http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/madagaskar-ii-aneb-nikdy-nebylo-tak-dobre-jako-dnes
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Madagaskar II. aneb Nikdy nebylo tak dobře jako dnes

1.5.2013 00:51 | MADAGASKAR (Ekolist.cz)
Z jistého hlediska na Madagaskaru nebylo nikdy tak dobře jako dnes: skoro všechny děti, hlavní životní radost a pýcha Malgašů, zdárně dorostou, všichni mají co jíst, byť někteří jen tak tak. Že je tu z našeho hlediska bída, zmatek a korupce, je jistě pravda, ale nebylo tomu tak odevždy? Na ilustračním snímku odlehlá venkovská oblast Madagaskaru
Z jistého hlediska na Madagaskaru nebylo nikdy tak dobře jako dnes: skoro všechny děti, hlavní životní radost a pýcha Malgašů, zdárně dorostou, všichni mají co jíst, byť někteří jen tak tak. Že je tu z našeho hlediska bída, zmatek a korupce, je jistě pravda, ale nebylo tomu tak odevždy? Na ilustračním snímku odlehlá venkovská oblast Madagaskaru
V prvním díle svého cestopisu o Madagaskaru se biolog a esejista Stanislav Komárek věnoval především popisu přírody a společnosti tohoto ostrova u afrického kontinentu. V druhé části se víc zaměřuje na současný život Madagaskaru.
 

Výchova Madagaskarem

Malgaši, jichž bylo na počátku 20. století asi šest milionů, zažívají velikou populační explozi a je jich dnes už milionů nejméně dvacet – nikde jsem neviděl tolik mimin, batolat a dětí jako tam. Všechny nosí, světe div se, zpočátku plenky pampers … Celá polovina všeho obyvatelstva je mladší osmnácti let, v rodině je průměrně pět potomků, v některých samozřejmě mnohem víc, roční přírůstek je tři procenta. Věk dožití obnáší už přes šedesát let – i bazální medicínská péče dělá v tomto směru divy –, navíc je na ostrově dosti zdrávo.

Z jistého hlediska na Madagaskaru nebylo nikdy tak dobře jako dnes: skoro všechny děti, hlavní životní radost a pýcha Malgašů, zdárně dorostou, všichni mají co jíst, byť někteří jen tak tak. Že je tu z našeho hlediska bída, zmatek a korupce, je jistě pravda, ale nebylo tomu tak odevždy? Ve srovnání třeba se stalinským Ruskem je tam přímo ráj – stát sice nikomu nic nedá, ale také se o nikoho nestará a nikoho nebuzeruje, co si kdo vydělá či urve, to má - moc vlády nesahá příliš daleko od jejího paláce. Jak už praveno, nevraždí se tam, loupí jen místy a nevydatně, nikdo nikoho nemučí a pokud snad, tak jen občas a málo. Všichni září veselostí, optimismem a klidem (mora mora, „pomalu, pomalu“ zní národní heslo). Větší malgašské děti pracují, aby se uživily, někdy dost těžce. Podobně jako u nás před staletími či v Číně ještě mezi válkami se většina nákladů dopravuje lidskou silou, ať už lidé na rikšách (pousse-pousse) či zboží na nízkých vozících jménem ramba-ramba. Lidé jsou na Madagaskaru levnější než tažná zvířata – vůl by se musel krmit a ustájit, odrostlejšímu klukovi se zaplatí a je odbyto. Je-li zlým snem tropického pedagoga vidět vláčet náklady dítě, které by mohlo studovat vysokou školu, je zlým snem našeho vidět graduovat ty, jimž by nesvěřil ani odnesení kufru.

Při cestě touto zemi mi mnohokrát napadlo, jak by bylo našim – nebo možná z jazykového hlediska spíše francouzským – dětem na prospěch poslat je na roční výměnný pobyt do slušné průměrné rodiny na Madagaskar. Odhlédněme zcela od blahodárného vlivu na imunitní systém, který by zde načerpal na celý život dostatek podnětů. Ještě mnohem víc by jich zde ovšem natankovala mysl, která by ve svém novém působišti objevila typy problémů, které u nás byly před sto lety – mnoho problémů současných by tím ovšem zároveň také zmizelo.

