PR článek
Když do EKOFILMu pustíme vzduch, bude kvést, říká Ladislav Miko
Ladislav Miko: Vnímám to především jako připomínku a uvědomění, že i zásadní disturbance jsou součástí hry. Současná situace dává signál, že naše předpoklady o vlivu člověka na přírodní mechanismy jsou oprávněné. Ukazuje se negativní vliv širších dopadů lidské činnosti. A to velmi intenzivně a náhle. Klimatická změna je pozvolná – alespoň z pohledu lidského života. Ale nese s sebou extrémy a ty vidíme mnohem intenzivněji než tu změnu jako takovou. Vzpomínám si, když Václav Klaus říkal, že se dívá kolem sebe a nikde ekologickou katastrofu nevidí. Problém je, že to dlouho může být skryté. Ale je to dluh, který narůstá a nakonec si ho přijde příroda vybrat.
Letos jsme byli svědky dvou extrémů – extrémní teplo a sucho, a pak extrémní povodeň. Pro mě je to uvědomění, memento a potvrzení správnosti určitého uvažování. Je to připomenutí, že bychom se měli snažit systematicky dlouhodobě neničit přírodu. Měli bychom počítat s tím, že některé síly nás přesahují a musíme se naučit s nimi žít.
Takže současná situace je pro nás dalším signálem. Je tenhle signál dostatečně silný k tomu, aby nějak dokázal posunout ekologická témata blíže k politickému mainstreamu?
Nevím. Mám pocit, že když se stane něco velkého – velká povodeň, velký požár, velká kalamita kůrovce nebo hrabošů – tak si lidé na chvíli tu potřebu uvědomí a říkají: „Aha, asi bychom měli něco dělat. Pojďme nad tím uvažovat.“ Ale vždycky to trvá tak půl roku a pak převládnou jiné zájmy. Stále diskutujeme o strašlivých dopadech přírodních katastrof na lidi a vedle toho o ekonomických záležitostech. Stavíme to proti sobě. Myslím, že by lidem mělo dojít, že ty věci spolu úzce souvisí. Když se zdánlivě nic neděje a máme pocit, že se nám ekonomicky daří, část toho profitu je bohužel na dluh. Mohou přijít události, které jsme svým jednáním zhoršili.
Máš zkušenosti z vrcholové politiky i diplomacie. Dokázal bys srovnat, jak měnila reakce české společnosti na přírodní katastrofy za těch posledních dvacet třicet let?
Myslím si, že navzdory ne moc pozitivní politické diskuzi, která probíhá ve vztahu ke Green Dealu a environmentálním problémům, se společnost posouvá a uvědomuje si to. Politici napříč politickým spektrem se shodli v Paříži na klimatické agendě a pak na Green Dealu. Nechali si to vyložit, analyzovali to a došli k závěru, že musíme něco dělat.
Samozřejmě můžeme diskutovat o jednotlivých rozhodnutích, zda jsou příliš hodně nebo naopak málo ambiciózní. Ale to základní pochopení, že máme problém a musíme ho řešit, je tu. Rozhodli jsme se to dělat, přestože je to složité a politicky náročné.
Pro mě je to jasný důkaz posunu. Něco takového nebylo před Pařížskou dohodou představitelné.
Bez ohledu na to, v které zemi byla jaká vláda u moci, široké politické spektrum tento princip podpořilo. To dokazuje, že když se předloží fakta a lidé si je přečtou, tak jim vyjde, že nemůžeme jen sedět a nic nedělat. Je evidentní, že na tom máme svůj podíl a musíme s tím něco dělat, ať se na to díváme zleva, zprava, ze středu, liberálně nebo konzervativně.
Napadá mě ještě jedno podtéma, a to krajina jako taková a její schopnost pojmout vodu. Ty jsi půdní biolog, takže máš určitě přehled. Jak se téma péče o krajinu posunulo?
Podle mě je to klíčové, ale ještě to není u potřebné většiny mentálně prolomené. Manažeři krajiny, ať jsou to zemědělci nebo lesníci, se starají o největší plochu povrchu. Stále se nedá říct, že by environmentální aspekty všude dostatečně zohledňovali. Jde o to budovat půdní strukturu, aby pojímala více vody, a dívat se na krajinnou strukturu i z hlediska klimatických funkcí. Už jsou tyto přístupy známé, šíří se a mají stále více zastánců, ale u manažerů krajiny to ještě rozhodně není většinový názor ani postup.
