumujeme stále více, a to bez dřívějších časoprostorových omezení, například i ve svátky s původně náboženskými významy, které se proměnily spíše na slavnosti nakupování.

Hnací silou světokultury je i věda a technika, neboť s nimi kromě materiálních hodnot přišel i nový způsob organizace práce, výroby i vzdělávání. Dnes už si vlastně neumíme představit jiný vývoj než ten, který vede ke stále větší technizaci světa; s životními problémy se tak často vypořádáváme pomocí technických řešení, a to i s těmi, jež technika předtím sama zapříčinila.

Čtvrtou oblastí, která formuje světokulturu, je obrovský růst vlivu médií a komunikačních prostředků. Jeho důsledky jsou dobře známé: nekontrolované množení informací, nárůst komunikace, nadprodukce filmů, hudby či televizních seriálů. K tomu navíc pomalu končí éra tradičních sdělovacích prostředků, lidé postupně opouštějí pozici pasivního spotřebitele a začínají více sdílet a diskutovat – to bychom snad i světokultuře mohli přičíst k dobru.

Globální individualismus

Konečně posledním charakteristickým znakem světokultury je rozmach hyperindividualismu. V mnoha rozvinutých státech se podle Lipovetského od 80. let 20. století šíří nová podoba individualismu, založená na neoliberálním modelu neomezené tržní konkurence, vyžadující osobní iniciativu, přizpůsobivost a odpovědnost za vlastní osud. Jejím důsledkem je mimo jiné masový příliv přistěhovalců, mířících do rozvinutých zemí, kteří této nové vlně individualismu přitakávají a snaží se zajistit si lepší budoucnost někde mimo vlastní stát, když se prostřednictví médií dozvědí, že se jinde dá žít lépe.

Lipovetsky ve svém textu následně probírá některé výtky, které bývají vůči světokultuře vznášeny. Především oslabuje tvrzení, že v jejím důsledku zaniká vysoká kultura. Podle něho náš vztah k ní spíše prochází jistou proměnou. I nadále jsou sice vysoce ceněna špičková díla minulosti, ale publikum k nim zaujímá stejný konzumentský postoj jako k ostatním produktům. Na podporu tohoto tvrzení například uvádí, že dnešní typický návštěvník muzea stráví před jedním uměleckým výtvorem průměrně šest vteřin.

Druhá výtka vůči světokultuře směřuje k hrozící globální uniformitě, ke světu, v němž se budou lidé stejně oblékat, používat tytéž přístroje a chodit na shodné filmy. A právě na Lipovetského odpovědi vůči této výtce lze názorně předvést jeho cit pro interpretaci složitosti dnešního světa. Lipovetsky si je pochopitelně dobře vědom, že globální značky zaplavují trh shodným zbožím a že šíří podobné kulturní vzorce, to ale podle něj ještě nutně nevede ke shodným vzorcům chování na celé planetě.

Extrémně bohatá nabídka podporuje u jednotlivců spíše rozrůznění jejich zálib; logicky, neboť jednou z Lipovetského charakteristik světokultury je individualismus. Autor zde připomíná i pojem „glokalizace“, podle něhož je globální kultura vlivem kultury místní vždy nějak specificky adaptována a interpretována. A v tom je myslím i jádro Lipovetského myšlení – v konečném důsledku jsou to totiž lidé, jednotlivci, kteří rozhodují o tom, jaké kulturní vzorce či materiální produkty přijmou za vlastní a jak si je osvojí. Tímto, ve své podstatě optimistickým založením se tak Lipovetsky výrazně liší od svého partnera v diskusi, H. Juvina.

