Mýtus o recyklaci

Také jste si všimli úhledných a uklidňujících zelených log na obalech plastových výrobků? Zelená loga evokují, že vše je v naprostém pořádku a rovnováze, a ulehčují vašemu svědomí, když si takový výrobek kupujete. Recyklovatelné obaly, rostoucí povědomí o tom, jak s nimi nakládat, speciální kontejnery nebo dokonce sběrná místa pro tyto druhy odpadu, příplatky za plastové tašky při nákupu v obchodech a mnoho dalších kroků k ušlechtilému cíli, kterým je lepší budoucnost naší planety. Americko-německý dokumentární film Mýtus recyklace z roku 2021 od režisérů Toma Costella a Benedicta Wermtera odhaluje, jak se plní sliby, které nám zelená loga dávají. Ke zhlédnutí filmu vás možná přesvědčí i ocenění, které získal, Cenu diváků na 22. ročníku populárního slovenského filmového festivalu Jeden svět.

Mýtus o recyklaci uvádí diváka do souvislostí, když se zabývá historií recyklace odpadů, jejíž počátky můžeme sledovat v 90. letech 20. století. Právě recyklace měla být odpovědí na tehdejší odpadovou krizi a stala se tak prvním příslibem odpadového hospodářství. První zelené logo, které evokovalo vizi udržitelného a ekologického oběhového hospodářství, se z Německa rychle rozšířilo do dalších západních zemí a spolu s popularitou loga se začal rozvíjet i byznys s "recyklací".

Díky přístupnému jazyku filmu a popisu děje prostřednictvím vyprávění se v tématu rychle zorientuje i divák neznalý problematiky životního prostředí. Vypravěč vtahuje diváky do děje, takže se můžeme spolu se štábem vydat na investigativní cestu a ověřit si, zda jsou ekologické sliby plněny.

Dokumentaristé nás zavedou do recyklačních zařízení, kde zjistíme, že část plastového odpadu je nerecyklovatelná, případně že u některých druhů odpadu by recyklace byla možná, ale příliš drahá. Mýtus o recyklaci pomůže i člověku neznalému chemie nahlédnout do rozmanitosti druhů plastového odpadu ve scénách z recyklačních zařízení a prostřednictvím názorného výkladu chemika, který odhaluje rozpory mezi tím, co firmy deklarují, a tím, co je z hlediska chemických procesů možné.

Stopu nerecyklovatelného plastového odpadu můžeme sledovat i přes milníky – předpisy příslušných zemí – až do míst, kde tento "plně recyklovatelný" odpad dnes končí. Na záběrech z filmu může divák vidět škody na životním prostředí způsobené velkými korporacemi a snahy o regulaci dovozu plastového odpadu do postižených zemí.

Film představuje jednotlivé aktéry odpadového byznysu a přináší autentické záběry rozhovorů s nimi, kterých jako bychom se při sledování filmu stali součástí. Odhaluje některé způsoby, jakými zločinecké sítě obcházejí předpisy o nakládání s plastovým odpadem, a to s vyjádřením samotného ředitele Evropského úřadu pro boj proti podvodům.

Po stopách odpadu se dostáváme do jedné ze zemí Evropské unie, kde byznys s odpadem vzkvétá. Divák se opět může cítit součástí odhalování důležitých důkazů díky úhlu kamery nastavenému tak, jako by stál za ní, a hudbě, která dodává napětí scéně zobrazující ranní plížení na dvůr plný hor plastového odpadu. V této a dalších scénách, v nichž nás tvůrci zavádějí na místa nelegálních skládek, se kamera kymácí a obraz není stabilní, což vyvolává dojem, že na místo sami kráčíme. Už na začátku filmu nás tvůrci lákají nelineárním sestřihem fragmentů několika scén, které se ve filmu objeví později a v rozšířené podobě. Film však na diváka působí uceleným dojmem.

Přímé záběry míst, na která se ve filmu vydáváme, doplňují záběry ukazující loga společností, jejich reklamní slogany a také reklamní spoty ilustrující historické momenty recyklačního byznysu. Mezi doplňujícími záběry jsou také mapy, díky nimž si divák snadno udělá představu o tom, jak se problém plastových "recyklátů" blíží. V dokumentu se také několikrát objeví záběry kamery z ptačí perspektivy, které scénám s hromadami odpadu nebo stovkami přepravních kontejnerů dodávají na intenzitě a vážnosti a vyznívají vyloženě alarmujícím způsobem.

Podobný záměr vidím i za zmíněnými komentáři vypravěče, které v klíčových momentech dávají důraz na skutečnosti zobrazené ve scénách a z nich plynoucí nejdůležitější informace. Jeden z těchto komentářů vysvětluje záběr na graficky animovanou scénu popisující tok peněz v rámci recyklačního byznysu. Tento komentář z mého pohledu vyznívá jako nejkritičtější v celém dokumentu a jeho umístění, které vnímám ve třicáté minutě, jako strategické. Přichází poté, co nám tvůrci již přiblížili historický a současný kontext, rozměry problému a faktory, které jsou jeho součástí. Zároveň však před odhalením další z ekologických lží naší doby a zničujících scén zemí, které trpí důsledky těchto lží v obrovském měřítku.

V závěru filmu tvůrci poukazují na další rodící se alianci plnou ambiciózních slibů, na kterou však divák může pohlížet kriticky na základě všeho, co ve filmu dosud viděl. Poslední scény filmu nás opět zavedou na gigantickou skládku plastového odpadu, který se hromadí na horizontu, kam až kamera dohlédne. I tuto scénu doprovází dramaticky zpomalený komentář vypravěče, který shrnuje současný problém plastového odpadu a definitivně vyvrací poslední naděje, že sliby, které jsou spotřebitelům dávány prostřednictvím zeleného loga na obalech výrobků, jsou nebo mohou být v budoucnu naplněny.

Po tomto komentáři je ještě dáno slovo jedné z klíčových osob dokumentu Mýtus o recyklaci, chemikovi, který v jeho průběhu uchopil a srozumitelně vysvětlil podezřelé metody a praktiky firem umisťujících na své výrobky zelená loga. Přímo popisuje motivy, které stojí za byznysem s "recyklovatelným" odpadem. Přesto se během jejího komentáře v záběru kamery objevují záběry plastového odpadu. Plastové sáčky tančí ve větru a během tohoto záběru je několik dramatických vteřin. Poté sledujeme ekologickou aktivistku z Indonésie, která se brodí po kolena v horách odpadu a sleduje, jak lžíce traktoru podobně velkého jako ona sama nabírá odpad.

Závěrečný komentář filmu z úst investigativní novinářky končí otázkou "Za jakou cenu?", s níž nás tvůrci filmu opouštějí.

Mýtus o recyklaci, jak slibuje název, vyvrací to, čemu bychom v souvislosti s recyklací chtěli věřit, abychom se cítili lépe. Film nenechává diváka chladným. Vybaví ho také novou optikou pohledu na rozšířené praktiky greenwashingu. Věcně a výstižně shrnuje fakta a poskytuje možné užitečné argumenty pro budoucí diskuse. I svou délkou může zaujmout lidi, pro které téma není až tak důležité, a překvapí intenzitou, s jakou se divák do tématu během padesáti minut dostane. Rozhodně doporučuji film zhlédnout!

---

reklama

---