A mění se to?
Jsme teď ve fázi přerodu. Otázka je, co s tím udělají současné události. Dnes už nikdo nerozporuje, že se musíme nějak adaptovat. Ale ať už jde o lesy, půdu, zemědělství nebo vodohospodářství, máme stále tendenci řešit opatření, která reagují hlavně na následky, nikoliv na příčiny. Ptáme se: "Co budeme dělat s velkou vodou?", ale neptáme se, jak bychom mohli zamezit tomu, aby byla tak velká.
Víme, že přijde velká voda, tak chceme nádrž, do které ji budeme chytat, nebo hráze, mezi kterými ji chceme udržet. Samozřejmě, že tyto bariéry jsou v mnoha případech nutné, už nám nic jiného nezbývá. Ale všechny výsledky ekologické vědy ukazují, že rozsah problému je dán tím, že se nestaráme o některé ekosystémové funkce. Kdybychom to dělali, měli bychom sice povodeň, ale menší. Následná opatření a škody by byly výrazně menší.
Ale reakce společnosti je asi přeci jen jiná, než tomu bylo v devadesátých letech, ne?
Vzpomínám si na období po dvou obrovských povodních v letech 1997 a 2002. Byla krátká perioda, kdy se ukázalo, že technická opatření, o kterých se po roce 1997 hodně mluvilo, zásadně nepomohla při další povodni v roce 2002. Tehdy nastalo období, kdy i experti, kteří se soustředí na hráze a přehrady, začali mluvit o tom, že se asi bez krajinných opatření neobejdeme. To povědomí tu bylo, ale časem se zase trochu vytratilo. Teď se opět dominantně mluví o technologických řešeních a nedostatečně o řešeních v krajině.
Jaká to jsou?
Půda je skvělou ukázkou. Můžeme dělat remízky a průlehy, aby se voda nerozběhla, aby nebyla eroze tak velká, abychom zvýšili šanci na zasakování. Ale to všechno děláme na půdě, která má rozbitou strukturu kvůli způsobu, jakým na ní hospodaříme. A struktura půdy je rozhodující pro její vodní kapacitu.
Četl jsem, že současné degradované půdy na jižní Moravě jsou schopny pojmout zhruba 50 milimetrů vody (tedy 50 litrů) na čtvereční metr poté, co celé léto byly vyprahlé. To je hodně, ale když je půda v dobrém stavu a dobře strukturovaná, může pojmout 150 až 300 milimetrů. To je obrovský rozdíl a je daný kvalitou půdy.
Remízky vodu zdrží, ale zasakování a zadržení v půdě samotné je dáno její strukturou. A tu nelze uměle vyrobit, vytvářejí ji organismy. Když zabíjíme živé organismy v půdě, nemůžeme se vrátit do stavu dobré struktury, která udrží těch 300 milimetrů. To člověk neumí vyrobit, musí to udělat společenstvo organismů. Buď ho tam dokážeme vrátit, nebo ne, a pak musíme počítat s tím, že nám půda nepomůže tak moc, jak by mohla, kdyby byla zdravá.
I u nás ale ekologické zemědělství postupně posiluje, ne?
Nedávno jsem viděl na Facebooku příspěvek od jednoho regenerativního zemědělce, který už 10 let používá regenerativní postupy na Slovensku u Trnavy. Ukazoval, jak vypadá jeho půda po deštích, kdy u něj napadlo 170 milimetrů. Má krásnou strukturovanou půdu, že si ani nezamaže boty, když jde na pole. A hned vedle, na stejné půdě, za stejných podmínek a po stejném dešti, ale s konvenčním zemědělstvím, stojí voda nebo je tam bahno. To už nemůže být názornější.
Tak pojďme konečně k Ekofilmu jako takovému. Festival slaví 50 let, vznikl v roce 1974. Tobě bylo tehdy 13 let. Kdy jsi začal Ekofilm vnímat?
Až na vysoké škole.
Takže v 80. letech?
Ano, začínal jsem v roce 1979, takže na samém konci 70. let a v 80. letech. Tehdy byl festival ještě v Ostravě a hodně se změnil. Musím připomenout, že to bylo ještě za komunismu. Primárně to nebyla kritika režimu, ale snaha dostat technická a technologická řešení pro životní prostředí. Původní motivace se tedy týkala technologií – filtrů na komíny, čistíren a podobně. Proto to také vzniklo v Ostravě, která byla silně znečištěná, jako odnož o deset let staršího festivalu Techfilm. A festival pomáhal hledat dostupná řešení následků znečištění. Byl akceptován vládní mocí, protože to bylo v rámci začínajících diskusí o technologických inovacích. Režim mohl říkat: "Podívejte, my s tím něco děláme." Až později, někdy v 80. letech, se tam začali více objevovat lidé, kteří přinášeli témata krajiny a přírody. Už se tam objevovali lidé, kteří se později stali aktivisty ještě za komunismu.
Byl jsi v rámci EKOFILMu aktivní už v osmdesátých letech?
Ne, nebyl. Já jsem to sledoval jen velmi zprostředkovaně. Věděl jsem o tom, občas se o tom psalo. Tehdy vycházely ochranářské časopisy jako Nika a podobné. Dělaly se „ozvěny“ Ekofilmu, na které se dalo jít podívat třeba na vysoké škole. Takže jsem se párkrát byl podívat. Pro mě to bylo takto až do doby, než jsem nastoupil na inspekci životního prostředí. A než začala první diskuze o Šumavě, o kůrovci a bezzásahovosti. Do té doby jsem o tom věděl, sledoval jsem to a občas jsem viděl nějaké filmy.
Aktivní roli jsi získal tedy až v momentě, kdy jsi začal působit na ministerstvu?
Ano. Úplně poprvé to bylo, když jsem byl v roli náměstka a potom, když jsem nastoupil do Evropské komise na pozici ředitele pro biodiverzitu. To byly roky 2003-2006. Tenkrát to byl podle mě jeden z vrcholů Ekofilmu. Díky skvělé péči velmi zapálených lidí, zejména Jitky Radové a dalších, si Český Krumlov festival opravdu osvojil a vzal za svůj. Vytvořila se tam úžasná komunita, která se scházela při příležitosti Ekofilmu. Už to bylo hodně o diskusích, alternativách, o lidech s různými pohledy na řešení problémů. Zadávali jsme témata, hlasovali o tom, o čem to bude, kdo tam bude a tak dále. Snaha byla nechat to dělat lidi, kteří to měli jako svou srdcovou záležitost, měli zkušenosti a dokázali vytvořit komunitu. To bylo poprvé, kdy jsem do toho aktivně vstupoval. A potom samozřejmě přišla hrozná rána.
Máš na mysli období, kdy jako ministr působil Pavel Drobil?
Dva ministři za sebou tenkrát vedli ministerstvo zcela jiným směrem. Úplně překopali priority. Šlo se zpět více k technickým věcem než k přírodním a krajinářským. My jsme to vnímali jako dezintegraci určitého proudu na ministerstvu, který byl napojen i na občanskou společnost. Jedním z projevů bylo ukončení spolupráce s lidmi, kteří festival dělali.
S odkazem na to, že festival vznikl v Ostravě, se vrátil zpět tam. Období v Českém Krumlově skončilo bez náležitého poděkování a ocenění. Naštěstí se festival nezrušil úplně.
Mezi lidmi, kteří pamatovali původní festival, to stále žilo. Když se po čase otevřel politický prostor, přišel Jirka Králík, který dělal i uherskohradišťský filmový festival, s nápadem vrátit festival nadšeným environmentalistům. Protože se nám zdálo, že největší koncentrace těchto lidí je v Brně, a Krumlov by už neměl asi tu potřebnou kontinuitu, přišel návrh přesunout festival do Brna.
Jak náročné bylo navázat na tu energii „krumlovské“ etapy?
První dva tři roky byly trochu kostrbatější, to přiznávám. Hledali jsme způsob fungování, vyjasňovaly se role jednotlivých partnerů. Postupně se to ale zlepšovalo. Co se týče vnitřní atmosféry festivalu, myslím, že jsme se už přiblížili tomu, co jsme znali z dob v Krumlově. Když se konečně začala zvyšovat účast diváků, zasáhl nás nešťastný covid. To naše snahy na dva roky srazilo. Teď se to musí znovu postupně budovat. Mám ale dobrý pocit z loňského roku a letošní je ještě lepší.
Myslím, že to jde správným směrem. Pokud se ptáte, jestli je třeba na tom ještě pracovat, moje odpověď je jednoznačná: samozřejmě ano.
Ještě mě napadá, že Ekofilm je dost unikát v tom, že řeší environmentální a sociální témata a zároveň jej organizuje státní správa. Je to výhoda nebo naopak?
Ano, v tom je to naprostý unikát. Na druhou stranu se ale tím pádem hůř získává podpora. Když něco funguje zezdola, vznikne tam pocit vlastnictví celé té myšlenky a atmosféry, což posiluje komunitu. Když to přijde jako nabídka shora od establishmentu, lidé si k tomu musí teprve vybudovat vztah. Je to pro ně možná zajímavé, ale to srdce je tam strašně důležité.
Jsem ale přesvědčen, že kdyby to nedrželo ministerstvo i finančně, tak bychom dnes neslavili 50 let. Rozpočet je nízký ve srovnání s jinými festivaly, ale dává potřebnou stabilitu.
Jak velký vliv ministerstvo má na program?
Samozřejmě ovlivňuje obsah a s tím i atmosféru festivalu – určováním témat, výběrem hostů a diskutujících. Zatím jsme se dokázali udržet na úrovni odborného obsahu. Já jako prezident nemám rozhodovací pravomoc, je to spíš neformální vliv. Snažím se o rozvolnění mantinelů, aby tam bylo co nejvíc prostoru pro lidi, kteří to dělají srdcem. Aby mohl jít dovnitř vzduch z venku, díky kterému pak festival kvete.
Dnes můžu říct, že máme filmaře, kteří se pravidelně hlásí, festival je ve světě známý, lidé o něm vědí a je v jejich kalendářích. Lidé, kteří kolem festivalu pracují více let, už tu atmosféru opravdu vytvářejí. Ať už jde o členy poroty, dramaturgický tým nebo organizátory. I pro produkční firmu to není jen suchá zakázka, dělají to, protože festival chtějí a mají ho rádi.
Co vnímáš jako největší hodnotu EKOFILMu? Na festivalu se potkávají filmaři s lidmi, kteří dělají environmentální osvětu, učí ji, jsou ekology nebo vědci. Ti jim říkají: „Tohle se sice líbí filmařsky, ale problém se musí řešit jinak.“ Tyto diskuze vytváří cenné rozhraní, a to bych rád dlouhodobě udržel. Snažíme se spojovat diváky – studenty, kteří se to učí, s filmaři, aby se dostali do konfrontace s tím, co chtějí dokumentovat.
Hlavní poslání vidím ve dvou věcech: za prvé, co a jak komunikovat – to je oblast filmařů a expertů. Za druhé, jak to může ovlivnit společnost – to směřuje ke školám, environmentální výchově a laické veřejnosti. Tyto dvě hlavní linky by si měl festival udržet, protože to je klíčové sdělení, které se těžko hledá na jiných, čistě filmových festivalech.
A kde vidíš ještě potenciál nebo rezervy?
Rád bych festival ještě víc rozvolnil. Snažíme se tam dostávat zajímavou zahraniční účast a osobnosti, ale je to otázka plánování a financí. Velká jména potřebují znát datum rok dopředu. Světoví filmaři zaměření na životní prostředí by to posunuli na jiný level, ale v tuhle chvíli si je prostě a jednoduše nemůžeme dovolit. Ale nechci říct, že je to jen otázka peněz. Pokud se nám podaří festival ještě víc otevřít, věřím, že můžeme udělat spoustu zajímavých věcí. Letos jsme měli první vlaštovku – udělali jsme grafickou soutěž, aby se nám hlásili zajímaví tvůrci. A díky tomu máme skvělý vizuál, na který jsem moc pyšný. Když v tomhle duchu otevřeme třeba i program, může to celý festival dostat ještě dál.
reklama
