Rtuťové teploměry končí. Co místo nich?

Od počátku června se na trh nesmí uvádět teploměry obsahující rtuť. Zákaz se týká i dalších měřicích zařízení se rtutí, jako jsou například tlakoměry, barometry, tonometry a teploměry určené k jinému užití, než pro určování tělesné teploty.

Zákaz přináší větší bezpečnost pro spotřebitele, ale i nižší zátěž pro životní prostředí. Cílem zákazu Evropské komise, vyplývajícího z nařízení REACH, je omezit průmyslovou spotřebu rtuti a urychlit její nahrazení, spolu se snížením rtuťových emisí.

Alternativ ke klasickým rtuťovým teploměrům je na trhu celá řada. Od galiových teploměrů, které vypadají a fungují podobně jako rtuťové, až po digitální přístroje, které snímají teplotu při dotyku nebo zcela bezkontaktně.

Časopis TEST otestoval 8 elektronických teploměrů. Levné kontaktní i drahé bezkontaktní teploměry jsou podle výsledku testu svou kvalitou srovnatelné. Některé drahé přístroje ovšem svou funkci neplní podle očekávání. Jako nejméně spolehlivý se v testu elektronických teploměrů ukázal bezdotykový teploměr. „Mohou se jevit jako velice praktické a hygienické, ale přesnou teplotu s nimi naměřily s obtížemi i zkušené zdravotní sestry,“ uvádí Václav Beneš, redaktor časopisu TEST. Testovaný bezdotykový teploměr přitom stál přes dva tisíce korun. Kompletní výsledky testu jsou dostupné pro předplatitele časopisu TEST. Lze si také objednat zaslání čísla 11/2008, ve kterém byl test zveřejněn.

Patrný rozdíl je mezi alternativami v ceně. Klasický teploměr stál kolem 30 korun. Galiový teploměr lze sehnat za cenu okolo 90 korun. Další možností jsou digitální ušní nebo čelní teploměry. I tyto modely jsou kontaktní a pracují na základě infračerveného záření. Práce s nimi je náročnější a při nesprávném použití „hlásí“ nepřesné výsledky. Cena se u obou typů pohybuje do jednoho tisíce korun. Ceny obyčejných digitálních teploměrů začínají u 140 Kč. Některé bezkontaktní digitální teploměry mohou stát i přes dva tisíce Kč.

Jak pro iDNES.cz uvedla Jana Svobodová z Hartmann - Rico, společnosti vyrábějící digitální teploměry, na výsledek měření má velký vliv způsob a místo měření a je proto velmi důležité přesně dodržet návod na použití. "Teplota měřícího místa se přenáší na čidlo, umístěné ve hrotu teploměru. Čidlo je s řídící jednotkou propojené vláknem, naměřená teplota se pak zobrazuje na displeji s přesností 0,1 stupně Celsia," popsala princip fungovaní digitálních teploměrů Svobodová.

Vážné riziko představuje rtuť po vypuštění do životního prostředí. Je schopna putovat na velké vzdálenosti a kontaminovat vodu a půdu i tisíce kilometrů daleko od zdroje znečištění. Bakterie ji transformují na metylrtuť, která se akumuluje ve vodních organismech. Jde o kontaminant, který se pak běžně nachází v rybách, zvláště u dlouhožijících nebo dravých ryb. Obava z rtuti pramení z její schopnosti ovlivňovat nervový systém, a to především u vyvíjejícího se plodu.

Do organismu se rtuť dostává dvěma cestami – potravou a dýcháním. Z potravin jsou rizikovým faktorem především vnitřnosti (játra, ledviny) nebo ryby, které byly kontaminovány rtutí při svém růstu. Rizikové mohou být i zemědělské plodiny, pěstované na půdě zamořené rtuťnatými sloučeninami, ať již z průmyslových zdrojů nebo nevhodně použitými přípravky k hubení zemědělských škůdců.

Rtuť patří pro svou toxicitu mezi nebezpečné odpady. Uživatelé rtuťových teploměrů mohou být jedním z jejích zdrojů v prostředí i zdrojem zdravotního rizika pro sebe sama. Rtuť z rozbitého teploměru kvůli své toxicitě totiž rozhodně nepatří do komunálního odpadu. Pro lidské zdraví jsou z rozbitého teploměru nebezpečné hlavně páry, které se z rtuti uvolňují. Některé úklidové postupy jsou proto zcela nevhodné. Například použití vysavače může více uškodit, než pomoci. Rozlitou rtuť je potřeba nasát například injekční stříkačkou nebo ji "nahnat" na arch papíru a přelít do nějaké nádobky. Při úklidu je potřeba pozorně prohlédnout celou místnost, zejména pokud je podlaha hladká. Kapičky rtuti umějí zajet velmi daleko. Doporučuje se místnost řádně vyvětrat. Sebranou rtuť lze odevzdat v lékárně.

Pokud se teploměr rozbije na koberci, je odstranění rtuti pracnější. V tom případě je potřeba zakoupit práškový zinek nebo síru a postižené místo zasypat. Chemickou reakcí vznikne amalgan, který již není tekutý, ale pevný, a rtuť je v něm vázaná a neuvolňují se nebezpečné výpary. Prášek je pak možné vysát vysavačem. Pytlík z vysavače by ale neměl přijít do běžného odpadu, ale do sběrného dvora. Obsluhu sběrného dvora je vhodné upozornit na to, že v pytlíku je trocha rtuti z teploměru.

---

reklama

---