http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/snezka-jinak-vydejte-se-do-nitra-nejvyssi-ceske-hory
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitř mapa uvnitřSněžka jinak: vydejte se do nitra nejvyšší české hory

7.7.2011 05:00 | PEC POD SNĚŽKOU (Ekolist.cz)
Radko Tásler, hlavní tahoun zpřístupňování nitra Sněžky, u ústí štoly, kterou se do hory vchází.
Radko Tásler, hlavní tahoun zpřístupňování nitra Sněžky, u ústí štoly, kterou se do hory vchází.
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Skoro každý byl někdy na Sněžce. Ale co se podívat „do Sněžky“? Tedy do systému opuštěných dolů, který vznikal v uplynulých staletích? Nyní máte šanci: počátkem července se rozsáhlá část těchto unikátních prostor poprvé otevřela veřejnosti. Mezi vůbec prvními návštěvníky podzemního labyrintu, do něhož se vstupuje z Obřího dolu, byl i redaktor Ekolistu.
 

„Plášť si brát nemusíte, ten je jen kvůli umazání. Helmu ale mít musíte, ta je kvůli vaší bezpečnosti.“ Stojíme v malém dřevěném srubu v nejpřísněji chráněné zóně Krkonošského národního parku a geolog a jeskyňář Radko Tásler udílí pokyny před sestupem do podzemí. Ne že by to uvnitř nejvyšší české hory bylo nějak mimořádně nebezpečné, tahle výprava se ale od návštěv ostatních veřejně přístupných jeskyní nebo hornických muzejí v ČR přece jen liší. Na cestu si svítíte sami čelovkou na helmě. Kape na vás voda, procházíte kolem tajuplných chodeb a lezete po strmých žebřících nad temnými šachtami. Neliší se však tím, že i tady je pěkná zima.

Jen pro zdatné

Radko Tásler s kolegy z organizace Speleo Albeřice začal návštěvníky poprvé do nitra Sněžky vodit vlastně už v roce 2004. Na této starší trase se dostanete do komor, které byly vykutány pod někdejší kovárnou, jež sloužila dolům. Je tady k vidění model prostupného podzemí, ukázky z práce horníků, a můžete si dokonce i zakutat. Představu o rozmanitosti podzemních prostor si ale z této původní cesty, které se dnes říká „trasa A“, uděláte jen velmi omezenou.

Vykutané prostory uvnitř Sněžky jsou opravdu rozsáhlé.
Vykutané prostory uvnitř Sněžky jsou opravdu rozsáhlé.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Radko Tásler / Speleo Albeřice

To „trasa B“, která byla otevřena o právě uplynulém víkendu, je pro dobrodružnější povahy. I tady se nejdřív do nitra hory protáhnete úzkou štolou, pak už se ale pustíte do hlubin. Prolézáte mezi skalami a máte pocit, že se tady speleologové opravdu snažili, abyste si na podzemí mohli pořádně „sáhnout“. Zábradlí je tu výhradně kvůli tomu, abyste se někam nezřítili, ne proto, aby vás drželo stranou důlních stěn. Z bezpečnostních důvodů jsou i žebříky, spouštějící se do vykutaných průrev, obaleny nerezovými koši. Děti do deseti let by sem neměly chodit vůbec a i dospělí by měli zvážit, zda se sem vydat. Lidé se silnou klaustrofobií nebo s velkým strachem z výšek by měli být dost opatrní.

Do hlubin

Deset lidí, což je maximální počet lidí ve skupině, se protahuje štolou a zastavuje u mapy. „Sestoupíme do hloubky 50 metrů,“ říká Radko Tásler. Jsme v prostorách, které do skal vykutali horníci v minulých staletích. Žádné pravidelné chodby, skála je provrtaná podle toho, kde byla ruda, a horníci šli za ní. Když už byla komora příliš veliká, postavili si v ní dřevěné lešení, aby dobře dosáhli na místa, na která potřebovali.

Pokud si uvědomíme, že staří horníci v takhle tvrdé hornině postoupili třeba jen o dva centimetry za směnu (tedy za osm hodin), zdají se ty prostory ohromující. A to ještě nesmíme zapomenout, že odtud museli všechno vytahat na povrch a taky odtud odvádět podzemní vodu. „Pro její zachytávání si dokonce do skály vytesali nádrže,“ ukazuje na jednu z nich Radko Tásler, když pokračujeme hlouběji do nitra hory.

