Jak (ne)začít dialog o jaderné energetice
 |
|
| Dobře vidět a dobře interpretovat je obsažnější než blouznit... o vlastních pravdách. (F. X. Šalda, Boje o zítřek) | |
| Ilustrační foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz |
Hrozba globálních změn klimatu se přes statečný odpor české prezidentské kanceláře stává daleko výraznější než v polovině 90. let. Ropný zlom a konec „snadné energie“ předpověděný americkým petrologem M. K. Hubbertem je podle tržních signálů i většiny geologických studií doslova za dveřmi. A při tom všem výrazně roste počet lidí i států, kteří potřebují stále větší množství energie.
Dilema vyplývající z nové situace mě přivedlo ke studiu materiálů obhájců i odpůrců jádra. Jenomže namísto vyvážených informací a dialogu argumentů jsem ve většině textů obou stran objevil pouze paralelní monology hluchých. Takže původní zamyšlení „Potřebujeme jaderné elektrárny?“ nahradila otázka „Co předurčuje tristní úroveň diskuse o mírovém využití jaderné energie?“.
Hledání odpovědi začněme analýzou vybraných pro- a proti-jaderných textů. Podívejme se nejprve na zastánce jaderné energetiky, které zastoupí Bruno Comby se svým bestsellerem „Environmentalisté pro jadernou energii“, jenž je doplněn krátkým textem českého fyzika Františka Janoucha.
Kniha Bruna Combyho působí na první pohled velmi přesvědčivě. Přehledně strukturované kapitoly postupně rozebírají všechny hlavní problémy jaderné energetiky od nebezpečí jaderné havárie až po skladování vyhořelého paliva. Comby navíc na mnoha místech uvádí kromě svých argumentů i protiargumenty odpůrců jaderné energetiky.
Když se však čtenář začte do knihy podrobněji, iluze vyváženosti a objektivity mizí. Text totiž údaje příznivé pro zastánce jádra neustále opakuje, zatímco argumenty protistrany zmiňuje pouze jako příklady později vyvrácených iracionálních pocitů. Ani v jednom případě autor nekončí svoji úvahu konstatováním, že v dané oblasti je jiný zdroj energie výhodnější než jádro. A nejen to. Ani jednou se argument odpůrců jádra neukáže jako oprávněný či reálný. Kniha tak po chvíli začne připomínat tenisový zápas, ve kterém má jeden ze soupeřů právo pouze nahrávat druhému na vydařené smeče.
Odcitujme namátkou vybranou pasáž ze strany 54: „Štěpením jednoho gramu uranu (kulička o průměru 2 mm) vznikne tolik energie jako spálením dvou tun uhlí. Jaderná energie je tedy víc než milionkrát koncetrovanější. To je věc! To vám dává představu o schopnosti jaderné energie. Není báječné ji úspěšně ovládat?“ A ještě ze strany 94: „Francie se všemi svými 58 reaktory produkuje asi 1000 tun vyhořelého paliva ročně s obsahem 960 tun uranu (k recyklaci), 10 tun plutonia (k recyklaci) a 30 tun aktinidů (konečný odpad). Všechno je zcela uzavřeno v povlaku palivových článků a nemůže proniknout do prostředí. Vyhořelé palivo zabírá velmi málo místa. Jaký to rozdíl oproti několika stovkám milionů tun oxidu uhlíku a dalších znečišťujících látek, které by se uvolnily do atmosféry z elektráren na fosilní paliva při výrobě stejného množství elektřiny! … Tyto odpady se neuvolňují do prostředí, ale jsou pečlivě uzavřeny. Uložené pouhých pár metrů pod zemí nepředstavují ani pro člověka, ani pro biosféru žádné nebezpečí.“
 |
||
| Blokády Temelína v polovině 90. let - tenkrát se to zdálo být jasné. | ||
| Ilustrační foto: Jiří Neustupa/Ekolist.cz |
Autor zde kombinuje propagandistický žargon („To je věc!“, „Není báječné ji úspěšně ovládat?“) s jednostranně vybranými informacemi (koncentrovanost jaderné energie, nízká produkce jaderného odpadu vzhledem k vyrobené energii). Přesvědčivé kontra-argumenty protijaderných aktivistů se v uvedených pasážích buď vůbec neobjeví, nebo jsou citovány v kontextu, který osvětlí jejich pomýlenost. Proč by měl být jaderný odpad nebezpečný, když „stačí 10 metrů jílu k jeho absolutně bezpečnému zneškodnění“?
