Jan Moravec: Včely v senátu
Paragraf není v novele od počátku. Přes zemědělský výbor Poslanecké sněmovny ho do novely protlačil poslanec Pavel Čihák. V důvodové zprávě se argumentuje především rizikem snížení užitkovosti a zvýšení agresivity „ideální“ včely kraňské v případě jejího samovolného křížení s jinými poddruhy (plemeny) včely medonosné. Ustanovení by údajně mělo zabránit též „nedovolený převozům včelích matek, případně včelstev, z oblastí se zcela odlišným genotypem včel“; zde mi však poněkud uniká, jak by nedovoleným převozům mohlo zákonné omezení plemenitby zabránit.
Včelaři jsou zjevně rozpolcení. Zatímco někteří toto omezení vehementně obhajují a prosazují (v čele s vedením Českého svazu včelařů), jiní protestují se slovy o holocaustu a genocidě včel. Většina včelařů však nemá tušení, že se něco takového projednává, a zdá se, že je jim to vesměs fuk. Spory mezi příznivci různých poddruhů včely medonosné, potažmo o to, zda preferovat chov jediného poddruhu a nebo širší spektrum různých poddruhů, se táhne již dobrých sto let. Celé to na mě působí dojmem, že se jeden názorový proud prostě rozhodl prosadit svojí pravdu silou.
Avšak v této záležitosti nejde pouze o včelaře. Včela není jen producentem medu, vosku či propolisu, ale především významným opylovačem, nezbytnou součástí většiny ekosystémů. Jak moc je v tomto smyslu omezení chovu na jeden jediný šlechtěný poddruh rizikové? Co by se stalo, pokud by se například objevila nějaká choroba, na kterou by byl právě tento podruh výrazně citlivější?
Biologové nad návrhem vesměs kroutí hlavou jako nad naprostou absurditou a upozorňují, že včely jsou u nás již tak navzájem prokřížené, že čistý poddruh v podstatě nelze najít. To připouštějí i někteří včelaři, zatímco oficiální materiály Českého svazu včelařů mluví o 87 % procentech „čisté“ kraňky.
Celé mi to připomíná situaci starých odrůd ovocných dřevin. I ty byly pod vlivem odrůd nových, s mnohem větším výnosem a „hezčích“ na pohled, téměř vyhubeny. A najednou se zjistilo, že jsou odolnější vůči chorobám, mnohem lépe přizpůsobeny místním podmínkám, takže mohou růst ve volné krajině bez nákladné péče … U stromů však byla výhodou jejich dlouhověkost, a tak i po desetiletích nezájmu a útlaku bylo ve starých sadech a stromořadích dostatek materiálu k jejich záchraně.
Jsem přesvědčen, že takovéto ustanovení do zákona nepatří. Cítí-li včelaři potřebu nějaké regulace plemenitby včel, mělo by se tak dít na úrovni podzákonných předpisů, které dokáží daleko operativněji reagovat na případné zjištění, že jde o slepou cestu nebo hrozí nějaký malér. Změnit zákon je vždy problém a než by se to podařilo, mohlo by být pozdě.
(Poznámka: Zatímco včelaři mluví zásadně o plemenech či rasách včel, biologové o poddruzích. V praktické rovině jde o totéž.)
reklama