Většina Malgašů žije na venkově, kde je sice z našeho hlediska bída, ale bída slušná, rustikální, samozásobitelská. Všechno má nějak svůj řád, jen jiný, než je ten náš, večeři předchází přebírání rýže a pití mléka dojení. Spát se chodí se slepicemi, vzhledem k jejich množství není obtížné ten správný moment odhadnout. Ve škole se lze dovědět něco nového, protože doma není internet a kromě nebeklíče a kalendáře ani žádné knihy
Většina Malgašů žije na venkově, kde je sice z našeho hlediska bída, ale bída slušná, rustikální, samozásobitelská. Všechno má nějak svůj řád, jen jiný, než je ten náš, večeři předchází přebírání rýže a pití mléka dojení. Spát se chodí se slepicemi, vzhledem k jejich množství není obtížné ten správný moment odhadnout. Ve škole se lze dovědět něco nového, protože doma není internet a kromě nebeklíče a kalendáře ani žádné knihy

Realita životních a rozmnožovacích strategii rodiny Malého Bobše, či ještě spíše jeho souseda Bezručky, by se tu před nimi náhle zhmotnila zcela hmatatelně. Domeček, kravka, hejno slepic a hus, hejno sourozenců, míč hadrák, obruč, či hůl s kolečky, dnes třeba s CD-čky, jako hračka – zato nikdo nemluví o alergenech, roztočích, dehydrataci, dealerech, pedofilech a dalších nepřátelích našich dítek. Bonbón je ještě pro dítě cenným dárkem, který půjčí ocucat jen nejlepším přátelům, ještě se běhá za zajímavými novými objekty, třeba auty. Je možno si bohatě užít společenských kontaktů, na vše je dostatek času, chudé společnosti nejsou sice pastorálními idylami jako z obrázkových knížek, ale také to není peklo.

Většina Malgašů žije na venkově, kde je sice z našeho hlediska bída, ale bída slušná, rustikální, samozásobitelská. Všechno má nějak svůj řád, jen jiný, než je ten náš, večeři předchází přebírání rýže a pití mléka dojení. Spát se chodí se slepicemi, vzhledem k jejich množství není obtížné ten správný moment odhadnout. Ve škole se lze dovědět něco nového, protože doma není internet a kromě nebeklíče a kalendáře ani žádné knihy. S přáteli není nutno skypovat, pobíhají, většinou bosi, po ulici. Naši nejmenší by záhy pochopili, co je v životě podstatné a co ne. Po týdnu dvou zděšení a pláče by jim náhle došly věci, které jim v Evropě zaručeně nedojdou za celý život, či v nejlepším případě na prahu stáří.

Je ovšem otázkou, zda výměnu udělat reciproční (drtivá většina Malgašů svůj ostrov ve skutečnosti nikdy neopustí). Princip spravedlnosti by si to jistě žádal, je ovšem otázkou, zda by z malých Malgašů po zpětném navrácení nerostli v lepším případě  revolucionáři, v horším zoufalci. Civilizace totiž funguje jako starobylá pastička na myši – tam to jde, ale zpátky už sotva.

Každodennost

Všichni mají střechu nad hlavou – kdo už nemá pěkný domek, může si postavit chaloupku z klacků, lateritické hlíny a slámy za dvě odpoledne nepříliš usilovné práce. Ve velkých městech nejsou slamy v užším slova smyslu ani úplná chudina přespávající na ulicích, pobyt v nich je ale pro cizince pravým přízrakem. Na každém kroku se snaží nějaký nebožák něco prodat – kupte si šlehač, sluneční brýle, atlas lemurů, vyčichlou vanilku…Po několika dnech by cizinec uvítal v mayovkách hojně zmiňovaný bič z hroší kůže, byť suplikanty dobře chápe.

Ani místní to nemají jednoduché – doprava kolabuje, příšerná motorová vozidla, jinde už dávno ležící na smetišti dějin, chrlí oblaka dusivých plynů. Ostrov dováží spoustu ojetých dodávek z celého světa, některé na sobě mají doposud německé či japonské firemní nápisy – zde dožijí, podobně jako tahal zestárlý kůň z knížecích stájí u chudého povozníka tak dlouho, až padl.

