http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/dan-merta-co-je-to-zelena-architektura
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitřDan Merta: Co je to zelená architektura?

14.10.2011 05:00 | PRAHA (Ekolist.cz)
Dan Merta - historik umění, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera, která se specializuje na prezentaci architektury
Dan Merta - historik umění, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera, která se specializuje na prezentaci architektury
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Možná vás to napadlo taky – je možné bydlet v pěkném moderním domě nebo bytě, který by byl zároveň šetrný k přírodě a životnímu prostředí? Když se rozhlédnete po novostavbách ve svém okolí, nejčastěji uvidíte typizované domky. Přece u nás ale vznikají pohledné, nebo aspoň zajímavé stavby, které se zároveň snaží být šetrné. Pražská Galerie Jaroslava Fragnera se tématu věnuje dlouhodoběji a mimo jiné uspořádala před třemi lety projekt Green Architecture/Zelená architektura, který zahrnoval několik výstav a přednášek. O tzv. zelené architektuře Ekolist hovořil s ředitelem galerie Danem Mertou.
 

Ekolist.cz: Co vlastně označuje termín zelená architektura?

Dan Merta: Termín zelená architektura vlastně neexistuje. To pojmenování je spíš berličkou, která nám umožňuje pod toto označení shrnout různé, někdy i hodně různorodé přístupy architektů k přírodě a životnímu prostředí.

Na zelenou architekturu je třeba se dívat z několika úhlů. Může to být architektura v zeleni anebo naopak architektura nějak využívající zeleň. Vedle toho můžeme hovořit o nízkoenergetických, pasivních domech apod. Jiným přístupem může být využívání šetrných nebo místních materiálů. Jednoznačné škatulkování, co je a co není zelená architektura, tedy není možné. Uznávám, že pro širší veřejnost to není úplně přehledné, ale základní charakteristikou by měla být šetrnost k životnímu prostředí a také estetická funkce.

Teď nerozumím, jak je myšlena estetická funkce. Měl jsem pocit, že estetická by měla být každá architektura...

Tím mám na mysli, že by měla mít svojí kvalitu, měla by mít pozitivní energii a měla by tak být i vnímána okolím. Samozřejmě, každý má své vnímání toho, co je krásné, postavené jinak. Obecně řečeno ale můžeme v architektuře, která je šetrná k přírodě, vycházet z principů, podle nichž se formovala lidová architektura, architektura v přírodě nebo architektura na vesnicích apod. Lidé v dřívější dobách nepřemýšleli o tom, zda jde o nějaký styl, přesto ale dodržovali některé zásady. Když dnes vidíme, jak se vesnice nebo i některá městečka vyvíjela, vnímáme jejich harmonii. Nemusíme hovořit o krásnu nebo o estetičnu, ale uvědomíme si, že vše mělo své přirozené principy. A když dnes lidé vstoupí na některá starší náměstí nebo na náves, tak si řeknou: „Ano, tohle funguje.“ Cítí tam pozitivní energii a nezdá se jim, že by tam něco „nesedělo“. Což se bohužel nedá mnohdy říct o nových urbánních celcích, kde se cítíme špatně. Proto říkám, že i zelená architektura by měla být estetická, tedy mít svou kvalitu.

Před rozhovorem jsem si zelenou architekturu laicky rozdělil na tři oblasti. Jednak jsou to ohledy na celkovou šetrnost a náročnost stavby, tedy třeba na energetickou šetrnost. Druhá věc jsou materiály, z nichž je stavba udělána. A třetí oblast je vztah stavby ke krajině.

Ústředí ČSOB v Praze Radlicích architekta Josefa Pleskota má jako jedna z velmi mála českých administrativních budov certifikát nízkoenergetičnosti. "Důležitým aspektem návrhu je synergie otevřeného pracovního prostředí s přírodními prvky," stojí o budově v katalogu Zelená architektura
Ústředí ČSOB v Praze Radlicích architekta Josefa Pleskota má jako jedna z velmi mála českých administrativních budov certifikát nízkoenergetičnosti. "Důležitým aspektem návrhu je synergie otevřeného pracovního prostředí s přírodními prvky," stojí o budově v katalogu Zelená architektura
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Tomáš Souček / Galerie Jaroslava Fragnera

Ano, to jsou tři základní principy, které umožňují říci, že dům můžeme vnímat jako zelenou architekturu. Ale není možné je brát dogmaticky. Pokud se budeme bavit o tzv. landscape architecture, tedy o vytváření jakoby krajinných celků či veřejného prostoru ve městě, tak tam třeba může chybět místní materiál a může být komponována i bez zeleně. Stále by to ale mělo být šetrné a mělo by to mít hodnotu, která vychází z tradice a z daného místa. Mohou při tom samozřejmě být použity současné materiály, ale musí to být ku prospěchu věci ...

Vy jste před třemi lety v Galerii Jaroslava Fragnera uspořádali výstavu přímo nazvanou Zelená architektura. Jak jste na tohle téma přišli?

Při putováních za současnou architekturou a výstavami v Evropě jsme navštívili mnoho výstav o dřevěných a pasivních domech, viděli jsme projekty, které mapovaly ekologické téma ... A postupně jsme si stále více uvědomovali, že jde o zajímavé a velmi důležité téma. Uvažujeme o tom, že bychom příští rok udělali volné pokračování zaměřené pouze na krajinnou architekturu ve veřejném prostoru (to je právě ten anglický název landscape architecture). Například v Dánsku jsou tak přetvářena třeba celá nábřeží, pracuje se urbanisticky s ústím řek do měst a podobně. Kodaň je zářný příklad citlivého vnímání urbanismu a krajiny.

V ČR nás v tomhle směru hodně pálí využití volných a rozvojových ploch ve městech a koncepční tvorba parků a veřejných prostor. Ve městech, jako jsou Kodaň, Hamburk, Vídeň, už se o podobě náměstí a dalších ploch rozhoduje v otevřeném dialogu urbanistů, architektů i současných umělců s veřejnými institucemi a veřejností. Tato města mají opravdu zájem, aby veřejné plochy byly kvalitní a příjemné pro uživatele, ať už půjde o místní obyvatele nebo o návštěvníky.

Existují obecné standardy pro to, co nazveme zelenou architekturou?

Pokud zelenou architekturou budeme mít na mysli třeba landscape architecture nebo dřevěné domy, tak tam žádné standardy neexistují. Ale pokud jde o nízkoenergetické a pasivní domy, tak v jejich případě se dostáváme do tvrdých čísel, co by měly domy splňovat. Upřímně řečeno, mnozí architekti to ale nemají rádi, protože toto zaměření příliš svazuje. Zase existují dva směry. Podle jednoho jsme šetrní, když bereme v potaz nedostatek zdrojů, a proto stavíme domy s nízkými nároky na energie. Pak je tu ale šetrnost z hlediska začleňování do krajiny, využívání zelených střech, místních materiálů apod. V některých případech se pak architekti střetávají se stavaři a s techniky, kterým jde o přesná čísla, zatímco architekti by raději dali přednost ideálnímu architektonickému konceptu.

Vedení firmy Unilever v Hamburku od firmy Behnisch Architekten (jejím zakladatelem je Stefan Behnisch, syn Güntera Behnische, jenž navrhl Olympijský park v Mnichově - pozn. red.) je příkladem významné architektonické stavby, která zároveň využívá různé "zelené" technologie, říká Dan Merta
Vedení firmy Unilever v Hamburku od firmy Behnisch Architekten (jejím zakladatelem je Stefan Behnisch, syn Güntera Behnische, jenž navrhl Olympijský park v Mnichově - pozn. red.) je příkladem významné architektonické stavby, která zároveň využívá různé "zelené" technologie, říká Dan Merta
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Architekti jako třeba Petr Suske nebo i kurátor zmíněné výstavy Petr Kratochvíl se trošku vůči důsledně inženýrskému pohledu na šetrné domy vyhrazují a zdůrazňují, že se nemůžeme bavit jen o tom, zda dům splňuje nízkoenergetickou normu, využívá sluneční energii atd. Ony totiž nízkoenergetické domy bývají často finančně náročné. Náklady se sice časem vrátí, ale stejně zůstává otázka, jestli mít dům velmi drahý a plný nejrůznějších technologií, nebo jestli dát přednost třeba levnějším, šetrnějším materiálům. Jsou to dvě cesty, které se nevylučují, a záleží na každém, kterou si zvolí. Podle mě by se při stavbě domu měl najít kompromis mezi energetickou náročností a architektonickým konceptem.

Jsou u nás významné architektonické stavby, které by měly zároveň nízkoenergetický certifikát?

Už ano. U nízkoenergetických budov je návratnost investice větší, když stavíte velkou administrativní budovu. V ČR může být příkladem sídlo ČSOB v Praze Radlicích. Příkladem ze zahraničí by mohlo být vedení firmy Unilever v Hamburku. Technicky je koncept této unikátní budovy samozřejmě velmi náročný, ale je to příklad velké budovy, kde jsou kanceláře a která je tak jako tak drahá, takže už není tak komplikované na jejím příkladě vyzkoušet určité principy, které se pak dají přenést na menší stavby.

Podobným příkladem je budova Spolkové agentury pro životní prostředí v německém Dessau. Ta byla postavena na revitalizovaném místě v bývalé průmyslové oblasti a kromě jiných ohledů jsou tam zase použity prvky nízkoenergetičnosti. Řekl bych, že u administrativních budov je dobré nízkoenergetické certifikáty vyžadovat. V budoucnu se jim stejně asi nevyhneme u většiny staveb.

Kdy se o zelené architektuře začalo víc debatovat?

Když si lidé začali uvědomovat ubývání zdrojů, tedy asi tak v 70. letech minulého století.

Dokážu si představit, že se o zelené architektuře kvůli ubývání zdrojů diskutovalo v 70. letech ve Spojených státech nebo v Rakousku a tehdejším západním Německu. Ale v Československu?

Bylo tady pár architektů, kteří o těchto směrech věděli. Ale nebylo to samozřejmě nic rozsáhlého, vzniklo tu jen pár staveb s ekologickým podtextem. V té době se u nás ostatně rodinné domy, které by byly výjimečné, nestavěly skoro vůbec. Ono ale ani na „Západě“ tenkrát nešlo o nějaký mohutný proud. Boom zelené architektury nastal spíš až v posledních dvaceti letech.

Existuje nějaká stavba nebo projekt, o němž by se dalo říct, že je jakýmsi raným manifestem zelené architektury, který by jakoby vytyčil směr následovníkům?

Myslím, že žádná stavba, která by byla ikonou zelené architektury, neexistuje. Ono to spíš pomalu přicházelo. Nebylo to tak, že by někdo někde postavil „zelenou“ ikonu a všichni si řekli, že takhle se teď bude stavět. Rakušané si oblíbili nízkoenergetické a pasivní domy, díky nimž se začalo hodně hovořit o využití materiálů, jako je například dřevo – a to je historicky typický materiál pro danou krajinu. Ale ani tam se neobjevila nějaká zásadní, přelomová stavba. Šlo především o principy. Dějiny architektury se na to tak nedívají, ale pro mě osobně je zásadní stavbou zelené architektury, nebo spíš krajinné architektury a ekologického přístupu k architektuře, Olympijský areál v Mnichově z roku 1972 od architekta Güntera Behnische.

Dějiny architektury se na to tak nedívají, ale pro mě osobně je zásadní stavbou zelené architektury, nebo spíš krajinné architektury a ekologického přístupu k architektuře, Olympijský areál v Mnichově z roku 1972 od architekta Güntera Behnische, říká Dan Merta
Dějiny architektury se na to tak nedívají, ale pro mě osobně je zásadní stavbou zelené architektury, nebo spíš krajinné architektury a ekologického přístupu k architektuře, Olympijský areál v Mnichově z roku 1972 od architekta Güntera Behnische, říká Dan Merta
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Čím?

