Jak dalece je vnímání přírody a krajiny postaveno na kultuře, se ve své objemné práci „Paměť a krajina“ snaží ukázat historik Simon Schama. Podle něj je naše vnímání krajiny výsledkem komplikovaného vrstvení dřívějších postojů, které ovšem vytvářejí stále nové a překvapivé varianty. Schama se pokouší ukázat, že kultura a její symboly formují i přírodu zdánlivě zcela divokou, neporušenou.

Deštný prales, domorodci s chatrčemi z trávy, mniši na pozadí tropického moře, primitivní obřadní masky, to jsou obrázky, které můžeme shrnout jedním slovem – exotika. Jde o téma, které je pro environmentálně laděného člověka značně přitažlivé. A jistě i svou rozporuplností: na jedné straně pociťuje touhu po přirozenosti těchto výjevů, na druhé straně ale vnímá ničivou sílu vlastní civilizace, která do nich vniká nebo kterou dokonce sám na tato místa přináší. Nechci zde však rozebírat pro a proti našich cest za „jinou“ přírodou a lidmi, spíš představit fenomén směřování k „cizímu“ v rámci naší kultury. Dobrou příležitost k tomu skýtá výstava „Exotismy ve výtvarném umění v Čechách a na Moravě“, která v únoru skončila v Českém muzeu výtvarných umění v Praze a v příštích měsících zamíří i do dalších měst po celé republice.

Začátek 90. let v Praze. Studoval jsem tehdy vývojovou biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě UK. Kolega z ročníku mi jednou povídá: „Hele, dole na botanice přednáší Ložek. To je fakt výbornej řízek!“ Já už o tomhle řízkovi něco slyšel, a tak jsme se na něj šli podívat. Byl prostředek semestru, přednáška s názvem „Příroda ve čtvrtohorách“ v plném proudu, a tak jsem z obsahu mnoho nerozuměl. Dobře jsem ale vnímal zvláštní energii, která proudila z toho člověka klasického, úplně čapkovského vzezření, jenž tam seděl za katedrou. Energii, kterou nedokážu pojmenovat líp než jako dědkovskou. A taky onu až závratně živou, rukama i nohama prožitou zkušenost, jež byla cítit z každého slova.

Farma Johanna Haningera leží v mělkém údolí nedaleko rakouského Eggenburgu. Když ji na začátku 90. let minulého století navštívil český fotograf Jindřich Štreit, už dvě desítky let se její majitelé věnovali ekologickému zemědělství. Štreit s nimi žil, pomáhal jim na poli, seděl s nimi u stolu a taky jejich život fotil. Teď jsou snímky z farmy součástí přehlídky Štreitova dosavadního díla v pražském domě U Kamenného zvonu.

Před dvanácti lety jsem patřil k rozhodným odpůrcům jaderné energetiky. Spolu s dalšími environmentálními aktivisty jsem dvakrát blokoval staveniště temelínské elektrárny, účastnil se pochodů za bezjadernou Evropu a před úřadem vlády jsem na tehdejšího ministra životního prostředí Františka Bendu (smutné to pověsti) vášnivě a nerozvážně pokřikoval „Temelín dusí severní Čechy“. Jenže od té doby se mnohé změnilo.

Jihočeské nakladatelství PENI vydalo v minulém roce knihu novináře Antonína Pelíška „…a po nás planina“. Její podtitul „Malá historie 20. století z perspektivy zaniklých obcí kolem Temelína“ celkem přesně vyjadřuje, co v ní čtenáři najdou. Přináší svět viděný očima obyčejných lidí, pro které i během velkých dějinných zvratů zůstávaly nejdůležitější půda a místo, kde žijí. Až do konce.

Vydat necelá dvě desetiletí po převratu knihu chválící družstevnictví může na první pohled vypadat jako výraz nostalgie po časech minulých nebo jako vydavatelův pošetilý čin. Neplatí to však v případě knihy Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952, která připomíná, že družstva pracovala v Zemích Koruny české v hojném počtu už víc než půl století před jednotnými zemědělskými družstvy (JZD) a pro vývoj českého zemědělství a venkova v první polovině 20. století měla zásadní význam.