Kateřina Jančaříková: Pastelky, ale aby malovaly
Zdá se mi to, nebo je to skutečně tak, že v poslední době je spousta hraček jen jako. Skládačky, které nejdou složit, mrkací panny, které nemrkají, plastelína, ze které neuděláš ani hada. Děti si zvykají vysvětlovat pomocí přísudků nebo vedlejších vět to, co bychom dříve vysvětlovat nemusely: „Autíčko, ale aby jezdilo,“ nebo „plastelína, ale aby z ní šlo modelovat,“ nebo „mrkací panna, ale aby mrkala“.
Vlastně se nejedná jen o hračky. Sama obcházím obchody s požadavky vlastně stejně kuriózními. Například nedávno jsem sháněla mlýnek na mák, ale aby mlel (nakonec jsem ho koupila v bazaru – rok výroby 1910), nebo kapesní nůž, ale aby se nezlomil při krájení chleba (ke svému překvapení jsem zjistila, že cena kvalitu nezaručí – i drahý nůž se ukázal býti nefunkční). A kolik času strávím sháněním jídla, aby bylo k jídlu – tedy, aby nebylo (viditelně) plesnivé, zapařené či jinak znehodnocené (o výživné hodnotě a zdraví nemluvě).
Brodím se bytem a zakopávám o hračky a předměty s pochybnou hodnotou – různé dárky a „výhodné nákupy“, několikrát týdně je rovnám do poliček a přihrádek, aby je ostatní členové rodiny mohli v době, kdy přednáším na fakultě (a nemůžu na ně doma křičet: „Ukliď to po sobě!“) neomylně rozmetat po celém bytě (na moje: „Kdo to rozházel, ať to uklidí,“ zjišťuji, že na tyhle předměty nikdo ani nesáhl, takže mají asi ke všemu i tajemné samohybné schopnosti…).
Mnohokrát jsem se rozhodla je vyházet do kontejneru, ale patřím k typu lidí, kteří mají s vyhazováním problém (vychovávala mne babička, takže umím spíš dělat válečné zásoby, než vyhazovat). Každou věc mnohokrát obrátím v ruce („Opravdu ji nebudeme potřebovat?“, „Ani za rok?“ nebo „Nehodila by se Janě či Tereze?“), než ji dám do odpadkového koše. A odtud ji navíc často moje dcera, „malá výtvarnice“, vytáhne s úmyslem z ní vytvořit něco úplně jiného, něco, co se už vyhodit nesmí vůbec, protože to je její „úžasný výtvor“.
Takže zpět do poliček. Stala jsem se otrokem věcí, které si to nezaslouží, a zdá se, že nejsem schopná se z toho otroctví vymanit.
Od září 2007 je environmentální výchova na školách povinná. Je to úspěch, nebo ne? Nejdříve jsem si myslela, že ano a velký! Později jsem začala pochybovat. Jak to souvisí s pastelkami?
Zkoušela jsem nedávno jednu studentku – je to milá bytost, hodně akční, již učí na základní škole a zdá se, že ji to opravdu baví, a tak jsem jí vyšla vstříc a omluvila všechny její absence (vlastně jsem ji viděla na přednáškách a cvičeních jen jednou). V rozhovoru k zápočtu mi předvedla aktivity, které na škole pod jejím vedení (jako nejmladší v pedagogickém sboru byla jmenována koordinátorem EVVO) vzkvétají – spousta časově a finančně náročných projektů kolem odpadů a vody, videokamerou zdokumentovaná činnost dětí, vše na první pohled moc pěkné.
Nechci to rozebírat do detailu, ale již druhý pohled odhalil, že vše šlo jen po povrchu: pro zacházení s odpady bylo nejdůležitější, aby ani lísteček papíru nezapadl do směsného odpadu, ale zacházení s nebezpečnými odpady se neřešilo, pro zacházení s vodou bylo nejdůležitější, aby se utahovaly kohoutky mezi namydlením a oplachováním rukou, ale že se do kanalizace něco lít vůbec nemá se žáci nedozvěděli, poslech kousku environmentální výchově věnovaného videoklipu odhalil, že se žáci bavili více o sexu, než o problematice životního prostředí, a tak dál.
S pokrčením ramen a značně zklamaná jsem zápočet studentce zapsala a zadala jí test pro studenty „nebiology“ – je velmi jednoduchý, nastavený tak, aby ho všichni udělali.
Dokonce má osmiletá dcera, kterou jsem použila jako měřítko jednoduchosti, z něj získala 23 bodů, nejlepší studenti získali 48 bodů. Tato studentka vlastně nevěděla nic, bodů získala 10. Neznala Aldo Leopolda ani Alberta Schweitzera, o kterých jsem přednášela a o kterých se měla dočíst v povinné literatuře.