O nevratném poškozování madagaskarské přírody byla napsána nejedna stať a dobře je znám i kámen úrazu: lateritová půda, po odkrytí krvavě svítící na dálku jako otevřená rána, je neplodná. Na ilustračním snímku eroze v národním parku Ankarafantsika
O nevratném poškozování madagaskarské přírody byla napsána nejedna stať a dobře je znám i kámen úrazu: lateritová půda, po odkrytí krvavě svítící na dálku jako otevřená rána, je neplodná. Na ilustračním snímku eroze v národním parku Ankarafantsika

Madagaskarská veřejná doprava, neobyčejně podobná té v černé Africe, je pro Evropana zlým snem. Na autobusových nádražích čekají malé dodávky pro dvanáct lidí, zvané taxi-brousse („taxík buše“), velké autobusy, které zde také bývaly, už prakticky vyhynuly, právě tak osobní železniční doprava. Aby byla zajištěna konkurence, kompetuje o jednu linku nezřídka pět i více společností, nabízejí své služby současně a doslova se perou o každého zákazníka. Všech řekněme pět aut se zavazadly přivázanými na střeše se postupně stejnoměrně plní, což může trvat i půl dne – pro cizince nejsrdceryvnější moment celé procedury.

Když je dodávka plná, tj. tak kolem třiceti osob v několika vrstvách, možno vyrazit – tak rychlostí 30km/h po serpentinách vinoucích se nad propastmi, často s velkými dírami v asfaltu, decibely malgašského popu z reproduktorů činí cestu mučením. Nejméně čtyři uniformované složky – policie, žandarmérie, armáda a jakási další, již se mi nepodařilo identifikovat, auto neustále zastavují a dožadují se rozmanitých dokladů a potvrzení od řidiče – nemá-li řidičský průkaz či je už prorezavělou podlahou vidět silnice, malý úplatek vše spraví. Kolem cesty stojí děti, předstírají, že ji opravují a vymáhají almužny. Vřele se nedoporučuje jezdit v noci, kdy je nebezpečí karamboláže ještě podstatně větší – stačí zebu ležící v zatáčce.

Když cestující po osmi hodinách i déle vylézá v cílové stanici, děkuje božstvům místním i importovaným a nezbude mu, než v hotýlku zapít prášek na spaní několika pivy značky Three Horses. Cestu na daleký jihozápad jsem za těchto okolností nakonec vzdal – zdá-li se v noci člověku, že na něj masařky kladou vajíčka, je dobře hazardního počínání zanechat, byť by i na Freudy a Jungy mnoho nedal. Cena dopravy je nepatrná, naopak najmout si auto i s řidičem je nesmírně drahé. Něco jako doprava pro střední vrstvu neexistuje – ostatně jaká střední třída?

Ve veřejném stravování je to podobné a nikoho to neznepokojuje. Horních deset tisíc tráví svůj život v luxusních hotelích a restaurantech, na druhé straně vidíme jídelničky – chaloupky na muří nožce, kam by se našinec nevešel ani neodvážil. Ti, kdo se uměli správně uchytit a plout na vysoké vlně, jsou chytráci po celém světě stejní bez ohledu na barvu. Jen být stále „in“ – jako ohaři s nízkým nosem neustále čenichají, aby neztratili stopu.

Jediná fungující osobní železniční linka vede z Fianarantsoy do Manakary na pobřeží romantickou horskou roklinou a na nevelkou vzdálenost potřebuje celou světlou část dne. Sešlá vlaková garnitura z třicátých let (koleje jsou dokonce německé, s nápisem Krupp 1889, asi součást nějaké válečné kořisti) dopravuje s výjimkou jediného vagonu pro místní jen západní turisty, převážně francouzské rodiny s dětmi, snad jako počátek výše navrhovaného typu pedagogiky – vezměte své dítě na Madagaskar, nikdy na to nezapomene!

Pro údolí, kterým vede, je vlak jediným spojením se světem – není tu ani silnice, ani mobilní pokrytí. Celý ostrov je totiž pokryt mobilním signálem (a také penězi, popkulturou, pomalu i bankomaty, jen kloudnými silnicemi ne) a umí-li někdo psát příliš málo, což je problém asi třetiny všeho lidu, může místo psaní dopisů kamarádům alespoň volat. (I v rezervacích si strážci provázející cizince neustále volají, kdeže to ti lemuři právě jsou – ve čtverci C-13? Hurá tam!)

Záliv Bombetoka. Zbarvená voda ukazuje, jak obrovské množství sedimentu je z erodujících půd splavováno
Záliv Bombetoka. Zbarvená voda ukazuje, jak obrovské množství sedimentu je z erodujících půd splavováno
Foto | oledoe / Flickr

Vláček dlouhé minuty stojí na odlehlých nádražíčkách, vše připomíná líčení brazilského venkova a pralesních železniček z 30. let dvacátého věku od Léviho-Strausse. Ženy nabízejí různá uvařená jídla, raky a drobné sladkovodní rybky, zřejmě endemity na vymření, svázané kohouty či krocany, tropické ovoce, děti chycené ptáčky – stejně jako všude na venkově je tu akutní nedostatek hotových peněz, byť co do žaludku zatím ano. Zde je problém jen vyostřený skutečností, že není možno stát celý den u silnice a doufat, šanci přinášejí jen dva vlaky za den.

Ve statistikách čítáme, že 80 % Malgašů je nezaměstnaných. Tomu jest rozumět tak, že jen dvacet procent jich má nějakého zaměstnavatele – ti ostatní jsou venkovští samozásobitelé s kouskem pole, pár slípkami a v případě zámožnosti i nějakým tím dobytkem – i plantáží s vanilkou, kávou, čajem a olejovými palmami je jen málo. Ač to u nás vypadá poměrně utěšeněji, má Madagaskar možná větší perspektivu, než si myslíme, lépe řečeno startuje tam, kde my kdysi.

Jistě, může se to nějak zaseknout a země se dostane na haitskou cestu, z níž není zřejmě úniku, ale možná už napřesrok tam Číňané přeloží v rámci outsourcingu nějaké fabriky. Započne průmyslová revoluce, tak asi jako v Evropě v roce 1830. I madagaskarská populace tu dobu připomíná a mnohokrát jsem si na ostrově na Bídníky Victora Huga či Tajnosti pařížské Eugena Sue vzpomněl. Tak se dostanou Malgaši zvolna na naši dějinnou trajektorii – představa, že tam zůstane prvobytně-tropický ráj, je však zcela z říše bajek.

Environmentální past

O nevratném poškozování madagaskarské přírody byla napsána nejedna stať a dobře je znám i kámen úrazu: lateritová půda, po odkrytí krvavě svítící na dálku jako otevřená rána, je neplodná a po vyklučení a vypálení lesa rodí políčko jen pár let, než se změní v lepším případě v eukalyptové houští (tady by se dařilo koalám!), z něhož je možno ještě pár let pálit dřevěné uhlí, v horším v rudou polopoušť, na které už se nenapase ani koza. Milíře dýmají v celém kraji, v zemi, která nemá naftu ani kamenné uhlí, je to dřevěné jediným palivem při vaření pro chudé i bohaté (Madagaskar nemá, kromě trochy drahokamů, ani jiné nerostné bohatství, které by stálo za řeč).

V antropogenizované krajině je devět rostlin z deseti zavlečených – eukalypty, borovice, opuncie, agáve, lantany. Populace roste a původní lesy mizejí jako sníh na slunci, už jich zbývá jen něco pod deset procent plochy ostrova – vesničky a samoty se zakusují stále hlouběji do hvozdů, i do chráněných území chodí vesničané na ryby, lesní plody a dřevo a pasou v nich krávy. Mají sice dostávat, teoreticky vzato, polovinu tučného vstupného, které se v rezervacích vybere, ale nevidí prý ani groš. Na lemury, žabky, orchideje a pralesy vůbec, nevědomě bující jako krásný a bizarní sen, slušně řečeno …. pes. Chceme je my, Evropané, jimž už „prales v nás“, divoce bující vrstvy našich duší, dochází – ještě v 18.století se nám zdál prales nezajímavý a šeredný a ideálem byla geometricky zastříhávaná zahrada.

Za každou umlklou cikádu se rozezvučí jeden nový kompaktní disk. Člověk a jeho svět je jakýsi grandiózní a hrozný pokus o sebereflexi hmoty, celý proces je neuvěřitelně bolestivý a svého vrcholu dosáhl asi v éře Alana Turinga a spol., která umožňovala vznik IT technologií a dále po reflexi vlastního myšlení nevolá, naopak. Biosféra je nahrazována technosférou, která bude brzy stejně nevědomá a bujivě rozlehlá jako džungle, jen je zatím vázaná na život tradiční, životní sílu nás lidi, z nichž a na jejichž úkor žije a které postupně brzdí v jejich reprodukci až k nule – Madagaskar je zatím v prvním stádiu, kdy se lidé ještě množí, v jakési „zkoušce ohněm“ se vypaluje nevědomá a nereflektovaná biosféra a nahrazuje se technosférou, o níž si zatím myslíme, že jí rozumíme a jsme jejími pány – brzy se nám však vysmekne: už teď navrhuje některé procesory software. Zbývá jen zvládnout tak snadnou dekompozici, jak je tomu v přírodě…

K chodu madagaskarské ekonomiky nedílně patří spalování lesů a nedá se s tím nic dělat. K chodu evropské ekonomiky nedílně patří spalování lidí, kteří se v procesu budování lepších zítřků vůbec nenarodí, a nedá se s tím nic dělat. Na ilustrační fotce vypalování porostu v oblasti Manantenina
K chodu madagaskarské ekonomiky nedílně patří spalování lesů a nedá se s tím nic dělat. K chodu evropské ekonomiky nedílně patří spalování lidí, kteří se v procesu budování lepších zítřků vůbec nenarodí, a nedá se s tím nic dělat. Na ilustrační fotce vypalování porostu v oblasti Manantenina
Foto | Diorit / Wikimedia Commons

K chodu madagaskarské ekonomiky nedílně patří spalování lesů a nedá se s tím nic dělat. K chodu evropské ekonomiky nedílně patří spalování lidí, kteří se v procesu budování lepších zítřků vůbec nenarodí, a nedá se s tím nic dělat. Na rozdíl od Madagaskaru Evropa lesem naopak zarůstá, je otázkou, kdy na odlehlých místech vznikne zase nová divočina s medvědy a vlky – do lesa nikdo nechodí, jsou tam klíšťata, nepohodí, doma je naopak monitor a síť.

Turismus ekologický

Ani „ekoturismus“ na Madagaskaru právě nevzkvétá – za kusem primárního pralesa se cestuje poničenými oblastmi řadu dní a v rezervacích typu Andasibe či Ranomafana se dnes ukazuje jen centrální část blíže vchodu, většinou partie se sekundární tyčkovinou bez lián, lišejníků a mechů na listech a pralesních obrů s kořenovými náběhy – za primárním pralesem se musí trudně do odlehlejších míst, ve vzdálenějších místech rezervací také často trouchnivějí nepoužívané kempy.

I lemuři to nemají snadné, tak jako žádné bytosti v naší době, kdy je všude jaksi těsno – mají-li nepřijít i o ten kousek pralesa, co jim zbyl, musejí se jako daň minimálně každý den dopoledne nechat ze všech stran fotografovat a pronásledovat hejny turistů: „Voila monsieur, un lémur!“ Některé choulostivější druhy, třeba Prolemur simus, se přestávají množit.

Na ostrově se pochopitelně kdekdo zaklíná biodiverzitou a ve společnosti už se etablovala určitá vrstva vzdělaných „vyčůránků“, kteří umějí správně nastavit své plachty zlatému dešti, který padá od nejrůznějších organizací k účelům ochrany přírody, a vést k tomu přiměřené řeči. I mnoho zahraničních biologů v zemi pracuje. Místy se něco povede, ale v globále jsem velmi skeptický – stačí jen jeden další převrat a politické zmatky a lid v obživném pudu vyklučí i zbytek původní vegetace. Mezi průvodci v rezervacích, povinným jhem, které je biologovi spíše na překážku, jsou vynikající amatérští znalci i různí příživové s vysokoškolským vzděláním, které má sice asi jedno procento obyvatelstva, ale zdaleka není poukázkou na společenský úspěch.

Turismus neekologický

Madagaskar se snaží budovat i plážové resorty a ostrov Île Sainte-Marie připomíná sen francouzského středního úředníka o tropickém ráji. I průmysl prostituční v zemi odedávna velkorysých pohlavních mravů zdárně vzkvétá – do přímořských středisek se sjíždějí starší pánové z celé Francie a zde v přepychových hotelích hostí venkovské dívky, které by jim někdy mohly být vnučkami. Dobře ukryté jsou prý i předrahé „odpaňovací“ resorty (je s podivem, že se Madagaskar nestal i rájem pedofilů – při kombinaci tolika krásných a chudých dětí s francouzskou dekadencí a bohatstvím…). Dívky, podporované ve svém počínání peněz chtivými rodiči, doufají, že se jim nakonec povede do Francie provdat a občasný úspěch některé z kamarádek je posiluje v této naději, většinou zcela marné. Pestré plakáty hrozí sexuálním turistům, kteří se zapomenou s nezletilými, léty vězení a nucených prací.

Madagaskar se snaží budovat i plážové resorty připomínající sny francouzského středního úředníka o tropickém ráji. Ilustrační foto
Madagaskar se snaží budovat i plážové resorty připomínající sny francouzského středního úředníka o tropickém ráji. Ilustrační foto

Alespoň bazální znalost francouzštiny je pro pohyb na Madagaskaru nutná, což většinu turistů z jiných zemí v posledku odradí. Anglicky umí věru málokdo, jedna hostinská na pobřeží však mluvila zcela plynně německy, čemuž se naučila v Hamburku – dobré vychování mi nedalo, abych ze zeptal, jakou že práci tam měla. Tato neuvěřitelně bodrá a veselá paní co do přízvuku i názorů do posledních detailů kopírovala německé ženy z lidu – to mne v kombinaci s typicky malgašskou fyziognomií nechávalo opakovaně žasnout.

Jednou jsem si také koupil francouzské noviny, které na ostrově vycházejí a pracně přeslabikoval zprávy a komentáře – bylo to bizarní: na venkově zlikvidována lupičská banda… má vláda je pouze dočasná, prohlásil současný prezident…jakýsi místní odchovanec francouzského kulturního dědictví popisuje kulinární radosti madagaskarské vysočiny: jak krásné je zastřelit si bekasínu či zdivočelého králíka! Ale nejsou-li náhodou, i krmená husička či poulard je účinně nahradí – a co teprve ráčkové z horských potůčků a chutné bobule z buše! Budilo to dojem, že nejsme v zemi, kde většina lidí sní o pár hrstech rýže. Mé velmi lámané znalosti francouzštiny mi bohužel neumožňovaly smysluplně pohovořit s madagaskarským intelektuálstvem – jistě se tam někde schází a rokuje…

Vrcholem bizarérie byly madagaskarské hotýlky: Ten v Toamasině, slizké štěničné přístavní doupě s futry prožranými termity jako vypadlé z románů pro služky 20. let, kde námořníci a zpustlí dobrodruzi naveliko kopulují s padlými dívkami všech barev a kde na okenním parapetu v tropickém slunci tiše trpí desítky použitých prezervativů. Onen koloniální v Antananarivu, řízený prastarým Francouzem a jeho neméně sešlými služebníky, před nimiž zřejmě už  půl století úspěšně tají vyhlášení samostatnosti. Či byl nejbizarnější ten rustikální ve vsi Ranomafana, kde objevení hostí znamená paniku a rozpaky a celá atmosféra připomíná satiry z roku 1850 typu „pan rada na venku“? Vesnický chasník, který vás přivede, po chvíli stydlivého ošívání prohlásí cosi ve stylu: „Vašnosto, no mohli by dát něco na kořaličku, dyš sem jim vynašel tak pěknej hodél!“ A majitelka dodá něco na způsob: „Marjá Panno, copa já jim uklohním, dyš nic neumím a nic nemám, jó kafe, to tady píjou leda pan falář na Bóží hod, my prostej lid jenom meltu …“

Pokud v chudé zemi klesne koncentrace turistů pod jistou mez, stávají se z dosavadních opatrných parazitů turistického průmyslu predátoři, vrhající se na kořist, což se Madagaskaru, nebude-li mít štěstí, také může přihodit. Už teď letecké linky do Evropy zeslábly na minimum. Jeďte na Madagaskar, dokud nějaký je.

Další informace |
Nenechte si ujít první část cestopisu, která byla zveřejněna 17. dubna 2013 pod názvem Madagaskar I. aneb Malý kontinent mezi Afrikou a Asií
Části textu byly už dříve publikovány v časopise Respekt a v Hospodářských novinách.
foto - Komárek StanislavStanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist