Bedřich Moldan: Summit Rio+20 rozhodně žádným velkým úspěchem neskončí
Ekolist: Skončí summit Rio+20 o udržitelném rozvoji úspěchem, nebo budeme svědky pouhého stínu slavné konference, která se v Riu konala před dvaceti lety?
Bedřich Moldan: Myslím, že na tuto otázku není možné odpovědět bez toho, že bychom si aspoň trochu přiblížili minulost a důvody, proč byla konference Rio+20 svolána.
Podívejme se tedy 20 let zpátky, kdy se v Riu konala známá konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED). Tenkrát vlastně vyvrcholily snahy přesvědčit světové společenství, že ochrana životního prostředí je velmi důležitá a měla by se stát součástí hlavního politického proudu. Konference se konala v době, kdy se celý svět nacházel ve stavu jakéhosi společného nadšení a naděje: právě skončila studená válka a všude se hovořilo o míru a o tom, jak teď všechno budeme dělat novým způsobem. Výsledkem tehdejších úspěšných jednání byl dokument Agenda 21, jakási bible udržitelného rozvoje, která se v podstatě zabývá udržitelností v jakékoli problematické oblasti. Konference v Riu se navíc stala vůbec poprvé nejen mezivládním jednáním, ale do celého procesu zapojila i reprezentanty občanských skupin, jako jsou zemědělci, průmyslníci, mládež, nevládní organizace, vědci, domorodci atd. Ti všichni měli v závěrečném dokumentu své vlastní kapitoly. Výsledkem byl tedy dost podrobný dokument a všeobecně tenkrát převládal pocit, že dobrá věc se podařila.
O pět let později, v roce 1997, se konal další summit, který se sice tak nenazýval, ale ve skutečnosti summitem byl. Celá akce se jmenovala Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN a zapůsobila jako studená sprcha. Jasně tam zaznělo, že stav životního prostředí se celosvětově zhoršuje a že vzorce výroby a spotřeby zboží se nijak nezměnily a něco se s tím musí udělat. Byly přijaty dva závěry: jednak vytvořit strategie pro udržitelný rozvoj na národní úrovni a rovněž svolat další summit – tím se stalo setkání v Johannesburgu v roce 2002. V Johannesburgu pak byly strategie zhodnoceny a v zásadě všechny závazky, které byly přijaty už v Riu, znovu odsouhlaseny. Nic nového k nim nepřibylo, tak to bylo ale v pořádku, protože summit v Johannesburgu byl zaměřen na způsoby, jak ony závazky uskutečnit. Výsledkem byl tzv. Johannesburgský plán implementace – už z názvu je jasné, že nejde o žádný převratný dokument, nicméně jde o solidní seznam věcí, které je potřeba udělat pro dosažení udržitelnosti.
Několik let po johannesburgském summitu si ovšem lidé uvědomili, že se stále nic neděje, že svět pokračuje po stejné trajektorii jako dřív a že konzumní životní styl se nijak nezměnil. Vznikla tedy iniciativa, že by se s tím něco mělo udělat. Jediný způsob, kterým je OSN schopná na podobné výzvy reagovat, je svolat politiky a říct jim: „Hele, už je opravdu potřeba s tím něco udělat.“ A tak byl svolán další summit – Rio+20, který se bude konat příští týden v Riu de Janeiru.
Jaké jsou tedy cíle pro Rio+20? Jen potvrdit, že by se něco mělo udělat?
Cíle byly jasně vyjádřeny v rezoluci Valného shromáždění OSN. Hlavní tématy konference jsou: 1. zhodnotit, jakého pokroku se při zavádění udržitelného rozvoje podařilo dosáhnout; 2. zelená ekonomika; 3. institucionální rámec pro udržitelný rozvoj.
Zelená ekonomika ale byla hned od začátku vnímána s velkým podezřením ze strany rozvojových zemí, konkrétně skupiny G77 a Číny. Nakonec se jim i podařilo prosadit název příslušné kapitoly a ta se teď jmenuje „Zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení bídy“.
Obávám se, že pro člověka, který se jednání neúčastní, je dost těžké porozumět, v čem je rozdíl mezi názvem „Zelená ekonomika“ a „Zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení bídy“.
Hned to vysvětlím. Jde o poněkud zvláštní situaci, protože země G77/Čína termínu udržitelný rozvoj rozumějí trochu jinak, než zbytek světa. Oni tomu nerozumějí ve významu „udržitelný“, ale spíš ve významu „nekonečný“, berou to spíš jako že to má být trvalý, zajištěný rozvoj jejich zemí. Tento výklad jistě zahrnuje i environmentální ohledy, ale pouze nepřímo. Hlavní je pro ně prostě rozvoj a nic dalšího. Proto má název kapitoly „Zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení bídy“ zvláštní význam. Znamená, že zelená ekonomika, ať už pod tím termínem myslíme cokoli, je pouhým nástrojem, který má zajistit to, čemu oni říkají udržitelný, tedy spíše nikdy nekončící rozvoj.
Pokud bychom se podívali na první verzi dokumentu Budoucnost, jakou chceme (Future We Want, jde o první verzi dokumentu, zveřejněnou v lednu 2012, která sloužila jako základ k politickým jednáním před konferencí Rio+20 – pozn. aut.), tak tam uvidíme docela ambiciózní pasáže týkající se zelené ekonomiky. Od té doby se ale příslušné paragrafy zeslabují a zeslabují. Teď už zelená ekonomika z textu skoro mizí, protože se na ni státy G77/Čína dívají s velkým podezřením. Domnívají se, že by vedla k obchodním bariérám, že by mohla vést ke světovým ekologickým standardům, jimž by ale jejich země nemohly dostát, že by nerespektovala národní zvláštnosti a zájmy.
To tedy vypadá, že v případě jednoho z hlavních témat konference vůbec nedojde k dohodě.
Zatím to tak vypadá. On je ale zbytek světa prohnaný, a když není možné prosadit pořádné znění kapitoly o zelené ekonomice, snaží se zásady zelené ekonomiky – tedy bez toho, že by tak byly nazývány – prosadit do jiné kapitoly nazvané Rámec pro akci (Framework for action).
Mhm, mezinárodní jednání mají evidentně svá rafinovaná zákoutí. Nicméně teď bychom se mohli vrátit k první otázce.
Ano, vraťme se k první otázce. V současné chvíli jednání moc slibná nejsou a podle mě Rio+20 rozhodně neskončí žádným velkým úspěchem.
Několik věcí je ale přece jen pozitivních. Jednou z nich je skutečnost, že svět, tedy vlády a další důležití činitelé, jsou zcela zajedno v tom, že se svět musí rozvíjet udržitelně v původním slova smyslu a že jde o velkou výzvu, která zatím rozhodně nebyla naplněna. Ať už budou závěry konference v Riu jakékoli, tohle je malý, a možná ne úplně malý, krok správným směrem. Z tohoto úhlu pohledu taky není celý proces úplně ztracen a pokračuje správným směrem, i když tedy velmi pomalu.
Co způsobuje onu pomalost?
Zjednodušeně bychom mohli říci, že na světě jsou tři opravdu velké mocnosti. Spojené státy americké, Čína (společně s Indií, protože ony v environmentálních otázkách velmi úzce spolupracují) a Evropská unie. A každá z těchto mocností čelí svým vlastním velkým problémům. Ve Spojených státech prožívají nervozitu spojenou s volebním rokem, v Číně právě probíhá výměna generací v nejvyšších stranických a potažmo státních funkcích a Evropská unie se zmítá v hluboké finanční krizi. Žádná z mocností není v záviděníhodné kondici, a to je důvod, proč nemají sílu soustředit se na jednání v Riu.