Nad jejím pojetím „ekologické stopy“ (jejími slovy zanechání informací v prostředí) nebo definicí „problému chemizace životního prostředí“ (chemizace životního prostředí je jejími slovy obnova životního prostředí například výsadbou dřevin tam, kde je špatné životní prostředí) by se člověk mohl docela dobře zasmát, … tedy kdyby… Jakmile jsem si představila všechny její žáky, úsměv mi rychle ztuhl na rtech.
Vzhledem k tomu, že je „ze zákona povinná“, realizuje se environmentální výchova na školách leckde „pro forma“ nebo česky „naoko“. V třídních knihách a v různých výkazech vypadá ledacos skvěle, ale je to opravdu skvělé? Nebo je to jen jako. Pravdou je, že environmentální výchovu často realizují (pod tlakem okolností) učitelé, kteří (většinou) nejsou dostatečně připraveni odborně a kteří (často) nejsou připraveni ani v oblasti osobnostní. Mnozí z nich totiž nevidí, že jim něco (například vzdělání) schází. Rozhodují, jednají, plánují bez pochybností a se sebevědomím, které jim často závidím.
Se vší úctou k práci zodpovědných a zdatných učitelek a učitelů, kteří se ze všech sil snaží o kvalitní environmentální výchovu, se domnívám, že na většině našich škol je to více o „předstírání realizace environmentální výchovy“, než o skutečné environmentální výchově.
Na některých školách je toto hraní zábavné a neškodné, částečně i přínosné (minimálně tak, že žáci stráví čas příjemně). Díky učitelům a učitelkám, kteří se i za nevyhovujících podmínek snaží vybudovat něco pozitivního! Na jiných školách je ovšem environmentální výchova nudná a (tudíž) škodlivá, demotivující, odpuzující.
Jinde je pojata nešťastně – je vystavena na negativních informacích a strašení budoucností. Žáci propadají úzkostem a propadají se do environmentálního žalu. Na řadě škol je environmentální výchova realizována pouze formálně (na papíře), takže by se dalo s trochou nadsázky hovořit o „hraní si na hraní na environmentální výchovu“.
Má „hraní si na environmentální výchovu“ smysl? Nehrozí nebezpečí, že se žákům informálně předá sdělení, že „hraní si na“ (nebo dokonce „hraní si na hraní“) stačí? Neodradí žáky nudná lekce environmentální výchovy s nudnou (a v této oblasti nevzdělanou a nezainteresovanou) učitelkou? Z rozhovorů uskutečněných s účastníky Sněmu dětí ČR v roce 2008 jednoznačně vyplývá, že ano. Žáci a studenti totiž ledacos prokouknou (ostatně – mají od raného dětství „pastelkový trénink“). Kolik je asi škol, na kterých se to dělá správně? Jak se poznají?
Jedna z účastnic Sněmu dětí se o své škole (mimochodem prý s titulem EKOŠKOLA) vyjádřila takto: „U nás ve škole se vloni otevřela ekologická učebna. V učebně je asi dvacet počítačů – firma, která se zabývá podporou ekologie, na tom vydělala. Stálo to hodně peněz. Jsou tam plakáty po stěnách a podobná výzdoba. Ale v té učebně se neučí ani jeden předmět jako je ekologie nebo ochrana přírody. Ačkoli máme tuhle ekologickou učebnu, nikdo snahu o ochranu přírody nepodporuje. Ředitel sice na příští rok vyhlásil „rok ekologie“, ale není to doopravdy. Stydím se za to.“
Má vůbec smysl masová, ze zákona povinná, environmentální výchova? Nebylo by vhodnější nejprve dostatečně vzdělat pedagogy a žáky těch dosud nevzdělaných z programu EVVO vynechat? Co udělá s dětskou duší to, že se bude setkávat s falší, s aktivitami „jen tak – pro forma“, když bude svědkem toho, jak se za peníze na EVVO budou kupovat další a další počítače?
Další účastnice Sněmu dětí ČR, studentka kvarty osmiletého gymnázia, to vidí stejně: „Jsem na jazykovém gymplu. Na ekologii se u nás nedbá, jen se o ní mluví.“
Přečtěte si také |
Jan Pluháček: Jak na stále rostoucí populace zvířat v zoo? Přírodní problém vyžaduje přírodní řešeníEnvironmentální výchova je do Rámcových vzdělávacích programů zařazena z důvodů politických – jako jedno ze souboru opatření přijatých Radou národů v Tbilisy v roce 1977 (sic!). Její éra pomalu končí. Revize Rámcových vzdělávacích programů nahrazuje průřezové téma Environmentální výchova tématem Udržitelnost a klima.
Ale ať se již průřezové téma bude nazývat jakkoli, je jisté, že skutečné pozitivní dopady na společnost nejsou možné, pokud realizace nemá a nebude mít ty správné kvality. Takže nezbývá než bojovat za environmentální výchovu, ale – aby malovala!
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (19)
Marcela Jezberová
17.3.2023 08:45Viktor Šedivý
17.3.2023 09:03Pokud nemají tyhle základy, jsou děti (samozřejmě nejen děti) schopny brát za daný fakt jakýkoli nesmysl hlásaný environmentalisty.
Slavomil Vinkler
20.3.2023 18:53 Reaguje na Viktor ŠedivýJiří Svoboda
17.3.2023 09:58Mám obavu, že tady se znažit je s velmi vysokou pravděpodobností odsouzeno k neúspěchu. Ale, prosím, bojujte dále!
Pak je ale další problém. Jak dělat ekologickou výchovu opravdu dobře, aby to vedlo děti o tématu iniciativně přemýšlet a ne pouze papouškovat zelené fráze či provádět odsouhlasené zelené úkony. Tady je, myslím, ještě 99 % práce před námi a těžko vymažeme tendence, že to zase sklouzne do nějakého eko-formalizmu.
Radim Polášek
18.3.2023 09:41 Reaguje na Jiří SvobodaKdyby se to mělo učit objektivně správně, tak by se muselo jít do hard skils, do tvrdých znalostí třeba příkladech konkrétních škodlivin, které se při konkrétních činnostech uvolňují a co asi reálně tyto škodliviny v životním púrostředí dělají. Tam je ale třeba znát spousty zákonitostí, třeba o šíření škodlivin v přírodě v závislosti, jaký chemický typ škodliviny to je, třeba o základech statistiky, která ukazují konkrétní škodlivost té cizorodé látky, nebo o základech ekonomiky, které ukazují, co škodí víc, ještli emise té cizorodé látky nebo naopak její direktivní zákaz nebo jetli nejvíc prospěje ani ne zákaz, ani ne úplné povolení, ale určité omezení a jaké onkrétně omezení atd.
Nakonec by se mohlo snadno dojít k tomu, že úplně dodržování současné environmentální politiky, kterou k nám přinášejí zelení aktivisti, kterým náhoda nebo bezohlednost a podobně se umožnila dostat na vysoké státní a společenské posty, naopak přírodě škodí. Že člověk se chová nejvíc enviromentálně, nejvíc chrání přírodu, když ty zelené příkazy, které přicházejí shora, z velké části dodržovat nebude a bude je porušovat. Už proto, že nejsou konzistentní, že vždy co pár let s další generací zelených, co se vyšvihnou k moci, jejich nové zásady z určité části +- popírají ty staré.
Jarka O.
18.3.2023 21:57 Reaguje na Radim PolášekJiří Svoboda
20.3.2023 09:13 Reaguje na Radim PolášekRadim Polášek
18.3.2023 10:33V první řadě pigmenty. Spousta dříve běžně do pastelek používaných pigmentů, které byly velmi barevné a v tom smyslu kvalitní, se dnes nemůže používat. Dříve se například do pastelek používaly pigmenty obsahující těžké kovy. Stát se spokojoval s tím, že když dítě takovou pastelku rozkouše a pozře, neotráví se ani obvykle mu není špatně, potože ten těžký kov tam byl ve formě, která byla chemicky stabilní, takže většina toho pigmentu prošla trávicím traktem beze změny. Dneska v podstatě stačí to, že obsahují ten kov a jsou tak do výrobků pro děti jednoznačně zakázány. Podobné to je i pro jiné pigmenty, které těžké kovy neobsahují, ale taky uvolňují při pozření třeba jen stopové množství nějakých nežádoucích chemikálií. Úplně stejné to bude i s pojivy. Ty musí být současně pevné, aby se pastelka nelámala, ale současně musí umožnit snadno roztírat ten pigment po papíru velmi jemně na úrovní jemného prášku.
Výrobce, pokud chce dělat pastelky pro děti tak, aby splnily předpisy EU, má tam velmi omezený výběr vstupních surovin a většina kvalitních vstupních surovin je vyřazena.
Další věc je potom cena. Každý výrobek vyžaduje určité mnimální technologické zpracování, aby byl kvalitní. Když si člověk vezme cenu pastelek, která odpovídá ceně 10 - 20 minut jeho práce, tak když s eodečtou náklady na vstupní suroviny, zbude cena, která odpdovídá pár minutám práce. Stačí to na dostatčné etchnologické zpracovnání? I když s ebude dít stroji a bude to někde v Asii s minimální cenou práce. Jak můžete za ty peníze čekat kvalitní pastelky? Je třeba vybírat a nekvalitní pastelky prodejcům nekompromisně vracet.
Radim Polášek
18.3.2023 10:49 Reaguje na Radim PolášekMartel
18.3.2023 21:31 Reaguje na Radim PolášekRadim Polášek
18.3.2023 10:46Kdysi dokonce lidi za socíku doma vyvinuli i výrobu pastelek - voskovek.
Martel
18.3.2023 21:25Že to neví dítě - OK, když to neví dospělý, to už je horší... Ale dostala mne "učitelka" naší dcery v druhé třídě, když si na schůzkách stěžovala, že dcera nebyla schopna v písemné práci uvést synonymum de slovu kreslit... Tak jsem se tam zamyslel... a řekl, že mne tedy synonymum (jednoslovné) ke kreslení taky nenapadá... Tak se na mne podívala s opovržením a prohlásila: "No přece malovat, ne?". Tak jsem jí začal vysvětlovat rozdíl mezi kreslením, kresbou a malováním, malbou... Jsem tedy jen "ajťák", ale matka byla vyučená malířka porcelánu a manželky matka byla akademická malířka a její otec restaurátor.
Na to mi odpověděla, že:"No my ale ve škole malujeme i pastelkama!"
Jarka O.
18.3.2023 21:44 Reaguje na MartelRadim Polášek
19.3.2023 07:43 Reaguje na MartelJá jinak význam takových slov chápu jako že v určité části svého významu splývají a jinde mají význam odlišný. Nebol i že se dají nahradit, ale nahřažením se význam toho textu může někdy posunout. Toto ale platí pro obecnou češtinu, pokud se jedná o odbornou češtinu nějakého oboru, třeba to malování keramiky nebo obecně kreslení výkresů nebo malování obrazů , tam obvykle bývá ten význam přesný a zaměňovat to většinou nejde.
Mimochodem, Japonci a Číňani, když vytvářejí ty svoje grafické nápisy na papír štětcem namočeným v tuši, ty texty malují nebo kreslí?
Martel
19.3.2023 14:03 Reaguje na Radim PolášekJitka Krbcová
26.3.2023 11:32A říkám si, že pokud je environmentální výchova na školách povinná od roku 2007, neměly pedagogické fakulty už dost času "vychovat" učitele, kteří ji budou chápat a tedy i učit dobře?
U podobných článků mám vždycky pocit, že se trochu nasazuje "psí hlava" právě učitelům a nepřijde mi to spravedlivé. Přece pokud se na vysokých školách budou budoucí pedagogové vzdělávat tak, aby všechny dnešní výzvy zvládali, tak by se stav vzdělávání měl zákonitě stále zlepšovat. Nebo se pletu?
Jan Smrčka
27.3.2023 10:53Ovšem, co se stavu EVVO na školách týká, tak je článek nespravedlivý.
Můžeme si snadno říci, že příklad studentky z článku ukazuje hlavně na špatnou úroveň vzdělávání na Karlově univerzitě a špatnou úroveň tamních pedagogů. Jak se ptá již Jitka Krbcová: „neměly pedagogické fakulty už dost času "vychovat" učitele, kteří ji budou chápat a tedy i učit dobře?“
Snadno se dojde k odsouzení a najití viníka. Špatní studenti, učitelé, špatné vzdělávací programy. Takto jednoduché to je.
Ale realita je značně odlišná a mnohem barevnější. Prakticky v každé základní škole v ČR existují učitelé a děti, kteří mají chuť zkoumat a zlepšovat životní prostředí, ve kterém žijí. Dělají to, jak to umí nejlépe v daných podmínkách. K tomu jim pomáhají programy jako je EKOŠKOLA. Pomáhají jim rozvíjet své vlastní akční kompetence i kompetence dětí = kompetence pro život, ne pro třídění odpadů. Dávají jim možnost zažít alespoň trochu úspěch a dívat se na svět komplexně. A často jsou v tom sami. Nemají podporu kolegů, a vedení školy jde spíš o „titul“ než reálný dopad.
Účastnice sněmu dětí (ta z Ekoškoly), která byla citována v článku, o své škole říká: :… nikdo snahu o ochranu přírody nepodporuje…“ Pokud je to škola s titulem, tak tam musí být alespoň jeden učitel, a alespoň malá parta dětí, kteří to podporují. Měla by je najít…
Nic není dokonalé a nikdo není dokonalý. Ale jsou lidé a organizace, které pro to dělají maximum, aby realizace měla ty „správné kvality“. Ať je to Kateřina tím, že bádá, učí a píše články, pan Svoboda, který se snaží iniciovat změny (klidně znova napište do Ekoškoly, pokud máte konkrétní nápady, rád se vám budu věnovat), lidé z Ekoškol nebo „obyčejní“ učitelé. Držme je, podporujme a buďme trpělivý.