Příliš mnoho slov

Ekonom a esejista H. Juvin, jemuž v českém překladu dosud žádná práce nevyšla, představuje ve svém příspěvku velmi odlišný přístup ke světokultuře, když zdůrazňuje pouze její zápornou stránku. Třebaže se jedná o ekonoma, využívá v textu různých statistik jen velmi poskrovnu, což je ve srovnání s množstvím nejrůznějších čísel, která uvádí filosof Lipovetsky, zarážející. Jeho argumentace je tak vystavěna převážně na dojmech, podpořených téměř až barokním jazykem, jímž píše – zkrátka příliš mnoho slov a žádná myšlenka.

Abych byl spravedlivý, jedna základní teze se v textu neustále opakuje, a totiž, že globalizace je zlo, jež ničí vše kulturní na tomto světě, a světokultura už dokázala nenávratně zničit všechny rozmanité kultury na naší planetě. Tam, kde Lipovetsky upozorňuje na aktivní osvojování si světokultury lidmi, vidí Juvin jen její pasivní příjemce. Aktéry nejsou jednotlivci, nýbrž světokultura sama: „Světokultura nám zakazuje tázat se po smyslu. Kultura bývala prostředkem, jak věc posoudit a případně ji odmítnout. Světokultura nechává všechny otázky rozplynout v činu, zakazuje jakékoli ustupování a posuzování a ústí do smíření s růstem, trhem a jejich efekty.“ Jinde dokonce tvrdí, že světokultura cosi „nechápe“…

Juvin navíc nahlíží světokulturu jen skrze ekonomiku, zatímco Lipovetsky oproti němu rozebírá stav, v němž se nachází soudobé výtvarné umění či film, a sleduje tak i její ostatní dimenze, které nejsou o nic méně důležité. Naléhavost, s níž Juvin předkládá své teze, tak dává vzpomenout na u nás v určitých intelektuálních kruzích stále velmi populárního německého filosofa M. Heideggera a jeho kritiku moderní techniky.

Jeho příspěvek tak rozhodně doporučuji jako ukázku určitého způsobu myšlení, s nímž se ovšem nejsem schopen ztotožnit, notabene, když jeho argumentace je vystavěna téměř výhradně citově, někdy i s výpůjčkami z žánru apokalypsy: „Čeká nás nové otroctví, návrat násilí do společenských a mezilidských vztahů, brutální projevy moci… Přichází doba bezcílného násilí, válek bez vojska a konfliktů bez vytyčených hranic.“ K tomu mi nezbývá než připomenout Lipovetského postřeh ze závěru knihy Paradoxní štěstí: „V obci vzdělanců je věštění katastrof tou nejrozšířenější činností.“

Měkká totalita

Záznam diskuse, kterou spolu oba autoři vedli za účasti dalších osob a jež v knize představuje její třetí část, snad měl sloužit k tomu, aby se původně zcela odlišné postoje obou myslitelů poněkud sblížily. Jak Lipovetsky, tak Juvin ji však využili především k opětovnému shrnutí svých základních tezí a vymezení se vůči sobě navzájem, byť je pravda, že druhý z nich v samém závěru připustí, že trendy světokultury nejsou pouze jednosměrné, nýbrž „ambivalentní“. Lipovetsky tak dál setrvává na svých humanisticky založených pozicích a nesouhlasí s Juvinovou výhradně pesimistickou charakteristiku současnosti. Ten naopak pokračuje ve své poněkud nostalgické kritice odcizeného světa.

Lipovetsky si je pochopitelně vědom mnoha vážných nebezpečí, jež světokultura lidstvu přináší, leč odmítá vidět pouze je. Juvin na druhé straně chápe světokulturu jako homogenní systém, který zbytek světa válcuje a vede k jisté podobě měkké totality. Já osobně stojím v tomto sporu z mnoha důvodů na straně Lipovetského a humanistické tradice, kterou reprezentuje, neboť člověk jistě není pouhopouhou hříčkou nějakých nadosobních sil – politických či kulturních režimů. Pokud by tomu tak bylo, nač se snažit svět měnit a zlepšovat? To by pak opravdu platilo ono starozákonní „marnost nad marnostmi, a všecko marnost“.

---

reklama

---