Evropská unie přitom stále zůstává skupinou, která při jednáních o Rio+20 prosazuje nejzelenější návrhy. Většinou nás přitom podporují ještě země jako Švýcarsko, Norsko nebo Lichtenštejnsko. Co je zajímavé, Spojené státy americké jsou tak někde uprostřed. Opravdoví škůdci jednání je skupina států G77 a Čína. Když jednají jako jeden politický blok, tak je to katastrofa. Vždy jsou schopny se dohodnout na poměrně agresivních připomínkách a jejich prací je většinou nesouhlasit s jakýmkoli návrhem. Většinou se tady vyjadřují dost negativisticky, pozitivně se vyjadřují pouze v případě, když žádají o peníze, o bezplatné transfery technologií, o nové a další zdroje apod. Mezi G77/Čína jsou pak vůbec nejhorší latinsko-americké země známé jako ALBA (tedy například Venezuela, Bolívie nebo Ekvádor).
Co znamená, že jsou vůbec nejhorší? Třeba že nepodporují vůbec žádné návrhy na znění závěrečného dokumentu?
No, některé z nich dokonce odmítají věci, které samy dříve navrhovaly, jako jsou třeba tzv. Cíle udržitelného rozvoje (anglicky Sustainable Development Goals – pozn. aut.), které by měly navázat na tzv. Rozvojové cíle tisíciletí. S nápadem na jejich přijetí přišla Kolumbie společně s Guatemalou.
Pokud vím, tak ohledně Cílů udržitelného rozvoje dosud nebyl dohodnuto vůbec nic.
To je pravda, ale existuje aspoň shoda na užitečnosti celé myšlenky. Základní rozpor je ovšem v tom, jestli by celý proces ustanovení a následného plnění Cílů udržitelného rozvoje měl být veden na půdě OSN, anebo samostatně mezi jednotlivými státy. Evropa požaduje proces vedený OSN, zatímco G77/Čína chce pouze mezivládní dohody. Tento rozpor by přitom nakonec mohl celý záměr zhatit.
Jakými argumenty obě strany své návrhy obhajují?
Důvod, proč požadovat dohodu zaštítěnou OSN, je v tom, že je to jediná možnost, jak dosáhnout nějaké celosvětové, hutné a dobře definované dohody. Pokud bychom si místo toho vybrali všemožné dohody mezi jednotlivými vládami, tak je skoro jisté, že půjde o proces, který vyzní do ztracena a skončí naprosto nepřehledně. Myslím, že je zcela jasné, že se skupině G77/Čína prostě Cíle udržitelného rozvoje nezamlouvají.
Zdá se mi to stejně jasné jako v případě zelené ekonomiky. Mně osobně přitom toto téma připadá jako ideální pro konferenci v Riu. Ekonomika je tak jako tak hlavní téma i dokumentů týkajících se udržitelného rozvoje, navíc dnes celý svět mluví hlavně o ekonomice. Stejně jako mnoho dalších si tedy myslím, že zaměřit se detailně na zelenou ekonomiku by hodně pomohlo udržitelnému rozvoji jako takovému. Teď je to téma ale zcela potopeno skupinou G77/Čína.
Termín udržitelný rozvoj je velmi obecný a většina obyčejných lidí mu nerozumí. A zelená ekonomika je na tom úplně stejně – co si pod těmi slovy vlastně představit konkrétního?
Nejlepší by bylo nespoléhat jen na moji definici, ale podívat se na počáteční stránky dvou významných dokumentů, které se této oblasti týkají. Prvním je studie Resilient Planet, Resilient People, která je víc než z poloviny o ekonomice. Všechno, co si můžeme představit pod pojmem zelená ekonomika, je zde zahrnuto včetně dotací, daní, ukazatelů atd. Druhým dokumentem je tzv. Green Growth Strategy, kterou vydala OECD. Hlavně na začátku této studie je perfektně vysvětleno, co zelená ekonomika je.
Já se na tyto studie samozřejmě podívat můžu, ale mohl byste zelenou ekonomiku přiblížit i čtenářům tohoto rozhovoru?
Samozřejmě. Zjednodušeně řečeno, zelená ekonomika je pokus usměrňovat ekonomiku takovým způsobem, abychom nepřekračovali hranice dané naší planetou. To znamená udržet ekonomiku v mezích, které bychom mohli z environmentálního hlediska považovat za bezpečné. To třeba znamená, že bychom se tolik nemuseli starat o to, zda růst, nebo nerůst. Jestli chcete, tak rosťte, ale musíte zůstat v mezích.
Druhou věcí jsou nástroje, kterými se tohoto cíle dá dosáhnout. Ty jsou na několika úrovních. Například na úrovni národních vlád existuje spousta způsobů, kterými se dá zelená ekonomika podpořit, například nastavením daňového systému. Vlády mají vůbec obrovské možnosti, protože skrze ně projde v různých zemích přibližně 32–50 % hrubého domácího produktu. To jsou všechno vládní výdaje. Pokud by vlády své výdaje ozelenily, například tím, že by kupovaly certifikované výrobky, že by stavěly úsporné budovy atd., jistě by se jim dařilo zelenou ekonomiku velmi významně podpořit. Velmi důležité je samozřejmě i zapojení soukromých společností, ty by se mohly přihlásit k principům Společenské odpovědnosti firem a začít zejména tím, že by o své činnosti vydávaly transparentní zprávy. A velmi důležité jsou samozřejmě i vzorce spotřeby, tedy to, co a jak nakupujeme v našem běžném životě. Zákazníci by v první řadě měli být pořádně informováni o dopadech své spotřeby, tedy například co to znamená, když spořádají biftek namísto rýže. Pomalu je také nutné budovat společenskou atmosféru a veřejné mínění, které bude ohledům na životní prostředí vstřícné. Tohle všechno jsou součásti zelené ekonomky.
Mluvili jsme o zelené ekonomice a Cílech udržitelného rozvoje. Co další velké téma konference, institucionální rámec pro udržitelný rozvoj. O co jde v tomto případě?
To se týká hlavně způsobu práce Organizace spojených národů (OSN). Tohle téma má dvě části, jedna se týká Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), další případného zrušení Komise OSN pro udržitelný rozvoj (The UN Commission of Sustainable Development – pozn. aut.). Jedna možnost je tuto komisi zrušit a místo ní vytvořit tzv. Radu pro udržitelný rozvoj.
Co by se tím změnilo?
Současná Komise pro udržitelný rozvoj je vlastně na velmi nízké úrovni, je jen jednou z mnoha komisí, které spadají pod Radu OSN pro ekonomiku a společnost (ECOSOC, Economic and Social Council of UN – pozn. aut.). Nově vytvořená rada pro udržitelný rozvoj by se zodpovídala přímo Valnému shromáždění OSN a byla by tak v hierarchii této organizace mnohem výš. Druhou možností je pak zreformovat ECOSOC. Podle mého ale není mezi těmito dvěma možnostmi žádný velký rozdíl a ani jedna z nich nemůže vyřešit problémy, které s udržitelným rozvojem souvisejí.
Upřímně řečeno, i kdybych byl prezident zeměkoule, stejně bych nevěděl, co s tím. Udržitelný rozvoj není záležitost pro nějakou instituci, která se o jeho zavedení postará. Jde o téma, které přesahuje možnosti jedné instituce, a proto je nesmysl zřizovat něco jako ministerstvo pro udržitelný rozvoj. Když se podrobně podíváme do projednávaného dokumentu ke konferenci Rio+20, tak vidíme, že je v něm všechno možné od lidských práv, přes oceány, práva žen, energetiku, dopravu, vymýcení chudoby, pracovní místa atd. Ale pro pracovní místa už máme samostatnou organizaci, pro oceány máme další, pro klimatické změny máme další atd., takže nedává smysl mít ještě další samostatnou organizaci pro udržitelný rozvoj. Naopak je v pořádku jednou za čas svolat summit a na něm zhodnotit, jestli jsme na správné cestě, nebo ne.
