V říjnovém EkoListu jsem na příkladě Slavíčkovy výstavy psal o významu krajinomalby pro naše vnímání přírody a krajiny a sliboval, že se ke krajinomalbě vrátíme (více viz recenze Jak se dívat na krajinu?). Dnes však recenze (nebo spíš pozvánka) týkající se výtvarného umění nebude o krajináři, ale o výtvarníkovi Františku Skálovi jr., kterého však těžko můžeme vymezit jednou „škatulkou“. Jeho dílo z velké části krouží kolem přírodních předmětů, aniž by se ovšem staralo o její nápodobu nebo naopak nějakou příliš intelektuální reflexi.

Přestože kniha zlínského spisovatele Antonína Bajaji Zvlčení na jaře letošního roku získala jedno z nejvyšších literárních ocenění v zemi, zůstává stále téměř bez ohlasu jak mezi literární veřejností, tak mezi sympatizanty přírody. Je to přitom dobře napsaná kniha, která ukazuje, že podstatné chvíle lidského života jsou hluboce provázány s časem přírody a že snaha podmanit si divočinu nás může stát duši.

"Pokud lidé chtějí znovu objevit krásu přírody, měli by chodit pěšky," řekl EkoListu japonský básník a ekologický aktivista Nanao Sakaki při své říjnové návštěvě České republiky. Osmdesátiletý stařík s dlouhými šedivými vlasy se kolébal Prahou, Olomoucí a dalšími místy, mluvil s lidmi, od srdce se smál, zpíval - a četl své básně.

V poslední době můžeme číst řadu prací a sborníků věnujících se krajině. Téma je probíráno z různých stran, ochranářských, přírodovědeckých i kulturně-historických, od jednoduše "uživatelských" pohledů zemědělce či stavebníka až po ty filozofické. Dnešní recenzi však věnuji spíš než nějaké knize obrazům, konkrétně krajinomalbě.

Vegetariánství u dětí se už i u nás stává běžnou záležitostí. Pro děti může být zdravé a přínosné, je však ale potřeba vědět, jak správně děti stravovat bez masa a jak zabránit některým možným problémům. "Bez masa vaše děti budou chudokrevné, budou jim chybět bílkoviny, nevyrostou...." Znáte podobné otázky? Možná si i vy říkáte, že pro děti není vegetariánství přece jen vhodné. Kdepak, jde to i bez masa.

Kniha entomologa Vojtěcha Novotného Papuánské (polo)pravdy se sice nevěnuje na prvním místě ekologickým problémům, přesto by neměla uniknout naší pozornosti. Autor v ní shrnul své bohaté zkušenosti z dlouhého pobytu na Nové Guineji, druhém největším ostrově světa, stále ještě porostlém z větší části deštnými lesy a obývaném původním obyvatelstvem.

Přinejmenším za rouhání označí některé pasáže "Vlažných a váhavých" leckterý ekologický aktivista, ochránce přírody, ale možná i environmentalista-vědec.