Staří horníci přitom nevykutali jednu jámu mířící rovnou dolů, ale postupně dělali jakási nepravidelná patra, mezi nimiž jsou sice různé průhledy, i tak ale zůstávají oddělena klenbami a podepřena nevykutanými pilíři. „Staří horníci museli mít pro horninu úžasný cit. Někde je necháno jen několik desítek centimetrů horniny, a přece se to neproboří,“ vyzdvihuje Tásler práci minulých generací. A odkdy že se tady dolovalo? „První písemná zmínka o kutání v Obřím dole se váže k roku 1511, je to tedy letos přesně 500 let. Je přitom docela možné, že se tu kutalo i dřív, jasné doklady však chybějí.“

Důvodem těžby byly rudy obsahující především stříbro, měď a arzén. Největší rozmach doly zažily v 19. století, kdy byla z Obřího dolu postavena cesta k huti v Peci, aby rudu už nemuseli dopravovat nosiči na krosnách. Opačným směrem si naopak horníci nosili střelný prach – prý se tenkrát prodával v Horním Maršově v drogerii. Dolování se však postupně přestávalo vyplácet. V roce 1876 arseniková huť v Peci (podle smradu, který se z ní šířil, přezdívaná Jedová chýše) přestala fungovat a hornická činnost ustala.

Kilometry chodeb

Sestupujeme po posledním žebříku a na nejnižším patře prohlídkové trasy se charakter podzemních prostor náhle proměňuje. Kolem jsou najednou pravidelné a relativně prostorné chodby, některými dokonce vedou koleje. „Ocitli jsme se v 50. letech minulého století,“ hlásí Radko Tásler.

Na mapě je označeno místo v Obřím dole, kde se do podzemí Sněžky vchází. Leží poblíž modré turistické značky vedoucí Obřím dolem do sedla Sněžky.
Mapa | Google Maps

Těžba totiž byla skutečně ukončena v roce 1876, ovšem v roce 1953 se do podzemí Sněžky znovu vrhli geologové pátrající po strategických surovinách pro sovětský vojenský průmysl. Nešlo však o uran, jak se občas mylně traduje a jak tomu bylo například v Medvědíně, ale spíš o minerál scheelit obsahující wolfram. Ten je sice známý hlavně jako vlákno do žárovek, jde však o velmi tvrdý kov používaný i do střel, které mají mít vysokou průraznost – třeba na proražení pancéřovaných tanků.

Průzkumníci ve Sněžce nakonec vyvrtali na sedm kilometrů chodeb, vrtů, šachet a komínů. Těžit se ale nakonec přece jen nezačalo, protože kovu bylo v rudách příliš málo na to, aby se těžba vyplatila. Má to svou výhodu – zatímco v horních patrech rudu neuvidíte, protože ji horníci odkutali, v chodbě z 50. let zůstala a dnešní návštěvníci si ji můžou prohlédnout.

O kousek dál je i dobře vidět, že se ve 20. století začaly vrtat mohutnější díry pro odstřely. Dnes v nich zimují netopýři. A můžete si taky vlézt do důlního vozíku. Připraven je tady jeden dřevěný a návštěvníci se u něj fotí jako o závod. Na Radko Táslerovi je při tom vidět, že je spokojený. O chvíli dřív u rezavého vozíku z 50. let se tak spokojeně netvářil. „O něj by se mohli říznout nebo nějak poranit,“ vysvětluje. Proto taky nechce, aby dolů slézali příliš malé děti nebo málo zdatní dospělí. Kdyby se tady totiž komukoli něco stalo, bylo by značně obtížné ho přes systém žebříků vytáhnout ven.

Svačina v Rudém právu

Přímo pod posledním žebříkem je další, pětadvacetimetorvá hlubina. „Ta vede na úplně spodní patro dolu,“ vysvětluje Radko Tásler. Až teprve tam byla tzv. dědičná štola, která v posledních staletích odváděla z celého důlního díla vodu. Tahle štola je několik set metrů dlouhá a ústí na dno Obřího dolu nedaleko kapličky.

Speleologové neskrývají, že jejich snem je jednou celou trasu propojit a vylézat na dně Obřího dolu. V dědičné štole už se byli i podívat, ovšem víc než stometrový zával chodby jejich smělým plánům zatím brání. Kromě závalu však objevili spoustu dalších zajímavých věcí.

„Jakmile bylo v roce 1959 rozhodnuto o ukončení průzkumu, dělníci nechali všechno na místě, štolu zavalili a odešli,“ říká Radko Tásler. V dole tak zůstal třeba podzemní vlak, těžební klec nebo celé strojní zařízení. „Našli jsme tam dokonce svačiny zabalené do Rudého práva,“ směje se Tásler.

Pod posledním žebříkem je ještě pětadvacetimetrová hlubina vedoucí na samé dno dolu. Na něm je pohřben celý důlní vlak.
Pod posledním žebříkem je ještě pětadvacetimetrová hlubina vedoucí na samé dno dolu. Na něm je pohřben celý důlní vlak.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Radko Tásler / Speleo Albeřice

Z dědičné štoly vede taky spojení na další, výše zmíněné kilometry průzkumných chodeb z 50. let. Nemělo by smysl jednou provádět návštěvníky i tam? „Průzkumné chodby jsou jednotvárné, to jen pořád jdete,“ namítá Radko Tásler. „Navíc je to v nich mnohem nebezpečnější‚“ dodává jeho bratr Pavel, který ve Sněžce rovněž provádí. „Staré ražební postupy nedokázaly otřást a rozrušit samotný masiv hory kolem ražené štoly nebo komory. Moderní výbušniny už ale mají takovou sílu, že hornina v místě odstřelu silně rozpuká, takže závaly jsou pak v takovém prostředí daleko pravděpodobnější.“

Všechno drží samo

„Podzemí Sněžky je výjimečné v rámci celých Čech,“ říká Radko Tásler, když jsme zase zpátky na povrchu. Je sice červenec, za okny srubu ale soustavně prší a na teploměru nemůže být o moc víc než 7°C, které jsou stabilně ve Sněžce. Tásler je vůdčí postavou jeskyňářské skupiny Speleo Albeřice (jde o základní organizaci České speleologické společnosti), která jeskyně po celých Krkonoších prolézá už desítky let. Když „došly“ jeskyně, pustili se do průzkumu i důlních děl. Mají za sebou ale taky výpravy do Tasmánie nebo odlehlých koutů Nového Zélandu, kde objevili jedny z nejrozsáhlejších jeskynních prostor světa.

„Kromě toho, že je Sněžka pestrá z geologického hlediska,“ pokračuje Radko Tásler, „tak se taky zdejší komory dochovaly v mimořádně dobrém stavu. Po republice je spousta komorových dolů, ale v těch se musely stavět všelijaké výdřevy a různě se musely podpírat. Tady jsou zanechané skalní pilíře, aby se patra dolu nezřitila, ale jinak to všechno drží samo. Skoro to vypadá spíš jako jeskyně než jako důl.“

Další zvláštností je skutečnost, že člověk odshora dolů vlastně jakoby prochází historií dolování od starých dob po tu relativně nedávnou. A z hlediska návštěvníka je atraktivní i způsob zpřístupnění dolu. „Občas je někde nějaký žebřík, ale že by se někde jinde šlo po tolika žebřících a do takové hloubky jako u nás, o tom tedy nevím.“

Jako největší unikát však Radko Tásler vidí celkovou neporušenost dobývaných prostor. „V každém dole se vždycky zachoval aspoň kousek nějaké staré komory. Tady se ty prostory ale zachovaly úplně celé, my jsme je v podstatě jen vypucovali od bordelu, bláta a dřev. A to je výjimečné.“

Zatímco poslední návštěvníci odcházejí do asi hodinu a čtvrt vzdálené Pece pod Sněžkou, jeskyňáři poklízejí srub a zamykají vrata od štoly. Dřív do podzemí občas vlezli hledači minerálů, posledních dvacet let ale důl patří Speleu Albeřice. První prostory dokázali zpřístupnit za vlastní peníze, v posledních letech jim už vydatně pomáhala Evropská unie.

Do vyplňování grantových přihlášek se přitom chystají pustit znovu. Dost se tím zvyšuje šance, že se jednou i my, obyčejní smrtelníci, podíváme mezi svačiny zabalené do Rudého práva. A že po dobrodružné cestě podzemním vláčkem ze Sněžky vylezeme na dně Obřího dolu.

Sněžka jinak: vydejte se do nitra nejvyšší české hory

předchozí    další
Kontrola výstroje před vstupem do podzemí. Srub leží v místě zvaném Kovárna v Obřím dole.
Kontrola výstroje před vstupem do podzemí. Srub leží v místě zvaném Kovárna v Obřím dole.
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Kontrola výstroje před vstupem do podzemí. Srub leží v místě zvaném Kovárna v Obřím dole.
Do nitra Sněžky se vstupuje úzkou štolou.
„Sestoupíme do hloubky 50 metrů,“ říká Radko Tásler. Na obrázku je červeně vyznačena trasa A. Trasa B vede od červeně značené vstupní štoly dolů až do štoly s hnědou „bambulí“. O dalších 25 metrů níže je v současnosti nepřístupná dědičná štola, která ústí na dno Obřího dolu (to je ta štola úplně dole s modrou „bambulí“).
A jde se dolů do tmy.
Staří horníci nevykutali jednu jámu mířící rovnou dolů, ale postupně dělali jakási nepravidelná patra, mezi nimiž jsou různé průhledy. Tady je v průhledu pod návštěvníky vidět cosi bílého – je to papír o velikosti A4 s cizojazyčnými informacemi o dole.
Ve Sněžce si můžete i zakutat. Jde to ale dost ztuha.
V dolech se zachovaly různé předměty související s hornickou činností. Ve starších prostorách je to například tento tzv. lezec, tedy jednostupý žebřík, po němž se dříve horníci pohybovali. Ve Sněžce se dochovaly lezce vysoké i 5 metrů.
To ve štolách z 50. let minulého století se zachovaly jiné kousky.
Zpět na povrch se jde stejnou cestou jako dolů.
Při prolézání mezi skalami má člověk pocit, že tady se speleologové opravdu snažili, abyste si na podzemí mohli pořádně „sáhnout“.
Radko Tásler při výkladu v podzemí.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist