Radek Svítil: Proč bych nevolil Jaromíra Štětinu
Nestalo se tak. Přestože doma i ve světě se dělo leccos zajímavého a obávám se, že pro další osudy světa zcela fatálního (např. USA a Británie s pomocí mj. i české vlády přepadly Irák), Strana zelených mlčela jak zařezaná. Abych tedy nepřeháněl, na jedné tiskové konferenci chystanou agresi odmítli. Místo vyjadřování se k veřejným otázkám si šel po krku tzv. "tmavozelený proud", sdružující řadu lidí z nevládních organizací, se stávajícím vedením strany.
Vnitrostranické půtky na chvíli umlkly po vítězství tmavozelených na sjezdu v dubnu 2003. Volba Jana Beránka předsedou však zjevně nebyla šťastným krokem. Kontroverzní předseda si dokázal za pár měsíců vybudovat silnou vnitrostranickou opozici, v níž se ocitli třeba Petr Uhl, Ivan Dejmal či Dalibor Stráský. Po divné plichtě na posledním sjezdu strany v září letošního roku (Beránek zůstává předsedou, opozice však posílila v předsednictvu) se členové strany tváří, že vše je na nejlepší cestě k vnitrostranickému smíru a společné práci pro blaho strany. Osobně si myslím, že o takovémto budoucím vývoji vnitrostranických poměrů se dá s úspěchem pochybovat.
Z mého pohledu mnohem horší než vnitrostranické půtky jsou však oficiální politické postoje a vystupování strany. Nad bojem "o koryta" (což je samozřejmě jen ironická nadsázka; v případě Strany zelených jde zatím o koryta čistě virtuální) by totiž bylo možno se zavřením obou očí mávnout rukou s tím, že tak už to v politických stranách chodí.
Osobně bych od strany tohoto typu požadoval, aby měla vyprofilovaná stanoviska k tématům "ochrana životního prostředí" a "ochrana lidských práv" (s tím souvisí i otázky války a míru) a nezastávala sociálně necitlivé postoje. Je ovšem také podstatné, jaké stanovisko k uvedeným tématům strana zaujme.
Jistě, lze vcelku legitimně (byť dle mého názoru mylně) hlásat, že ochraně životního prostředí nejlépe prospěje intenzivní budování dálnic, kupování jednorázových obalů a jejich následná recyklace či stavba co největších spaloven odpadů. Strana s takovými postoji by se jistě mohla také nazývat "zelená", možná by získala i více než 5 procent voličů, ovšem příznivce současné Strany zelených by asi neoslovila.
Z toho, že Strana zelených nominovala jako svého kandidáta do Senátu Jaromíra Štětiny, mám ovšem podobný pocit, jako bych měl z výše naznačených netradičních názorů na environmentální problematiku. Jistě, Jaromír Štětina je téměř jistě čestný člověk, možná i "pěknej chlap", jak o něm říká Jiřina Šiklová (co asi o takovém sexismu soudí autoři geniální myšlenky povinného střídání žen a mužů na kandidátce Zelených?). Obávám se ale, že je také jedním z nejvýznačnějších českých představitelů (oficiálně nikým nedeklarované) politiky "selektivní ochrany lidských práv".
Jaromír Štětina sice považuje vývoz zbraní za nemravný a vývoz zbraní do komunistické Číny za "tím nemravnější", ovšem protestovat proti již schválenému vývozu radaru Věra do USA ho ani nenapadne, i když to Strana zelených výslovně slíbila. Vsadím se, že ho nespatříme ani protestovat proti vývozu českých zbraní loutkovým vládám v Iráku (viz Právo 15. 10. 2004) a Afgánistánu. Zatímco lídr evropské kandidátky Strany zelených Jakub Patočka americkou agresi v Iráku kritizoval, Jaromír Štětina ji obhajuje. Protestovat proti americkému mučení věznů v Iráku či zadržování lidí bez obvinění a bez soudu na Guantanámu tohoto "spravedlivého" (jako ho nazvaly Dana Němcová a Anna Grušová) jistě také nespatříme.
Proč Strana zelených nenominovala někoho, kdo v politice lidských práv zastává názory bližší jejímu oficiálnímu stanovisku? Namátkou mne napadá Petr Uhl či jeho žena Anna Šabatová (ta svou zásadovost prokázala nejen za komunistického režimu, ale např. i odchodem z Českého helsinského výboru poté, co tato organizace podpořila bombardování Jugoslávie). Místo toho zvolila Jaromíra Štětinu, který svou práci pro "tlumení ozbrojených konfliktů" (slova Jana Beránka, předsedy Stranu zelených, ve Štětinových předvolebních novinách) prokázal například organizováním demonstrace albánských uprchlíků za bombardování Jugoslávie (uprchlíci pak po sobě stříleli, ale to už je jen třešnička na dortu).
Zajímavý je i postoj Jaromíra Štětiny k ekologické politice. V doplňovacích volbách do Senátu na Praze 4 kandidoval mj. filosof a ekologický aktivista Erazim Kohák (ČSSD) a bývalý ministr privatizace v první Klausově vládě Tomáš Ježek (Liberální strana). Při všech možných výhradách ke Kohákovi, koho byste si mysleli, že podpoří kandidát Strany zelených? Strany, jejíž čelní představitelé nemohou Klause (částečně z racionálních, částečně z iracionálních důvodů) ani cítit? Strany, která považuje životní prostředí za své hlavní téma? Správně: Tomáše Ježka. Voliče Strany zelených bude určitě zajímat, čím zrovna tento symbol zpackané privatizace Štětinu tak oslovil.
Ze Štětinových předvolebních novin mne nejvíce zaujal výrok Tomáše Pojara, ředitele Člověka v tísni (to je ten člověk, co by za amerického prezidenta rád volil George Bushe či vraha bělehradských televizních redaktorů generála Wesleyho Clarka): "Ačkoli nepatřím mezi voliče Strany zelených, jsem přesvědčen, že Jaromír Štětina patří do Senátu". A u mne je to zase naopak. Sbohem a šáteček, čeští Zelení. Hned tak se u volebních uren nepotkáme.
reklama
