Nalezeni na ztraceném - Byla to taková diskusní blokáda

Letní měsíce loňského roku mohly být v českých médiích klidně ve znamení pověstné okurkové sezóny. Po opakovaných vládních krizích, které již přestávaly zajímat jak novináře, tak veřejnost obecně, se však pro mnohé překvapivě objevilo téma nové – kácení stromů v šumavské lokalitě Na Ztraceném. Pro novináře představovalo s trochou nadsázky dar z nebes, neboť takové kácení přináší vše, co ke své práci potřebují, totiž emoce, jasně vyprofilované strany konfliktu a dobrou možnost pokrytí. Stačilo zkrátka, aby si na všem dobře známém místě počkali, až se k nim sjedou dřevorubci, odpůrci kácení a policisté. Zjevně i toto byly důvody, proč loni česká média věnovala ve srovnání s jinými tématy z environmentální oblasti nebývalé množství prostoru zásahům proti kůrovci.

Černobílý pohled

Na Šumavu se vydal i Jan Skalík, aby zde nasbíral materiál pro svůj černobílý – nikoli metaforicky, nýbrž fakticky – dokument, který měl premiéru na začátku června letošního roku pod názvem Nalezeni na ztraceném. Tento přibližně čtyřicet minut dlouhý film zachycuje situaci na Šumavě v létě loňského roku přeci jen z jistého odstupu. Na samotné místo blokády je divák uveden pouze prostřednictvím několika záběrů samotných účastníků, vesměs již v médiích uveřejněných. Skalík staví svůj dokument převážně na rozhovorech, a to jednak se samotnými blokádníky, jednak s vědci či veřejně známými osobnostmi, které způsoby zasahování proti kůrovci, jež zvolila Správa Národního parku Šumava, jednoznačně odsuzují.

Abych učinil zadost informační povinnosti recenzenta, vybírám jen několik zástupců z řad vědců a veřejně činných osobností – Bedřich Moldan, Jakub Hruška, David Storch, Josef Fanta, Jan Ruml, David Vávra, Václav Vydra, Vladimír Špidla. Hlasy názorově opačné reprezentují v dokumentu „pan a paní z kiosku“, kteří sbírali podpisy pod petici za odchod aktivistů ze Šumavy.

Již samotná volba respondentů může vyvolávat nejednu otázku. Existuje stará právní zásada Audiatur et altera pars (Ať je slyšena i druhá strana), kterou evidentně dokument nedodržuje – ve filmu nevystupuje nikdo ze správy parku ani z odborníků, kteří jí zvolený způsob zasahování proti kůrovci podpořili. Je to tedy proto špatný dokument? Rozhodně nikoli. Angažovanost a zaujatost režiséra, která je v případě Jana Skalíka evidentní, se s kvalitní tvorbou nevylučuje. Dokumenty se totiž například od televizního zpravodajství, které se drží novinářských standardů, odlišují svými uměleckými ambicemi, jež Nalezeni na ztraceném určitě mají. To je také důvod, proč nepovažuji Skalíkův film za „dlouhou reportáž“. Přesto jsem k němu spíše kritický.

Za největší problém filmu pokládám nejednoznačnost autorského záměru. Co je režisérovým hlavním cílem? Zaznamenat blokádu v lokalitě Na Ztraceném, respektive blokádníkovu „každodennost“, a profily jejích účastníků – mladých, nadšených a plných energie? Anebo upozornit na samotný problém šumavského národního parku, kde se řadu let na pozadí „kůrovcové kalamity“ střetávají zájmy ochrany přírody, místních samospráv a podnikatelských lobby? O motivacích blokádníků se toho divák z filmu přeci jen mnoho nedozví a obraz blokády jako takové je příliš zkreslen, neboť se do míst, v nichž probíhala, kamera vůbec nedostane. Po zhlédnutí filmu lze snadno nabýt dojmu, že taková blokáda je vlastně fajn výlet, jakási forma zážitkové turistiky, jak zde zmíní jedna z aktivistek, a že s policistou/policistkou si dobře popovídáte a eventuálně ho/ji můžete pozvat i na rande.

Skalíkův dokument je na druhé straně až zbytečně přehlcen řadou „mluvících hlav“, které se vyjadřují ke sporům na Šumavě z úzce odborných hledisek. Kromě těchto argumentů však zazní i takové, které mají obecnější přesah a snad i větší důležitost. K nim řadím výrok ekologa Davida Storcha o tom, že „potřebujeme nějakou jinakost, už jen proto, abychom se v ní mohli vzhlížet jako v zrcadle a vyhraňovat se vůči ní“. Jak to ale budeme dělat, až veškerou přírodu převrstvíme naší kulturou?

Podobně obecnější konotace má upozornění sociálního ekologa Ivana Ryndy, že v čele národního parku nemůže stát člověk, jehož mottem je, že lidé po celou svou existenci s přírodou vždy jen bojovali. Na takovém názoru prostě odpovědnou ochranu přírody budovat nelze.

Chyť mě, když to dokážeš

Tuto druhou linii filmu (vedle profilů samotných blokádníků) můžeme asi nejlépe připodobnit k angažovaným reportážím pořadu Nedej se. Režisér dokumentu se tak na poměrně malé ploše snaží zachytit více než může. Obvykle se tato situace charakterizuje frází, že někdo „honí příliš mnoho zajíců najednou“, z čehož ovšem plyne, že nakonec žádného nechytí.

Film Nalezeni na ztraceném dopadl velmi podobně – vyjadřuje se k mnoha otázkám, ale vždy zůstane jen na půli cesty k jejich zodpovězení. Právě u takto emocionálně, symbolicky a odborně zatíženého tématu je nezbytné nepodcenit přípravnou fázi a vyabstrahovat z široké problematiky pokud možno jasný cíl a ten pak sledovat. Tento úkol se režisérovi Janu Skalíkovi nepodařilo zcela zvládnout, a proto jeho dokument působí nevyrovnaně a poněkud rozpačitě. Lidem, kteří se angažují na obou stranách pomyslné barikády však tyto nedostatky vadit nejspíš nebudou. Pro jedny bude film tendenční „nalévárnou“ zelené ideologie nezasahování do přírodních procesů, pro druhé záznamem neohroženého občanského aktivismu v boji s politicko-ekonomickými zájmy, které se ve své touze po zisku nezastaví před ničím.

Dokumentů o Šumavě bylo natočeno již nemálo. Potřebnější se mi naopak jeví dokumenty o aktivistech, kteří se ve svém volném čase a bez nároku na odměnu berou za veřejný zájem. V Nalezeni na ztraceném se o nich bohužel nic moc nového nedozvíme, což je škoda, neboť se jedná o jedince vymykající se běžnému standardu. Zda jsou ale pro společnost jednoznačným přínosem, nebo nikoli, je již téma na další texty a dokumentární filmy.

Film Nalezeni na ztraceném:

---

reklama

---