Svojí koncepcí. Tím, jak byl vytvořen nový krajinný prostor, jak byly využívány nové technické materiály a stavby byly velmi citlivě zakomponovány do nového urbánního celku. Najednou vzniklo nové, fantastické prostředí, které stále skvěle působí a je obyvateli běžně využíváno – na rozdíl od mnoha jiných olympijských areálů různě po světě. To je pro mne základní ikona zelené architektury. A perličkou je, že na vytvoření krajiny v areálu byly využity trosky z 2. světové války.

V Mnichově ale šetrnost k přírodě asi moc velkou roli nehrála ...

To asi ne, ale byly tam použity na tehdejší dobu nové technologie. Zajímavé ale bylo, že se tam snoubila estetická hodnota s vytvořením nové krajiny v širším centru města. Vznikla klidová relaxační zóna, která není ani v současném kontextu plošně předimenzovaná, a stala se pevnou součástí širšího centra Mnichova.

Kde jinde se zelená architektura začala objevovat?

Věnovali se jí architekti například ve Spojených státech, hodně také ve Švýcarsku a Rakousku, a lidé si postupně stále víc začali uvědomovat, že je to vlastně zajímavý přístup. U nás také někteří architekti postavili jeden dřevěný dům, druhý, třetí a pak už za nimi přišli klienti a řekli, že chtějí rovněž stavět ze dřeva. Českou ikonou architektury ze dřeva, nebo možná i zeleného stavění, je Martin Rajniš. Materiál často používá přímo z daného místa, navíc je to nízkonákladové i recyklovatelné. Některé jeho „dočasné stavby“ se dají po čase rozebrat, někam přemístit nebo dřevo využít jiným způsobem.

Martin Rajniš je známý spíš stavbami, které neslouží k trvalému bydlení. Jsou u nás i rodinné domy, které by v sobě spájely relativní energetickou nenáročnost, šetrné materiály i dobré zasazení do krajiny?

Velice zajímavý architekt je Kamil Mrva, který pracuje v Kopřivnici a okolí. Je mu asi 35 let a při práci je silně ovlivněn krajinou, kde se narodil a kam se vrátil po svých studiích. Vychází z tradice stavění svých předků, přitom ale používá moderní architektonický jazyk. Některé jeho domy jsou i energeticky a finančně velmi přijatelné. To je také jeden z důležitých ekologických či zelených přístupů.

Čili zelená architektura může být i relativně levná?

Samozřejmě. To je důležitá věc. Podle mě by zelená architektura u rodinných domků měla být i levná. Vždyť není potřeba stavět domy na pět set let, ale je možné udělat dům pro konkrétního člověka nebo třeba pro dvě generace. Takový dům pak nestojí horentní peníze, může být dobře umístěný a může fungovat.

Poštovna na Sněžce od Martina Rajniše a jeho spolupracovníků. Jde o jednu z nejdiskutovanějších staveb v poslední době. Dům má být jakýmsi příbuzným staveb, jaké člověk vidí na Špicberkách nebo v Grónsku, trochu podobný skladům Amundsenovy nebo Scottovy výpravy na zemský pól. Je ze dřeva a ze skla, stojí na subtilních kovových podporách, ohleduplný k přírodě. V zimě se dá celý uzavřít izolačními deskami a žaluziemi.
Poštovna na Sněžce od Martina Rajniše a jeho spolupracovníků. Jde o jednu z nejdiskutovanějších staveb v poslední době. Dům má být jakýmsi příbuzným staveb, jaké člověk vidí na Špicberkách nebo v Grónsku, trochu podobný skladům Amundsenovy nebo Scottovy výpravy na zemský pól. Je ze dřeva a ze skla, stojí na subtilních kovových podporách, ohleduplný k přírodě. V zimě se dá celý uzavřít izolačními deskami a žaluziemi.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Andrea Lhotáková / Galerie Jaroslava Fragnera

Je to dnes spíš tak, že architekti musejí přesvědčovat klienty, nebo už je u nás hodně klientů, kteří by chtěli zelené domy?

Spíš přicházejí investoři a říkají, že chtějí dřevěný nebo nízkoenergetický dům. Nikdo nepřijde za architektem a řekne mu: „Postav mi něco.“ Musíme si ale uvědomit, že se celou dobu bavíme o kvalitní, kreativní architektuře, tedy o nějakých pěti procentech produkce v ČR.

Vznikl v ČR i nějaký větší celek zelených domů? Existuje příklad nějakého místa, které dělal developer, chtěl na tom vydělat, a přitom je to zajímavé?

V Horních Počernicích vznikl soubor nízkoenergetických domů, připravují se další projekty v Průhonicích a dalších lokalitách. Rozhodně tam však nešlo třeba o padesát nebo sto bytů, takhle nikdo neuvažuje, protože lidí, kteří by chtěli jít bydlet na nízkoenergetické sídliště, není zatím tak mnoho. Ale možná se mýlím. Zájemci o kvalitní architekturu, kteří uvažují zeleným směrem, často chtějí věci, kterými budou jakoby výjimeční a budou se trochu odlišovat. Takže víc než zájemců o bydlení ve větším urbáním celku je mezi nimi těch, kteří třeba seženou zajímavý pozemek a ví, že si chtějí nechat postavit zelený dům nebo dřevostavbu. Je to především o životním stylu.

Obráceně to řešil asi jen už zmíněný Kamil Mrva, který v Bečvě navrhl soubor asi 20 pronajímatelných domků. Zelené urbánní celky u nás ale v podstatě nevznikají. Kdyby třeba někdo v Praze-Ďáblicích postavil šedesát nízkoenergetických domů, tak možná vůbec nesežene dost zájemců, kteří by tam chtěli jít bydlet. Tedy pokud by to bylo unifikované. Pokud by to projektovalo víc architektů, možná že zájem by byl obrovský. Ale o tom můžeme pouze spekulovat, rozhodovala by kvalita a cena.

Pojďme ještě k zasazení architektury do krajiny. To jsou asi ohledy, na něž architekti dbali odjakživa...

Samozřejmě. Ale dřív jsme měli všude dost místa, takže se na to tolik nekoukalo.

Ale třeba v baroku na to koukali.

Nízkoenergetický rodinný dům v Kopřivnici architekta Kamila Mrvy
Nízkoenergetický rodinný dům v Kopřivnici architekta Kamila Mrvy
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Studio Toast, Vavřinec Mencl / Galerie Jaroslava Fragnera

To ano, o velkých urbánních celcích rozhodovali majitelé pozemků, tedy král, šlechta, církev. Ti si někdy zvali kvalitní architekty, jako třeba hrabě Špork v Kuksu. Pokud si osvícený investor najal dobrého architekta, mohl vzniknout pěkný krajinný celek. I tak je ale jasné, že tenkrát byl dostatek půdy a až poměrně nedávno jsme o našem působení v krajině začali přemýšlet jinak.

Je možné najít nějakého moderního architekta, který důrazně upozornil na to, jak s krajinou zacházíme?

Nedá se říct, že by byl pouze jeden nejvýraznější. Le Corbusier nebo funkcionalisté o zasahování přemýšleli. U nás byl jedním z velmi mála Ladislav Žák, jenž na toto téma v roce 1947 vydal knihu Obytná krajina. Zase se ale nedá říct, že by byl jeden významný architekt, který přišel, bouchl do stolu a řekl: „Pojďme tímhle směrem.“ Bylo několik architektů třeba ve Francii nebo v Rakousku. U nás bychom mohli ze současníků uvést třeba Petra Suskeho nebo Martina Rajniše, ale že by dřív byly ve světě nějaké silné persony, to se asi říci nedá ...

Je moderní zelená architektura trendem i jinde než v euroatlantické civilizaci?

Řekl bych, že jde jen o jednotlivosti.

Je možné přesněji říct kolik zelených staveb u nás je?

Velkých, vyloženě nízkoenergetických domů je málo, certifikáty získaly pouze budovy ČSOB v Praze na Radlické a Skansky v Ostravě, možná se staví i něco dalšího. Architektonicky kvalitních zelených domů je víc, přesné číslo nevím, ale asi bychom se dostali přes stovku. Možná to nevypadá jako vysoké číslo, ale v posledních 10 letech nastal docela velký boom. Když to shrnu, tak musím říct, že ve srovnání se světem je na tom Česká republika vzhledem k počtu obyvatel hodně dobře.

Zelená architektura

předchozí    další
Dům v kožichu s deštníkem, jehož autorem je Petr Suske. Nosnou kostru tvoří dřevěný obvodový skelet a nosné jádro. Dřevěná konstrukce je obezděna patnácticentimetrovou zdí z nepálených cihel, která vytváří tepelnou akumulaci. Vnější vrstva tepelné izolace na obvodovém plášti - oddělená od hliněné zdi parozábranou - je vyskládána z balíků slámy, chemicky ošetřených proti hoření.
Dům v kožichu s deštníkem, jehož autorem je Petr Suske. Nosnou kostru tvoří dřevěný obvodový skelet a nosné jádro. Dřevěná konstrukce je obezděna patnácticentimetrovou zdí z nepálených cihel, která vytváří tepelnou akumulaci. Vnější vrstva tepelné izolace na obvodovém plášti - oddělená od hliněné zdi parozábranou - je vyskládána z balíků slámy, chemicky ošetřených proti hoření.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Ester Havlová / Galerie Jaroslava Fragnera
Dům v kožichu s deštníkem, jehož autorem je Petr Suske. Nosnou kostru tvoří dřevěný obvodový skelet a nosné jádro. Dřevěná konstrukce je obezděna patnácticentimetrovou zdí z nepálených cihel, která vytváří tepelnou akumulaci. Vnější vrstva tepelné izolace na obvodovém plášti - oddělená od hliněné zdi parozábranou - je vyskládána z balíků slámy, chemicky ošetřených proti hoření.
Dům ve Velkých Hamrech, který se vysouvá a otáčí, je zcela ojedinělým příkladem zelené stavby, která vznikala v ČR už před rokem 1989. Autorem je Bohumil Lhota a dům si postavil svépomocí v letech 1980 až 2000. Pevná část domu je zakomponovaná do zeleně okolního terénu, z vnějšku izolovaná a zcela zatravněná. Dvoupatrová pohyblivá část má kruhový půdorys a může se vertikálně vysouvat i otáčet na střední podpoře. Zasunutím pohyblivé části se může snižovat objem vytápěného prostoru. Stavba nezmenšuje rozsah zeleně na pozemku, naopak na kruhové pevné části jsou vysázené stále zelené rostliny zvyšující pohodu i v zimě.
Středisko ekologické výchovy Sluňákov v Horkách nad Moravou od studia Projektil architekti. Dům je navržen jako terénní vlna, plynule zapojená do okolní krajiny. Objekt je volně přístupným ukázkovým příkladem energeticky úsporné stavby s využitím alternativních zdrojů energie.
Budova Spolkové agentury pro životní prostředí v německém Dessau od studia Sauerbruch Hutton. Postavena byla na revitalizovaném místě v bývalé průmyslové oblasti a kromě jiných ohledů používá mnoho prvků nízkoenergetičnosti.
Rodinný dům pod zemí v Praze Jinonicích (autoři Antonín Navrátil a Petr Páv) je vestavěn do násypu protihlukového valu, který tvoří uzavřený prostor zahrádek řadových rodinných domů. "Mohutná nasypaná vrstav zeminy na nosné konstrukci tlumí tepelné rozdíly vnějšího prostředí a příznivě ovlivňuje tepelnou pohodu interiéru," uvádí katalog Zelená architektura

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist