http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pavla-rihova-jak-je-to-s-trofejovym-lovem-a-ochranou-africkych-zvirat-doopravdy
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Pavla Říhová: Jak je to s trofejovým lovem a ochranou afrických zvířat doopravdy

4.6.2015
Málokdo vám řekne, že rád zabíjí zvířata, vypadal by jako nebezpečný šílenec. Na snímku lovec s ulovenou antilopou vodní.
Málokdo vám řekne, že rád zabíjí zvířata, vypadal by jako nebezpečný šílenec. Na snímku lovec s ulovenou antilopou vodní.
Trofejový lov je v dnešní době kontroverzní téma, nelze však zastírat, že může za určitých okolností pro ochranu divokých zvířat znamenat i přínos. Neplatí to však vždy a je třeba zdůraznit, že s komerčním lovem souvisí i mnoho problémů, které Michaela Fialová v rozhovoru nezmínila. Diskuze na toto téma je dnes velmi polarizovaná – na jedné straně ochranáři a ochránci zvířat; na druhé straně lovci, lovečtí operátoři a firmy, které tyto aktivity živí. Najít argumenty ve prospěch lovu bývá složité – je celkem jasné, že zvíře bylo zabito, takže přesvědčovat někoho, že to bylo vlastně pro jeho dobro, není úplně jednoduché.
 

Z toho důvodu je hledán nějaký vyšší a bohulibější důvod této činnosti, jako je např. to, že se vlastně jedná o způsob ochrany druhů. Málokdo vám řekne, že rád zabíjí, vypadal by jako nebezpečný šílenec. Obvykle zazní, že miluje přírodu, rád chodí do lesa, pozoruje zvěř atd. Část lidí vnímá lov jako prospěšný (obvykle ti, co sami loví nebo se na loveckém průmyslu nějak podílejí) a část jako odsouzeníhodný způsob zvrhlé zábavy. Jak už to bývá, pravda je někde mezi a najít fungující konsensus je těžké, ne-li nemožné. Určité zásluhy lovu upřít nelze – aby bylo co lovit, je třeba udržovat stavy zvěře. Bohužel se jedná o velmi křehký mechanismus, jak můžeme vidět i u nás, kde myslivci vybili všechny velké predátory jakožto konkurenty, kteří jim loví „jejich“ zvěř. Jakmile nastupuje umělá preference určitých druhů (jelen a srnec je fajn, protože ho mohu ulovit a sníst, zatímco vlk a rys je škodná, protože mi bere to, co je moje…), rovnováha v přírodě bývá narušena a je to celé špatně.

Skutečností je, že neexistují spolehlivá data, která by potvrzovala vliv (ať již pozitivní či negativní) trofejového lovu na ochranu divokých zvířat v Africe. Většina údajů pochází z tzv. šedé literatury, z diskuzí v médiích či z názorů jednotlivců. Žádný seriózní výzkum udělán nebyl a relevantní údaje chybí (viz. Lindsey P.A., Roulet P.A., Romanach S.S., 2007: Economic and conservation significance of the trophy hunting industry in sub-Saharan Africa, Biological Conservation 134, 455-469). Nelze proto souhlasit s emotivní argumentaci pro-loveckých aktivistů, že bez trofejového lovu divoká zvířata z Afriky zmizí a zbyde jen dobytek…. Jakmile za nějakou lidskou aktivitou stojí peníze, a to je v případě komerčního lovu nepochybné, je třeba být v jejím hodnocení velmi opatrný.

