Martin Dušek: Jak se žije v českých řekách?

Díky kaprům si v době Vánoc na české rybníky a řeky vzpomene skoro každý. Víme ale, jak se v nich rybám žije? Zlepšila se v posledních letech voda v českých tocích? A jak je to s dalšími překážkami, jako jsou jezy, přehrady nebo vybetonovaná koryta? Vrátí se lososi do Orlice? Vyhynou úhoři? A je česká ochrana přírody ovládána ornitologickou lobby? Právě těmto tématům se v rozsáhlém rozhovoru věnuje ichtyolog, dlouholetý ochranář a rybář Martin Dušek.

Martin Dušek - absolvoval lesnickou fakultu České zemědělské univerzity, obor aplikovaná ekologie. Od roku 1999 pracoval v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, specializoval se zejména na ichtyologii (nauka o rybách) a problematiku vodního hospodářství a ochrany vod. V letech 2003-2006 byl v AOPK ČR ředitelem. Poté byl zaměstnán v Českém svazu ochrany přírody, v současnosti je jednatelem a ředitelem společnosti Agentura regionálního rozvoje. I tady se vodám věnuje, agentura například připravila studii o prostupnosti Jizery od Jizerských hor až po Turnov. Podílí se nebo se v minulosti podílel na plánu výstavby rybích přechodů, na programu návratu lososa obecného do českých řek nebo na projektu potírání sinic v Máchově jezeře. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Ekolist: Jak se život v řekách, zejména ryb, vyvíjel v posledních staletích?

Martin Dušek: Skladba rybí fauny začala být ovlivňována už ve středověku, a to výstavbou rybníků - jejich rozloha byla tenkrát až čtyřnásobná oproti současnosti. Největší rybníky se nacházely u Chlumce nad Cidlinou, posledním pozůstatkem tamější obrovské rybniční soustavy je Bohdanečský rybník. Ten ale zdaleka nebyl největší, jeden rybník tam měl rozlohu dokonce asi 2000 hektarů, což je dvojnásobek Rožmberka. Pravdou však taky je, že tyto rybníky byly obhospodařovány velmi extenzivně, lovilo se přibližně 50 kilogramů ryb z hektaru, zatímco dnes je to desetinásobek, někdy i dvacetinásobek.

Velký zlom z hlediska ryb přišel až ve 20. století. Jedním z důvodů je skutečnost, že do té doby bylo málo rybářů. Lidé sice lovili ryby pro obživu, ale když třeba v Praze vznikl začátkem 20. století rybářský spolek, měl tuším kolem 20 členů, čili žádné závratné číslo. Větší rozmach se odehrál po první světové válce a pak hlavně v druhé polovině 20. století, kdy došlo k opravdu masovému nárůstu sportovních rybářů. K významnému znečišťování toků ovšem docházelo už v 19. století a později zejména za socialismu, v druhé polovině 20. století se k tomu pak přidaly ještě velké zásahy do vodních koryt, což se především u drobnějších toků projevilo naprosto fatálně - z potoků se staly v podstatě meliorační kanály, v nichž vodní obratlovci prakticky nemohli žít. K tomu ve stejné době přibyl další problém, který se zatím významně neprojevoval - jde o migrační bariéry, jako jsou jezy a přehrady. Jezy samozřejmě existovaly i dřív, ale ryb bylo tolik, že jim rozkouskované prostředí (tzv. fragmentace) nevadilo. Jenomže znečištěním a rybářským tlakem se jednotlivé populace a jednotlivá hejna smrskly natolik, že už pro ně překážky na tocích začaly být problém - najednou zbyla malá hejna mezi jednotlivými jezy.

Z vládních zpráv o životním prostředí za poslední roky vyplývá, že se celkově stav povrchových vod v ČR po roce 1990 zlepšuje - odráží se to i na životě v řekách?

Ještě v 80. letech minulého století bylo v ČR toků téměř bez života mnohem víc než dnes. Ať už byly chronicky znečištěné anebo postižené opakujícími se otravami z továren a dalších bodových zdrojů, a to jak průmyslových, tak zemědělských - dřív třeba cukrovar tradičně jednou dvakrát ročně vytrávil nějaký potok. Tohle se po roce 1990 skutečně pronikavě zlepšilo a toků, které mají průměrný průtok aspoň kubík za sekundu a jsou opravdu špinavé, významně ubylo. V severních Čechách zůstávají dvě velmi problematické řeky, jednou z nich je dolní tok Bíliny a druhou Lužická Nisa. Naopak příkladem velké řeky, která se proti minulosti opravdu pročistila, může být Labe.

Celkově ubylo i plošné zátěže ze zemědělské prvovýroby, protože už se hnojí nikoli podle plánu, ale podle potřeby, takže dusíku a fosforu se z půdy do vody dostává méně. Paradoxně se ale po snížení přísunu živin objevily sinice, prokletí našich vod, které se dřív nevyskytovalo. Sinice jsou totiž specifické organismy, kterým se daří v místech, kde je hodně fosforu a málo dusíku. Jejich rozvoj jsme tak vlastně způsobili výstavbou čistíren odpadních vod. V menších obcích měl totiž dřív každý trativod, jímž se živiny ze splašků buď dostaly do vody, anebo se zachytily v půdním profilu. (Jen zdůrazňuji, že nemluvím o jedovatých látkách, ale o živinách, které když se dají na pole, tak po nich všechno roste - bohužel i ve vodě.) Pak jsme ovšem postavili čistírny odpadních vod a kanalizace, jenomže pokud v čistírnách není terciární čištění odpadních vod - což je na malých vesnicích neefektivní a skutečně se tam nedělá - tak z čistírny vytéká voda, v níž je zcela změněn poměr dusíku a fosforu. Zatímco v té špinavé bylo násobně víc dusíku než fosforu, takže by v ní rostly řasy, orobinec a rákos, v té pročištěné je zachováno množství fosforu, ovšem objem dusíku je radikálně snížen - nakonec je ho tam o dost míň než fosforu. Tahle voda z čistíren je pak mnohem vhodnějším prostředím pro sinice. Kromě čističek se na rozšíření fosforu ale podepsaly i automatické pračky, protože dřív veškerý fosfor z jedné vesnice pocházel víceméně z fekálií, zatímco dnes je to z pracích prášků. Problém se sinicemi jsme si tedy způsobili používáním fosfátových pracích prášků a ne úplně dokonalým čištěním odpadních vod.

	Rozhovor proběhl prakticky na dohled od Lužické Nisy. "Ta je na tom velmi špatně, každý rok trpí několika většími či menšími otravami. Navíc do ní jednotlivci stále vypouštějí velké množství komunálního odpadu." Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
	Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Pokud by se tedy lidé vyhýbali fosfátovým pracím práškům, významně by tím pomohli českým tokům a vodám.

Ano. Přiznám se, že neznám úplně pozadí jednání mezi zástupci ministerstva životního prostředí (MŽP) a představiteli výrobců pracích prášků. Ještě když jsem za ministra Libora Ambrozka dělal v resortu MŽP, probíhala tuhá jednání s výrobci pracích prášků a pamatuji si, že s nimi skoro nešlo hnout.

Jak je to možné? Vždyť firmy by o potenciál prodeje nepřišly, jen by vyráběly výrobky bez fosfátu.

Nechci se pouštět na tenký led, protože se v tomto oboru nepohybuji, ale důvodem by mohlo být, že je velmi obtížné donutit všechny, aby začaly vyrábět bezfosfátové prací prášky naráz. Ti, kteří by s tím začali jako první, by zřejmě snížili svou konkurenceschopnost. Možná by mohl například prodej bezfosfátových pracích prostředků dotovat stát, aby měly nižší ceny než fosfátové, to ale zase nepřipouští EU, protože by šlo o zásah do trhu. Ono se to pomalu mění, ale po milimetrových krůčcích.

Vraťme se k rybám. Z jejich hlediska se tedy čistota vod zlepšila …

Ano, z jejich hlediska se čistota vod určitě zlepšila. Zůstávají ale dva problémy, které byly znečištěním dřív zastíněny - jde o regulaci toků a migrační překážky. Regulace rybám škodí zejména ztrátou úkrytů a proudových stínů. Nejen pstruzi, ale i ostatní ryby nevydrží neustále v silném proudu a potřebují se schovat za kamenem - jenže on tam není. V regulovaných korytech je rovněž velmi malá potravní nabídka, bentos taky potřebuje k životu nějaký substrát, protože na dlažbě se neudrží.

Co se týká migračních bariér, jejich hlavním problémem je, že rozdělují jednotlivá hejna. Udává se, že u obratlovců velikosti ryb je kritická hranice populace 50-500 kusů. To je sice rozdíl řádu, ale určitě můžeme říct, že když na nějaké lokalitě klesne počet například parem pod 50 a neexistuje možnost, že by se k nim dostaly nějaké další, tak dlouhodobě tato populace nemá šanci přežít.