Vrátím se ale ještě k UNEP. V jeho případě by výsledkem konference mohl být hmatatelný posun, a sice jeho změna z pouhého programu OSN na plnohodnotnou agenturu. To by mu zase významně přidalo na důležitosti. Bohužel k tomu ale nejspíš nedojde, protože zejména země Latinské Ameriky jsou velmi silně proti tomuto návrhu.
Proti jsou ale i Spojené státy a Rusko. Je to tedy jediná Evropa, kdo podporuje změnu UNEP na plnohodnotnou agenturu OSN?
Evropa a Afričané. Těm se líbí, že UNEP sídlí v keňském Nairobi.
Pořádající Brazílie je ovšem taky proti.
Ano, to je. Myslím, že přesvědčit Brazílii o UNEP se snaží zejména Němci. Protože jestli bude Brazílie proti, tak návrh nemá šanci uspět.
Jak je na tom návrh na jakéhosi ombudsmana, neboli Vysokého komisaře OSN pro příští generace?
To by mohl projít. Němci to velmi silně prosazují.
Měla by tato nově zřízená funkce vůbec nějakou možnost něco změnit?
Česká republika je proti zřízení této funkce. Nevidíme v tom totiž žádný přínos. Co by ten člověk asi tak dělal? Akorát by to stálo další peníze. Jak by ale byly definovány jeho nebo její kompetence? A upřímně – kdo se dnes opravdu o podobné věci zajímá? Možná pár novinářů, jako jste vy, a to je tak všechno.
Ombudsman by se stal součástí hierarchie OSN?
To zatím nikdo neví. Existuje návrh, aby se stal součástí kanceláře Generálního tajemníka OSN.
Existuje vůbec nějaká část připravovaného dokumentu, v níž by mohlo být dohodnuto něco důležitého?
Myslím, že by to mohla být část nazvaná Rámec pro akci (Framework for action), která obsahuje paragrafy týkající se konkrétních témat, jako je vymýcení chudoby, oceány, doprava atd. Proč? Evropská unie se v jednu chvíli rozhodla prosadit návrh, který pojmenovala Cíle a plány (Goals and Targets). Šlo o dobrou věc, která se ale vůbec nehodila do struktury výsledného dokumentu. A tak se EU rozhodla tyhle cíle zařadit do části Rámec pro akci, takže teď tam jsou u některých konkrétních témat i konkrétní cíle. Například mezi paragrafy o vodě je návrh EU zajistit do roku 2030 udržitelný a rovný přístup k bezpečné a čisté vodě a základní hygieně. Je samozřejmě otevřené, jestli se to podaří schválit, aspoň pokus to ale je.
Víte, když si pozorně přečtete dokument Budoucnost, jakou chceme (Future We Want, jde o současnou verzi dokumentu, zveřejněnou v lednu 2012, která slouží jako základ k politickým jednáním před konferencí Rio+20 – pozn. aut.), tak tam najdete spoustu důležitých věcí, které ale bohužel v průběhu jednání zřejmě zmizí pod stolem. Je to škoda, ale čas se krátí a zatím byla dohodnuta jen velmi malá část závěrečného dokumentu. Brazilci navíc zatím nevypadají, že by se přetrhli, aby se všechno podařilo dát včas dohromady. Ono je sice příliš brzy teď hodnotit, jestli Rio+20 bude úspěšné, nebo ne, ale upřímně – doufám, že to nebude úplný propadák.
reklama
Dále čtěte |
Rio de Janeiro – pár poznámek o městě světových summitů a obrovských kontrastů
Tomáš Chalupa na Rio+20: Nejsem přítelem memorand, závazků a velkých výzev
Rio+20: Bezzubá dohoda vyvolala otazníky, zda mají obří summity OSN vůbec smysl
Jak vybudovat sloní sirotčinec aneb Příběh lásky Daphne Sheldrickové
Kouzlo smyslů Davida Abrama – Proč se západní civilizace tak odcizila přírodě?
Keňa: Ekonomický tlak mění dobytčí farmy na rezervace pro ohrožená zvířata