Po stopách "největší bestie" na světě
Jakému zvířeti lebka patřila?
Fosilie byla nejdříve uložená v Archeologickém ústavu SAV v Nitře, později byla k vědeckému zkoumání zapůjčená prof. Rudolfovi Musilovi do Brna. Zjistilo se, že úlomek lebky patřil specializované větvi chobotnatců zvaných deinotherium (v překladu „hrozivá bestie“).
Časopis Naše příroda Máme tu jaro a také nové číslo Naší přírody. Najdete v něm další článek o mokřadech, tentokrát o tom, jak některé rostliny dokázaly přizpůsobit způsob dýchání nedostatku kyslíku. Na jaře vše pučí, tak se na některé z pupenů podíváme blíže i v jednom z článků. V hmyzí říši jsme navštívili krásného modrého tesaříka alpského a v říši ptačí nám velmi dobré známé sousedky – jiřičky a vlaštovky.
Tvarem těla se deinotheriové výrazně nelišili od dnešních slonů. Jejich hlava však vypadala úplně jinak. Jedinečným znakem těchto tvorů byly svisle zahnuté spodní kly konického tvaru. Jejich přesnou funkci se dodnes nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, protože u žádných dnešních suchozemských živočichů se takto orientované zuby nevyskytují.
S největší pravděpodobností však sloužily k získávání rostlinné potravy, možná na olupování kůry stromů. V porovnání s dnešními slony měli deinotheriové menší a více sploštělou hlavu. Předpokládá se, že jejich chobot byl kratší.
Pravlastí těchto savců byla Afrika, kde žili v období starších třetihor asi před 50 miliony let. Po vytvoření pevninského mostu mezi Afrikou a Euroasií se začátkem mladších třetihor (před 17,5 miliony let) s další skupinou chobotnatců (mastodonty) začali šířit na starý kontinent. Na rozdíl od mastodontů, kteří mimo Austrálie a Antarktidy osídlili prakticky všechny světadíly, žili deinotheriové jen v Evropě a jižní Asii.
Od menších až po skutečné giganty
Nejstarší druhy deinotheria byly poměrně malé, jejich výška se pohybovala okolo 2 metrů. U málokteré skupiny savců se postupné zvětšování tělesných rozměrů projevilo výrazněji jako právě u těchto chobotnatců. V průběhu 10 milionů let trvajícího vývoje se jejich velikost více než zdvojnásobila a stali se tak největšími suchozemskými živočichy mladších třetihor. Na území Slovenska byly zbytky deinotheria zadokumentovány na 9 lokalitách. Madunický nález tak z pomyslného trůnu velikostního rekordu sesadil i obří jedince z bulharských a rumunských nalezišť. Doposud největší zuby patřily kostrám s impozantní výškou 4,5 metru a jsou ozdobou přírodovědných muzeí v Sofii a v Bukurešti. Na základě porovnání rozměrů zubů usuzujeme, že obr z Madunic mohl dosáhnout v kohoutku až gigantické výšky 5 metrů, což překonává i velikost největších jedinců stepních mamutů druhu Mammuthus trogontherii. Stále to však zaostává za bezrohými nosorožci rodu Indricotherium, kteří s výškou 6 metrů představují největší suchozemské savce všech dob.
Kdy a jak žil "Madunický obr"
Nejstarší evropští zástupci deinotheria žili v tropických lesích, které před 17 miliony let rostly i na jižním Slovensku. Později postupným ochlazováním a vysušováním podnebí lesní porost výrazně prořídl. Před 6,5 miliony let prostředí připomínalo dnešní východoafrické savany. V tomto období navíc Středozemní moře prakticky vyschlo, takže klima bylo ještě sušší a stromovou vegetaci nahradily otevřené stepní porosty.
Zuby těchto chobotnatců měly nízkou korunku, což naznačuje, že se mohli živit jen měkkou šťavnatou potravou, jako bylo listí stromů a ovoce. Deinotheriové při zpracování potravy pohybovali čelistí jen směrem dolů a nahoru. U dnešních slonů se čelist při žvýkání pohybuje předozadním směrem, čož v kombinaci se zuby s vysokou korunkou umožňuje zpracování mnohem tvrdší travnaté potravy. Úzká specializace deinotheria na stromovou vegetaci nakonec způsobila, že koncem období miocénu (asi před 6 miliony let) tito majestátní živočichové v Evropě úplně vymizeli. Na africkém kontinentě bylo podnebí stabilnější, proto tam „hrozivé bestie“ našly útočiště až do čtvrtohor (asi před 1 milionem let) a žily společně s nejstaršími předchůdci lidského rodu.
reklama
Další informace |