Lovcům nelze upřít, že na začátku 20. století byli první, kdo inicioval vznik chráněných území v Africe. Na ilustračním snímku z roku 1934 je Ernest Hemingway se svým úlovkem.
Lovcům nelze upřít, že na začátku 20. století byli první, kdo inicioval vznik chráněných území v Africe. Na ilustračním snímku z roku 1934 je Ernest Hemingway se svým úlovkem.
Licence | Volné dílo (public domain)

Lovcům nelze upřít, že na začátku 20. století byli první, kdo inicioval vznik chráněných území v Africe a podíleli se na ochraně zdejší přírody. V průběhu 80. let se ve více zemích ukázalo, že dobře organizovaný trofejový lov může mít pozitivní vliv i na ochranu zvířat v dané oblasti. Objevila se však i spousta problémů, které jsou s těmito aktivitami spojené a současný ochranářský přínos lovu přinejmenším zpochybňují. Trofejový lov je dnes povolen ve 23 zemích sub-saharské Afriky a pro jeho účely je využíváno 1 394 000 km2, což je několikrát více, než je plocha všech afrických chráněných území. Lovu se účastní cca 18 500 klientů ročně a generují zisk cca 200 milionů USD (při srovnání s lovem v Eurasii, kterého se účastní 40-60 000 klientů, ale generují zisk „pouze“ cca 39 milionů USD). Jedná se tedy o docela velký a ziskový „průmysl“ (wildlife industry). V některých zemích expanduje, v jiných je naopak na ústupu či zcela zakázán. Největší zastoupení má dnes v Jihoafrické republice, kam směřuje 88 % lovců. JAR je vůdčí zemí pro-lovecké lobby a ráj lovců, ne všechny země však s jejím přístupem souhlasí, naopak se zdá, že v posledních letech podporovatelů tohoto způsobu managementu zvířat spíš ubývá. JAR proto vyvíjí velkou snahu, aby udržela pozitivní obraz trofejového lovu a ostatní přesvědčila o jeho výhodách. Odlišnost JAR spočívá v legislativě, která byla přijata v 60. a 70. letech a díky níž přešlo vlastnictví divokých zvířat na majitele půdy, kteří mají právo zvířata využívat. Tento krok stimuloval přeměnu mnoha dobytkářských farem na farmy lovecké a je třeba říci, že pro ochranu divokých zvířat znamenal v té době výrazný pokrok. Dnes je v JAR cca 5000 loveckých farem (game ranching) s populací více než 1,7 milionu zvířat a působí tam přes 1000 loveckých operátorů. Lovecké farmy v JAR zabírají 13 % rozlohy země (národní parky 4,6 %). Další zemí s expandujícím loveckým průmyslem je Tanzánie, kde lovecká území zabírají cca 26 % země (národní parky 14,1 %).



Lovečtí klienti platí více než běžní turisté, stačí jich tedy méně k získání srovnatelného objemu peněz. Zisky z turistiky jsou oproti tomu dostatečné pouze v oblastech s většími národními parky, kam jezdí hodně lidí. V tom lze s Michaelou Fialovou souhlasit. Skutečnost, že trofejový lov generuje větší zisk na klienta, ale nutně neznamená, že se musí jednat i o větší zisk celkový. Ekoturistika a foto-turistika v úhrnu generuje větší hrubé příjmy než trofejový lov a přináší i větší počet pracovních příležitostí pro místní obyvatele. Pro srovnání – Tanzanian National Parks mají jen z návštěvníků chráněných oblastí Serengeti a Ngorongoro roční příjem 11 milionů USD, zatímco příjmy z trofejového lovu v celé Tanzánii generují jen 10,5 milionu USD. Co je výhodnější tedy záleží na tom, jak se to počítá – zda celkově za stát nebo za menší jednotlivé oblasti či majitele (samozřejmě každá argumentující protistrana využije vždy ta čísla, která se jí hodí). Hodně záleží na lokalitě - v oblastech nevhodných pro ekoturistiku či foto-safari, v místech s horší infrastrukturou či méně politicky stabilních obvykle jsou lovecké farmy variantou ochrany divokých zvířat. Nejedná se však o plošně vhodné řešení. Není také rozhodně pravda, že na malých farmách se ekoturistika dělat nedá, resp. jak poněkud hanlivě Michaela Fialová píše „tam si nikdo zvířátka vyfotit nepřijede“. Příkladem může být rezervace Ol Pejeta nebo Lewa v Keni, které nejsou rozlohou nijak velké a jedná se o výborně fungující a hojně navštěvované soukromé rezervace. I v JAR je mnoho menších rezervací, které nejsou lovecké a dobře prosperují.

Lovečtí klienti platí více než běžní turisté, stačí jich tedy méně k získání srovnatelného objemu peněz. Zisky z turistiky jsou oproti tomu dostatečné pouze v oblastech s většími národními parky, kam jezdí hodně lidí.
Lovečtí klienti platí více než běžní turisté, stačí jich tedy méně k získání srovnatelného objemu peněz. Zisky z turistiky jsou oproti tomu dostatečné pouze v oblastech s většími národními parky, kam jezdí hodně lidí.

Další otázkou je, zda je ekonomický přínos lovu skutečně tak signifikantní – podíl na hrubém národním produktu v daných zemích to příliš nenaznačuje. Největší přínos má komerční lov pro Botswanu, kde tvoří 0,13 % HDP, v ostatních zemích je to ještě méně (včetně JAR). Je také velmi zřídkavé, aby místní komunity měly z loveckých aktivit bohatých klientů nějaké zisky. Pro koho to tedy znamená přínos a zisk? Samozřejmě pro majitele farem a firmy, které tento průmysl živí. To ovšem není většina obyvatel, ale jen malá skupina lidí. Není zcela jasné, jak Michaela Fialová došla k číslu, že jen polovina z ceny lovu zůstane majiteli a zbytek si vezme stát. Např. v JAR se státu za povolení k lovu nosorožce platí asi 1000 USD, za lov nosorožce ovšem majitel farmy inkasuje od klienta 70-150 000 USD.

Mnoho zemí se vydalo jinou cestou než Jihoafrická republika a komerční lov zakázaly, např. Keňa (1977) či Uganda (1979). Ve východní Africe, nostalgicky vnímané jako domovina afrických lovců, se dnes smí lovit pouze v Tanzánii. Michaela Fialová říká, že v Keni v důsledku tohoto zákazu masivně stouplo pytláctví a 70 % zvířat bylo vystříleno. To je dezinformace a neznalost historických souvislostí. Komerční lov byl v Keni oficiálně zakázán v roce 1977 kvůli masivnímu vybíjení zvířat a korupci, která s lovem souvisela. Zakázán byl i obchod s výrobky z volně žijících zvířat, např. se slonovinou, jenže současně vláda rozhodla o sloučení Služby pro národní parky s Ministerstvem pro lovnou zvěř a toto spojení způsobilo totální rozpad ochrany přírody v Keni. Nastal chaos, parky zůstaly víceméně bez ochrany, rangeři bez pravomocí a ze Somálska začali masivně pronikat pytláci. Detailně o tom vypráví knížka Richarda Leakeyho Války v divočině. Průšvih a pytlačení ovšem nebylo způsobeno zákazem trofejového lovu, ale rozpadem státní správy. Situaci vyřešil až vznik Kenya Wildlife Service a v roce 1989 nástup Richarda Leakeyho na pozici ředitele. V následujících letech pak došlo téměř k vymýcení pytláků a obnovení populací zvířat (stále při zákazu trofejového lovu). Bohužel v posledních letech se situace v Keni opět mění k horšímu, což ukazuje, jak ochrana přírody v Africe úzce souvisí s politickou situací.

Trofejový lov ale nelze jen zavrhovat. Pokud je dobře organizovaný a loví se limitované počty zvířat, může být udržitelnou formou hospodaření se zvířaty. Jenže jak už to bývá, kde jsou peníze, tam se situace často zvrhne. Rovněž se ukazuje, že toto „hospodaření“ funguje víceméně jen u stád kopytníků. S predátory se tak snadno hospodařit nedá, ani se slony, hrochy apod. Nejčastěji nabízená zvířata k lovu jsou přitom buvol, lev, slon, levhart… Mnoho států zavedlo u trofejového lovu kvóty. Na první pohled by se zdálo, že kvóty mohou být řešením. Potíž je však v tom, kdo a jak tyto kvóty stanovuje. O stavu populací totiž obvykle neexistují přesná data. Populární sčítání z letadla přináší výsledky víceméně jen u velkých a viditelných zvířat tj. slonů, kopytníků apod. Predátory a menší zvířata takto nesečtete. Stanovení loveckých kvót je tak často pouhé věštění z křišťálové koule a na úředníky je i vyvíjen tlak k jejich navyšování, protože trofeje přece „přinášejí peníze“.

Od roku 2009 ovšem v důsledku nárůstu poptávky po nosorožčích rozích ve Vietnamu vyletělo pytlačení nosorožců o tisíce procent. Na snímku upytlačený nosorožec.
Od roku 2009 ovšem v důsledku nárůstu poptávky po nosorožčích rozích ve Vietnamu vyletělo pytlačení nosorožců o tisíce procent. Na snímku upytlačený nosorožec.

Tvrzení Michaely Fialové, že licencovaný lov nemůže nikdy vést k vyhubení zvířat, protože permitů bude přece pořád stejně, je naivní. Je vidět, že lovkyně naprosto nepočítá s dynamikou populací, s tím, že by se počet zvířat mohl v přírodě změnit působením nějakého jiného faktoru než lovu. Možné choroby, sucha, přírodní katastrofy či nějaký jiný úbytek z přirozených příčin? Co pak? Loveckých povolení zůstane stejně, ale zvířat bude podstatně méně. To, co bylo doposud udržitelné, už udržitelné být nemusí. Přesně to se nyní děje u nosorožců – mnoho let se v JAR nosorožci lovili pro trofeje a nic se nedělo. Od roku 2009 ovšem v důsledku nárůstu poptávky po nosorožčích rozích ve Vietnamu vyletělo pytlačení nosorožců o tisíce procent. Dnes jsou zabiti 3 nosorožci denně a situaci se nedaří zvládnout, přesto JAR a lovecká lobby stále tvrdí, že se může lovit v klidu dál, protože vše je udržitelné a pod kontrolou. Dávno už to není pravda, ale nikdo se nechce vzdát těch peněz, co lov nosorožců přináší. Největší nebezpečí tzv. udržitelného využívání divoké přírody, je to, že nikdo prostě nepočítá s tím, že se situace může změnit.

Proč se vlastně dnes loví? Je očividné, že se nejčastěji loví zvířata s výjimečnými fyzickými atributy – kly, rohy, velikostí těla, zvířata nebezpečná…. Termín Velká pětka hovoří za vše. Jde opravdu hlavně o lovecké zážitky? Proč tedy cena lovu narůstá s velikostí trofeje? Proč stojí slon s velkými kly daleko více než slon s malými či ulomenými kly? Je to horší lovecký zážitek? Proč si lovci budují „trofejové místnosti“ či „trofejové domy“, kde vystavují vycpaniny svých úlovků a chlubí se kamarádům? Lov pro trofeje znamená výběrovou selekci kvalitních kusů. Pro genofond populace to samozřejmě znamená ohrožení, byť lovci tvrdí opak. Lovec není přirozený predátor, který loví nemocnou a slabou kořist. Lovec si vybírá trofejový kus. Zastánci lovu obvykle tvrdí, že se střílí jen přestárlí samci, kteří už pro genofond populace nemají žádný význam. Spíše je to však argument pro uchlácholení citlivých duší, v praxi se střílí i samice a mladší kusy (těch starých přece jen není takový dostatek). Při své práci jsem viděla lovecké trofeje medvědic s medvíďaty, trofeje slůňat… nic pro slabé povahy. Michaela Fialová v rozhovoru tvrdí, že se střílí staří jedinci, kteří jsou již za zenitem. Konkrétní jedinec už prý své geny předal a tím se dostal do fáze, kdy by jen chátral. I kdyby to byla pravda, tak je to dosti zvláštní zdůvodnění. Obhájcům tohoto tvrzení bych doporučila více studia biologie, etologie a sociálního chování zvířat. Dovolím si trochu ošklivý příměr - je to podobné jako bychom u lidí řekli, že muž, který zplodil a vychoval děti, je už zbytečný a můžeme ho tedy zastřelit, protože už pro nás neznamená žádný přínos. Plodnost samců sice s věkem klesá, ale na rozdíl od samic, samci mohou plodit mláďata až do vysokého věku (Charlie Chaplin měl dítě ještě v 70 letech :) ). Ale především u zvířat fungují sociální vazby, struktura stád a skupin, starší jedinci předávají své zkušenosti mladším… U slonů jsou známé staré samice-tety, staří sloní samci zase umravňují mladé výrostky a učí je (někdy i dost drsně), jak se mají chovat. Mladí samci mnoha druhů si souboji se starými vybojovávají své místo v hierarchii a poznávají způsoby boje a taktiku. Neškodnost odstranění starých jedinců z populace je jeden z mýtů šířených loveckou lobby, který osobně jako biolog považuji za nejnebezpečnější.

Nejspornější je tzv. canned hunting. Tento způsob „lovu“ je založen na omámení zvířat drogou, aby nebyla příliš nebezpečná a před lovci neutíkala. Ilustrační snímek
Nejspornější je tzv. canned hunting. Tento způsob „lovu“ je založen na omámení zvířat drogou, aby nebyla příliš nebezpečná a před lovci neutíkala. Ilustrační snímek

V Namibii, Botswaně a JAR je povinnost mít lovecké území oploceno. Bohužel se často stává, že oplocené farmy jsou malé a přeplněné (tzv. přezvěřené), což působí ekologickou degradaci území. Rančeři, ve snaze udržet své stavy draze koupené zvěře, eliminují predátory, které nelze komerčně lovit, např. divoké psy a gepardy. Často jsou introdukovány nepůvodní druhy, aby se zvýšila diverzita lovné zvěře a klient měl co nejpestřejší zážitky (v JAR se lze setkat i s lovem tygrů). Dochází i k umělé hybridizaci příbuzných druhů za účelem vytvoření unikátních trofejí. Na některých farmách je ve stylu „vše pro klienta“ praktikováno střílení z aut, lov se psy či noční lov s reflektory. Leckdy lze opravdu pochybovat o etice tohoto podnikání a někdy i o zdravém rozumu. Taková zařízení mají vskutku velmi malý, pokud vůbec nějaký, přínos pro ochranu divokých zvířat. Nejspornější je ovšem tzv. canned hunting. Tento způsob „lovu“ je založen na lovu zvířat chovaných v zajetí, která jsou často před lovem i omámena drogou, aby nebyla příliš nebezpečná či před lovci neutíkala (nebo k nim naopak neběžela, jako se to stává např. u odchovaných bažantů v bažantnicích). Typicky se canned hunting používá u velkých predátorů. Michaela Fialová hovoří o lvech odchovaných na farmách, kteří mají k dispozici přírodní výběhy o tisících hektarech a žijí plným životem…. Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda. Je to ovšem zase spíš pohádka pro bohaté klienty, realita je jiná – často se jedná o přeplněné odchovny, kde jsou desítky či stovky lvů chovány v ohradách. Do toho tisícihektarového krásného výběhu jsou puštěni až těsně před tím, než si je někdo přijede střelit. A občas, aby moc nevyváděli, se jim také něco píchne. Je odhadováno, že dnes asi 80-90% lvů v Jižní Africe je loveno tímto způsobem….. což se ovšem klientům vyprávět asi nebude, zkazilo by jim to ten pravý lovecký zážitek. Není to ovšem záležitost pouze Afriky, v USA je tento „sportovní“ lov nyní velmi populární a farem nabízejících canned hunting je minimálně 500.