Citace, které v knize zvýraznil sám autor, nepotřebují další komentář: „je mnohem méně nebezpečné spát s několika kilogramy uranu pod polštářem než jet autem nebo na kole“, „kdyby dnes žil Einstein, byl by pro jadernou energii“, „měli bychom se chopit této příležitosti … a stavět jaderné elektrárny, dokud je ještě čas“, „většina ekologů, kteří protestují proti jaderné energii, se chová nelogicky“.
Ať už tedy jaderná energetika je, anebo není nejlepší volbou pro budoucnost, její obhajoba panem Combym nemá s poctivou argumentací ani úctou k informacím a faktům mnoho společného. Snad ještě nepřijatelnější je způsob argumentace jinak úctyhodného vědce a statečného člověka Františka Janoucha. Dovolím si pouze krátkou, ale o to zajímavější citaci z textu z dubna tohoto roku: „Boj proti jaderné energii je jednou z nejnesmyslnějších a nejnebezpečnějších ideologií, které vznikly v minulém století.“ Ideologie nacistického a stalinského totalitarismu, ačkoliv čerpají z některých idejí 19. století, jsou bezpochyby produktem století dvacátého. Mají na svědomí desítky milionů lidských životů a dosud trvající devastaci mnoha států i mnoha lidských myslí. Může pan Janouch vážně uvažovat o protijaderném hnutí jako souměřitelném ekvivalentu nacismu a stalinismu, tedy těch nejnebezpečnějších ideologií minulého století? Kde přesně protijaderní environmentalisté vyzývají k fyzickému vyhlazování svých odpůrců? Kolik spáchali politicky motivovaných vražd a kolik rozpoutali válek? Jenomže panu Janouchovi je stejně jako panu Combymu realita lhostejná. Apriorním postulátem je dobro jaderné energetiky a argumenty se už vždycky nějak dohledají. Ať by byly jakkoliv absurdní či neférové.
A jak je to s odpůrci jaderné energetiky? Podívejme se na některé texty spolupracovníka Greenpeace International a ředitele brněnské pobočky energetického informačního servisu WISE Jana Beránka a jako doplňující materiál využijme článek Moniky Machové-Wittingerové, předsedkyně sdružení Jihočeské matky, „Bez jádra se obejdeme“, který vyšel v Ekolistu 01/2007.
První dojem z četby článků Jana Beránka souvisí s jeho mimořádným informačním zázemím a šířkou záběru. Beránek musel tématu jaderné energetiky věnovat obrovské množství času i úsilí. Bohužel téměř stejně ohromivě jako informační zázemí a záběr působí i míra jeho protijaderného zaujetí. Nenašel jsem jediný Beránkův článek, který by podrobně rozebíral některou z výhod jaderné energetiky a který by zároveň končil potvrzením analyzované výhodnosti.
Buďme však konkrétnější. Beránkem redigované www stránky společnosti WISE uvádějí v sekci Jaderná energetika a klimatické změny následující články: „Jaderná energie má pomoci zvýšit těžbu ropy“, „Vedro vyřazovalo jaderné elektrárny z provozu“, „Změny klimatu mohou vyřadit jaderné elektrárny z provozu“, „Starosta Londýna se namísto atomu rozhodl pro decentralizované, moderní a soběstačné město“, „Vládní komise radí Blairovi: jaderná energetika klimatické změny nevyřeší“, „Jaderná energetika se nemůže vypořádat s klimatickými změnami“.
Hned v prvním článku „Jaderná energie má pomoci zvýšit těžbu ropy“ Beránek uvádí: „Jaderné elektrárny jsou prezentovány jako vhodná náhrada fosilních paliv. Zní to pěkně, ale i když odmyslíme všechny jejich slabiny, museli bychom k náhradě fosilních paliv zvýšit současný počet jaderných reaktorů nejméně dvacetinásobně, z toho velká část by musela vyrůst v problematických zemích a regionech. Jako praktické řešení je to tedy zcela nereálný plán. Existuje však i kuriózní projekt, kdy má jaderný reaktor sloužit pouze k tomu, aby se mohlo těžit ještě víc ropy.“ Beránkův argument je ryze účelový. Fakt, že jaderné elektrárny nemůžou vyřešit problém globálních klimatických změn samy o sobě (stejně jako žádný ze současných obnovitelných zdrojů) nijak nesouvisí s možností použít je jako součást kombinovaného řešení. A podobný přístup najdeme i v dalších textech. Když Beránek konstatuje, že „Vládní komise radí Blairovi: jaderná energetika klimatické změny nevyřeší“, má pravdu, protože britská Sustainable Development Commission skutečně doporučuje cestu nejaderného řešení. Proč se ovšem na stejném místě neobjeví i informace, že jiná britská vládní komise jaderné řešení naopak doporučuje?
 |
|
| Temelín. | |
| Foto: Petr Štefl |
Abych byl dobře pochopen. Vím, že člověk může po pečlivé úvaze jadernou energii jako celek odmítnout a stát se jejím principiálním odpůrcem. Ovšem i jako principiální odpůrce by měl zvažovat možná pro a proti, nikoliv jen kupit údaje a tvrzení dokládající správnost protijaderného rozhodnutí. Máme-li jadernou energetiku odmítnout seriózně, měli bychom brát vážně a uvádět i argumenty, které mluví v její prospěch. Nic takového však bohužel Jan Beránek nedělá.
Článek Moniky Machové-Wittingerové „Bez jádra se obejdeme“, který doplňuje stručnou analýzu vybraných textů Jana Beránka, bych rád uvedl jako konkrétní příklad monotónnosti některých protijaderných argumentů.
Vždy když se v diskusi objeví několik stále se opakujících floskulí, znamená to buď propagandistický přístup jednoho (či obou) diskutujících, nebo neschopnost začít s vážně míněným dialogem. A přesně tak na mě působí článek předsedkyně Jihočeských matek. Nejenže v textu najdeme otázky, které jsou zároveň návodnou odpovědí („Je jaderná energetika skutečně zcela neškodná?“), a sugestivně působící spojení vět („Globální oteplování je hrozbou pro celé lidstvo. Stalo se však taky vhodným argumentem pro jadernou lobby … je to však vyhánění čerta ďáblem.“). Závažnější je samotný způsob polemiky s názory Bruna Combyho. Monika Machová-Wittingerová na místo přehledné argumentace pro a proti po stoprvé opisuje seznam protijaderných námitek: havárie, produkce vyhořelého paliva, rizika teroristických útoků, výroba jaderných zbraní. Na monolog Combyho naváže stejně nudný monolog Wittingerové. Vím, že v českém protijaderném hnutí existují i jiné přístupy. Některé materiály současného energetického programu Hnutí Duha či sdružení Calla budiž pozitivním příkladem. Ovšem jako celek má dnešní české protiatomové hnutí blíž k aprioristickému přístupu Jana Beránka a Moniky Machové-Wittingerové.
Vraťme se však k původní otázce článku: co předurčuje tristní úroveň současné české diskuse o jaderné energetice? Odpověď není příliš složitá. Diskuse o jádru působí nezajímavě a nudně, protože obě strany sporu dopředu znají seznam správných odpovědí. Takže dialog nad argumenty je pro ně jen zbytečným zdržováním.
Lze přesto pokročit dál? Jsem přesvědčen, že ano. Připusťme, že jaderná energetika není ani zlem, ani dobrem sama o sobě. Má své výhody (nízká produkce skleníkových plynů vzhledem k poskytnutému výkonu; poměrně stabilně dodávaný výkon po celou dobu životnosti; úspora některých neobnovitelných zdrojů atd.) i nevýhody (její provozovatelé mají v demokratických státech vždy velmi silnou pozici a společenskou moc, kterou pravidelně zneužívají; problém některých typů jaderného odpadu není stále uspokojivě vyřešen atd.). Pokud si každý z nás dokáže většinu zásadních výhod i nevýhod jaderných elektráren spojit s hodnotami, které vyznává, dokáže i sám za sebe odpovědět na otázku, zda je pro, či proti jaderné energetice. Například člověk, který vyznává princip společenské decentralizace a má principiální strach z kumulované centrální moci, bude spíš odpůrcem jádra. Člověk, který silně vnímá riziko klimatických změn, bude spíš jadernou energii podporovat. A člověk, který vyznává oba zmíněné a proti sobě jdoucí principy, bude muset zvolit, který je pro něho zásadnější.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 11/2007.
reklama
Autor přednáší na katedře humanitní environmentalistiky FFS MU v Brně.