Bariéry jsou velký problém v případě lososa nebo pstruha mořského, který ale už postupně odstraňujeme. Díky tomu jsme letos 7. listopadu mohli v Kamenici v Hřensku vidět pět krásných lososů a šestý tam byl po výtěru nalezen mrtvý.

Losos a pstruh jsou schopní přechodem bariéru překonat, všem rybám se to ale asi nepodaří, ne?

Zprůchodňovat tok je možné různými způsoby. Překážku můžeme úplně odstranit, například odstřelit jez. Ve výjimečných případech to skutečně jde, někdy jezy zaniknou samy a za to můžeme být rádi. Většinou ale vůbec není jednoduché jez odstranit, protože nad ním je skoro vždycky zanesené koryto, a když jez odstraníme, začne protiproudová eroze koryto zahlubovat, v důsledku čehož hrozí sesouvání břehů. Ale i kdyby k břehové erozi nedošlo, poklesne hladina vody, což povede ke zničení břehových porostů. Ony by tam za čas samozřejmě vyrostly nové, je ale třeba postupovat v souladu s tím, že žijeme v hodně obydlené krajině.

Rybí přechod na potoce Velký Štolpich. "To je opravdu ukázkový rybí přechod. Při jejich stavění se musí dodržet několik zásad, například pro pstruhové vody by korýtko mělo mít na jeden metr výšky aspoň 15 metrů délky, ve vodách, kde se počítá s kaprovitými lenochy, by pak tento poměr měl být aspoň 1:20. V přechodu musí být i jistá hloubka a dostatečný průtok, existuje i republiková komise, která všechny projekty na rybí přechody posuzuje, aby se nevyhazovaly peníze na neúčinné přechody." Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Kamil Farský/Správa CHKO Jizerské hory

Pokud tedy není možné vodní stupeň odstranit, můžeme ho zprostupnit, a to buď tak, že se samotný jez udělá v takovém sklonu, že se přes něj ryby dostanou, anebo se vybuduje rybí přechod, tedy balvanité korýtko, kterým ryby nad jez proplují. Vůbec nejlepší je, když se korýtko nedělá přímo na jezu, ale vede bokem. Máme i plány, jak při zprůchodňování toků v ČR postupovat, začínáme logicky na velkých tocích. Důležité je zprůchodnění labské cesty pro lososa a pro úhoře, na jižní Moravě je pak významné migrační propojení na Dunaj. Jižní Morava je dokonce ichtyologicky nejbohatší částí naší země, bylo tam zjištěno 43 rybích druhů.

Kde v současnosti Labe pro lososy ve vnitrozemí končí?

V Lovosicích, takže už můžou vstupovat do dolní části Ohře, do Kamenice a do dolní části Ploučnice.

Byl v dřívějších dobách losos znám třeba až někde u Hradce Králové?

Losos se do ČR vždycky plaval vytřít, přičemž nejvýznamnější trdliště měl na Orlici a na Otavě u Sušice. Jeho návrat do jižních Čech je kvůli Vltavské kaskádě ztracený. Technicky by sice její zprůchodnění možné bylo, ale za cenu obrovských nákladů. Navíc malí lososi by se při návratu do moře dostali do přehrad, což je pro ně nepřátelské prostředí, v němž by je štiky, sumci a candáti sežrali. Otava je tedy pasé, Orlice je ale velice perspektivní, protože na Labi velké přehrady nejsou, a pokud se podaří přechody udělat, losos se tam bude moct vrátit.

Tvořil losos významnou část potravy lidí od řek?

Traduje se, že si čeledíni ve středověku vymiňovali, aby neměli lososa víc než dvakrát týdně. Takhle to ale bylo jen občas, protože tah lososů je sezónní a možnosti konzervace masa tenkrát nebyly bezbřehé. Losos byl navíc královské zboží, takže představa, že se málem házel žebrákům, je dost mimo. Je však nutné říct, že i ve středověku, kdy byly tahy lososů lidmi relativně neovlivněné, se úlovky řádově lišily. V Praze byly v některých letech uloveny stovky kusů, v jiném roce tisíce. Na Orlici a na Otavě se pak pravděpodobně vytíraly desetitisícové populace.

Lososi se vracejí na místo, kde se narodili. Můžou se vytřít i někde jinde?

Tah k domovu, "homing", je u nich poměrně silný, takže se drtivá většina vrací.

Jací lososi se tedy vracejí do ČR teď, když tu žádní nežili? Vysazení?

Ano, vysazení. Repatriační program pro lososy běží na českém území od roku 1999 a od roku 2000 se vysazují v řádu statisíců jiker.

Je možné, že si jikra svůj "domov" pamatuje už při tom vysazení? Nebo tuto představu získává až později?

Samotný mechanismus ještě není úplně znám, ale je vysoce pravděpodobné, že jikra si to ještě nepamatuje. Rozhodující je zřejmě okamžik, kdy se jikra vykulí z vlastní jikry a chemismus vody se jí otiskne do paměti - podle toho se pak dokáže vrátit.

Faktem je, že jste svou otázkou narazil na slabší článek záchrany lososa, protože v ČR zatím nemáme lososí líheň a do českých vod vypouštíme jikry z Německa. Už máme ale líheň naprojektovanou a za dva roky by na Ohři pod Nechranicemi měla začít fungovat. Menší líheň by pak měla vzniknout ještě na Kamenici.

Kdy by se lososi mohli vrátit do Orlice?

Za dvacet let - když to dobře půjde.

	Úhoří monte velké přibližně 8 cm. Úhoř říční (Anguilla anguilla) je podle Martina Duška nejohroženější česká ryba. Licence: GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)
	Foto: Uve/Wikimedia Commons

Prospívají snahy o návrat lososů i úhořům?

U nich je to trochu jiné. Úhoř se totiž rozmnožuje pouze v Sargasovém moři a uměle ho rozmnožit nikdo neumí. On se sice přirozenou cestou už do Ústí nad Labem taky dostává, hlavním důvodem jeho udržení v ČR je ovšem průběžné dovážení monte (viz dále), které je vysazováno do vod. Průšvih je v tom, že jen velmi malá část monte, což jsou malí úhoříčci odchycení v Atlantiku při pobřeží Portugalska, Francie apod., končí vysazením ve vodách. Větší podíl ho totiž směřuje na farmy, kde jsou úhoři vykrmeni do dospělosti a pak je lidé snědí. Jde o velmi oblíbený pokrm v Číně, v Japonsku, Itálii, Francii atd. Důsledkem je, že se stále méně a méně úhořů vrací do evropských vod, následně jich méně a méně dospívá a méně a méně se jich vrací do Sargasového moře k vytření. Producenti rybích farem, kteří úhoře chovají kvůli vlastnímu zisku, přitom vždycky přeplatí rybáře, takže ze stále se zmenšujícího objemu monte se neubírá farmám, ale rybářům a přírodě. Kvóty na monte určuje Evropská unie, různí úředníci včetně těch z národních států, u nás například z ministerstva zemědělství, ovšem tlačí na to, aby se objem monte směřujícího na farmy pokud možno vůbec nesnižoval. V tomhle případě přitom není možné najít nějaký kompromis, protože zejména v teplejších oblastech jsou u nás úhoři ještě navíc decimovaní hlísticí krevnatkou úhoří. Za poslední roky je tak jasně vidět, jak dramaticky úlovky úhořů klesají, přičemž počet malých úhoříků, které se vracejí k evropským břehům, rovněž obrovsky klesá. Podle mě je úhoř nejohroženější českou rybou, a proto bychom všechno monte, které máme, měli vysazovat do volných vod v místech, odkud se můžou dospělí úhoři vracet do Sargasového moře. To ale neděláme.

Neexistují pro ryby i další hrozby? Film Steva Lichtaga a Jana Mika Prapodivný svět upozornil třeba na elektroodchyt …

Jakkoli je ten film krásný, tak jsem měl panu Lichtagovi za zlé, že elektroodchyt podává zkresleně. Elektrolov je totiž pro některé vědecké i hospodářské účely jedinou možností. Jsem původem ichtyolog a s elektroodlovem jsem pracoval, takže si to troufám říct. Ano, pokud ho dělá neproškolený člověk, což ovšem odporuje předpisům, tak nešikovnou obsluhou, nebo dokonce nějakým svévolným počínáním samozřejmě může napáchat škody. Jenomže čím ne?

Celkově ale bylo dobře, že byl film natočen, protože upozornil na problém českých pstruhových vod. Zjednodušeně řečeno, české pstruhové vody jsou přetížené, protože máme moc rybářů a málo pstruhových vod. Samotných pstruhů může být v toku jen určitý počet, čili lidé můžou nějakou část odchytávat a dosazovat, aby to "fungovalo". Tahle mez je však překročená, rybáři vysazují přehnaná množství pstruhů, protože ale stále žijí v hlubokém socialismu, nechtějí to přiznat. Relativně dobrá situace je na horských a podhorských tocích, ale na níže položených tocích, které už nemají tak velký spád, hodně meandrují a nejsou štěrkonosné, třeba na přítocích Želivky na Vysočině, je to tristní. Stává se, že je v toku pstruhů mnohem víc, než by byl přirozený stav, a všichni mají stejnou délku cca 25 centimetrů. Dělali jsme například výzkum v Jeseníkách a na pouhých 90 metrech toku jsme chytli 350 úplně stejně velkých pstruhů. To už je jako sádka, přitom v té vodě vůbec nežili ani velcí pstruzi, ani malí pstruzi, ani vranky - tam bylo jen 350 stejně velkých pstruhů.

Nejsou naopak ryby, jimž se na rozdíl od minulosti daří?

Jsou, na jižní Moravě se například před lety objevil drsek menší, který se vrátil po přibližně půl století. Podobné je to s drskem větším, častěji se objevuje ježdík žlutý, ostrucha křivočará, dokonce máme i nové druhy, které dřív v ČR nebyly uváděny (což samozřejmě mohlo být tím, že v ČR žily i dřív, ale nikdo je nenašel), například ježdík dunajský, candát východní, cejn perleťový atd.

U ryb v povodí Labe se rozšiřují populace druhů, jako jsou vranka, mihule, střevle potoční. Díky rybářům a jejich umělému vysazování se rozšířil i jelec jesen a mník jednovousý, třeba mník by už dnes ani nemusel být chráněným druhem. Celkově se tedy dá říct, že se vzácnější ryby začínají vzpamatovávat, i když se tak samozřejmě neděje vždy a všude.

Problémem je kromě zmíněného pstruha potočního ještě lipan. U pstruhů se přitom vedle tlaku rybářů začíná zřejmě projevovat i to, že byli dřív převáženi doslova od Šumavy k Tatrám. U lososovitých ryb ale platí, že se relativně rychle přizpůsobují svému prostředí, takže když vysadíte část hejna na Jizerku v Jizerských horách a druhou část na Vysočinu, tak za pár desítek let už budou mít obě populace trochu jiné vlastnosti. Různé populace se tedy po tisíciletí přizpůsobovaly určitým podmínkám a my jsme jim tuto adaptaci převážením z jednoho místa na druhé dokázali za pár let pomíchat. Potomstvo pak je třeba méně adaptované a hůř přežívá.

Může pro pstruhy znamenat problém i nepůvodní pstruh duhový?

Ne, protože se s pstruhem potočním nekříží. Mohl by mu ubírat potravu, oni jsou ale vysazováni v lovné velikosti a poměrně brzy jsou z vody zase odchyceni, takže to málo, co v řekách zbyde, už nemůže dělat velké problémy. Podobné je to se sivenem americkým, který byl vysazen do míst, odkud byli kvůli kyselosti vody vytlačeni pstruzi. Dnes už třeba v Kamenici pod Josefovým Dolem žijí druhy oba. Tam, kde má pstruh vhodné podmínky, sivena postupně zase vytlačí, protože siven pomaleji roste a je proti pstruhovi krátkověký.

Meandry Smědé pod Jizerskými horami. "Jde o pěkný příklad toku vhodného pro ryby. Koryto má kapacitu na jednoletou vodu, což znamená, že každý rok vybřežuje. Z hlediska ryb je takové koryto dobré, protože jím vždy protéká maximálně jednoletá voda a zbytek plyne nivou. Kdežto když je koryto dimenzované na dvacetiletou vodu, tak jsou v něm při povodni takové rychlosti a taková energie, že i kdyby se v něm ryby udržely v jiném období, při velké vodě je to spláchne a jsou pryč. Právě vybetonová koryta přitom trpí velkou rozkolísaností průtoků." Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Ivana Krpatová/AOPK ČR

Z nepůvodních ryb se ovšem ukazuje jako problém karas stříbřitý pocházející z Asie, který zaplavil zejména jižní Moravu. Při výlovu Lednických rybníků ho rybáři tahají ven desítky tun. On má zajímavou strategii množení - populace většinou tvoří jenom samice, které se páří s jinými kaprovitými rybami, ovšem jsou natolik dominantní, že potomstvo jsou zase samice stříbrných karasů. V některých tůních a ramenech kolem Dyje už tvoří karas stříbřitý 95 % ryb.

Vysazovaných ryb ale bylo mnohem víc, třeba amur, tolstolobik.

Ano, bylo jich víc, ale zrovna amur a tolstolobik jsou ryby, které se u nás nerozmnožují, protože potřebují vyšší teploty vod, takže jsou závislí na dosazování. S nimi tedy žádné problémy nejsou. Do tolstolobika byly vkládány naděje, že by mohl filtrovat fytoplankton, třeba sinice, ukazuje se ale, že to příliš účinné nebude.

Jak velká část našich ryb je vlastně nepůvodních?

Původních je u nás 49 druhů ryb a dva druhy mihulí. Vyhynuly dva druhy mihulí a sedm druhů ryb. Nepůvodních druhů, které se k nám dostaly lidským zásahem a přežívají ve volné přírodě, je pravděpodobně jedenáct. Čili asi pětina.

Vraťme se ještě k lipanovi. Čím je ohrožen?

Toho chytá taky hodně rybářů, na výrazném poklesu stavu lipanů se ovšem jednoznačně podepsal nárůst počtu kormoránů. Lipan totiž žije i ve větších tocích, nejenom v potůčcích jako pstruh, čili jde o vody, které zamrzají jako poslední, a navíc jsou tak hluboké, že se do nich kormorán může potopit. Lipan je navíc dobře vidět a stojí v proudu. Když vlezete neopatrně do tůně, pstruzi se rozprchnou, ale lipanovi je to jedno a okázale vás ignoruje. Tisícihlavá hejna kormoránů, kterým zamrzly rybníky, tudíž lítají na lipany, kteří jsou pro ně relativně snadnou kořistí. Už se jim taky podařilo jejich populace docela zdecimovat, ornitologové ale bohužel tvrdí, že to není pravda, i když na to prokazatelně existují průzkumy. Osobně jsem jednoznačný odpůrce tlumení stavu vydry, podobně jako když myslivci se svými přezvěřenými honitbami chtějí střílet velké šelmy, tak to těžko hledat větší demagogii. Trochu víc chápu, že si na vydry stěžují rybáři, ale nevycházel bych jim vstříc. V případě kormoránů jde ale o něco jiného a ochrana přírody dělá velkou chybu, že nechce na vybraných tocích, zejména lipanového pásma, aktivně přistoupit k jejich lovu. Ochranu přírody totiž bohužel ovládá - trochu přehnaně řečeno - ornitologická lobby. Ukazuje se to v mnoha případech, kdy jsou třeba na rybníce zároveň významné fenomény ornitologické a botanické - všechno se pak přizpůsobí ptákům a na mimořádně vzácné kytky se tolik nehledí. Tvrdit, že podle směrnice o ptácích musíme chránit ptáky a nesmíme střílet kormorány, je demagogie, protože ve chvíli, kdy jsou jejich hejna tak obrovská, že třeba na Ohři ohrožují populace lipana, tak je celá situace trochu jiná. Není to samozřejmě tak alarmující jako s úhořem, nikdo ale není ochoten naslouchat tomu, že někde by se kormoráni střílet měli a někde ne.

Několikrát jste v rozhovoru zmínil tlak rybářů. V českém a moravském svazu jich je celkem asi 350 000. To je ovšem dost lidí, kteří by v určitém smyslu mohli mít zájem na ochraně přírody, třeba na čistších řekách …

Znečištění řek jim opravdu není lhostejné. Jakmile ale dojde třeba na revitalizaci toků, začnou mnozí rybáři nadávat, že jim kvůli rybím přechodům budou ryby utíkat do sousedního revíru a že nechtějí mít u vody houští. Já sám jsem rybář a na některých projektech s rybáři velmi úzce spolupracuji, ale to spíš s profesionály z jejich územních svazů - s těmi děláme třeba rybníčky pro střevle, rybí přechody apod. Velká většina rybářů chce ale k řece přijet autem, zapíchnout si do břehu vidličky, pohodlně si sednout, bez velké námahy chytit dva kapry a jet zase domů. Vidět v takových rybářích zapálené ochranáře by tedy bylo hodně odvážné.

Původní verze tohoto rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 12/2008.

---

reklama

---