Nabízí se otázka, jak je kontrolováno, kdo může mít loveckou farmu, kdo pracuje jako lovecký operátor či profesionální lovec, když jsou možné takovéto věci? Odpověď je celkem jednoduchá - získání koncese je v Africe často podmíněno korupcí a protekcionářstvím, takže ne vždy lze očekávat profesionalitu či morální kredit. Za vše asi mluví jihoafrický případ Groenewaldova gangu neboli messinské mafie, který je v JAR u soudu už několik let a jež má přesah i do ČR. Jednalo se o skupinu majitelů loveckých farem, profesionálních lovců, veterinářů, pilotů a preparátorů napojených na nelegální překupníky nosorožčích rohů. Zapojení farmáři vykupovali nosorožce, kde se dalo. Po převezení na jejich farmy byl nosorožec zastřelen (často ještě tentýž nebo druhý den) a to za asistence zkorumpovaných státních rangerů. Dokumenty byly vystaveny na najaté pseudo-lovce (často z ČR) a uřezané nosorožčí rohy putovaly nelegálně do Vietnamu. V USA Groenewaldův gang nabízel lovcům odlov falešně deklarovaných „problematických“ zvířat, která ovšem ve skutečnosti problematická vůbec nebyla. Při zátahu se na farmě našly hromadné hroby nosorožců a dalších zvířat. Groenewald vlastnil koncesi a léta provozoval známou loveckou farmu - je vidět, že zneužít se dá naprosto vše.

Problémů spojených s komerčním lovem je prostě velmi mnoho, rozhodně nejsou banální a zanedbatelné. Nejedná se pouze o emotivní výměnu názorů, zda je morální zabíjet zvířata či nikoli. Jedná se o zásadní diskuzi, zda je komerční lov skutečně akceptovatelnou metodou ochrany zvířat a pokud ano, za jakých podmínek, anebo je to jen libůstka bohatých a způsob, jak vydělat peníze. Není snadné to rozhodnout a určitě to není tak jednoduché, jak Michaela Fialová líčí. Problémy spojené s komerčním lovem si uvědomuje čím dál více lidí a veřejnost přestává lovce brát jako ochránce a milovníky zvířat, trofejový lov má proto v poslední době potíže. Nelze se tedy ubránit myšlence, jestli za celou mediální vlnou kolem mladé a hezké lovkyně afrických zvířat není něco víc a nejedná se spíše o docela chytře udělanou PR kampaň.

foto - Říhová PavlaPavla Říhová
Autorka je vedoucí oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES na České inspekci životního prostředí.
tisknout poslat
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk

Všechny komentáře (2)

Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

radim buffalo tobias

radim buffalo tobias

5.6.2015 06:15
já si to říkal už dávno že to nebude jen tak, takový humbuk okolo 1 lovkyně, když každý měsíc jsou v loveckých časopisech po celém světě zveřejňovány 1000ce fotek s trofejemi a nikdo na toto přehnaně nepoukazuje či nepohoršuje se. proti ní jsou jen zfanatizovaní a tupí magoři co ani neví oč tu vlastně jde. kdyby protestovali před porážkou hosp. zvířat,tak to bych chápal lépe !
Odpovědět
VP

Vít Pátek

7.6.2015 22:19
"Myslivci vybili velké predátory" je hodně, ale opravdu hodně spekulativní tvrzení. Mimochodem velmi podobné jinému tvrzení, že "myslivci způsobili přemnožení divokých prasat". Ono je zkrátka jednodušší navážet se do relativně snadné oběti - myslivců, než si to "rozdat" s těmi, kdo v prvním případě vytvořili podmínky, ve kterých velcí predátoři nemohou žít (přestože jim skuteční myslivci nic nedělají), zatímco v druhém případě (dokonce za aktivního přispění ochránců přírody) vytvořili podmínky pro život v obrovských početních stavech (zatímco myslivci jsou jediní, kdo počty alespoň snižují).
Odpovědět
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist