Neudržitelný způsob psaní o trvale udržitelném rozvoji
Prameny a studie vychází s několika přestávkami nepřetržitě od roku 1966 a v současnosti jsou zařazeny na seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů vydávaných v České republice. Již tyto skutečnosti by měly zajišťovat vysokou kvalitu zde publikovaných výstupů a dodávat jim punc „vědeckosti“. Po přečtení recenzovaného čísla však musím konstatovat, že tato očekávání naplňuje jen výrazná menšina uveřejněných textů.
Kromě úvodního slova generálního ředitele NZM, které by se dalo shrnout jako osobní vyznání dlouholetého zahradníka, obsahuje časopis osm samostatných studií. Dvě lze považovat za teoretickou reflexi konceptu TUR, další dvě se vyrovnávají se specifickými otázkami přírodovědy, respektive ochrany přírody a zbývající čtyři pojednávají o tématech z oblasti zemědělství, a to především s důrazem na historický vývoj. Autory obou teoretických textů jsou jihočeští badatelé Miloslav Lapka a Eva Cudlínová. V prvním (Jak dlouhá je historie trvale udržitelného rozvoje?) shrnují vývoj konceptu TUR, rozebírají jeho tři pilíře a zamýšlejí se nad možnostmi jejich společného rozvoje, ve druhém (SOStainability: kdy začne trvalá udržitelnost?) následně představují koncept SOStainability (z anglického sustainbility – udržitelnost pozn. red.), který by měl být reakcí na dosavadní více či méně úspěšné pokusy o aplikaci trvalé udržitelnosti v praxi. SOS proto, že si podle autorů již nemůžeme dovolit odkládat systémová řešení trvalé udržitelnosti „na blíže neurčenou pozdější dobu“.
Do skupiny „ochranářských“ textů patří studie Jana Andresky a Miroslava Čeňka. První autor s pomocí historických záznamů sleduje postupné ubývání medvěda hnědého v naší přírodě až po jeho konečné vymizení a zamýšlí se i nad cestou, která by mohla vést k jeho zpětné introdukci; sám je však v této otázce skeptický. Druhý autor se věnuje problematice nepůvodní ichtyofauny (označení pro soubor všech druhů mihulí a ryb vyskytujících se na určitém území) v České republice, přičemž konkrétně se snaží zpřesnit užívání odborné terminologie (ne-původní druh vs. exotický druh) a shrnuje názory na původ kapra obecného a candáta obecného.
Zbývají čtyři studie, které se poměrně úzce vztahují k zemědělství a jeho vývoji v čase. Eva Horsáková se zaměřila na změny tradičních venkovských krajin, které pojednává v obecné rovině ve spíše teoreticky koncipovaném textu. Jan Láznička naopak zacílil svůj příspěvek zcela konkrétně, a to na vývoj zemědělských (ná)strojů a jejich dopad na proměny krajiny od samotných počátků evropského zemědělství. Autor v něm prokazuje široký přehled ve svém oboru i citlivost pro poznatky jiných vědních disciplín.
Časopis uzavírají dva rozsáhlejší texty, které považuji za vůbec nejzdařilejší a nejpřínosnější a které pojednávají o profesi zemědělce v českých zemích v letech 1948–1989 (Pavel Novák) a o proměnách českého venkova v tomto období vůbec (Drahomíra Nováková, Pavel Novák), a to vždy s důrazem na region Kutnohorska. Oba příspěvky postupují od obecných zjištění, získaných na základě statistik a přehledových prací, až po příklady ze života konkrétních lidí, neboť jedním z jejich podkladů byly i rozhovory s pamětníky. Autoři zde prokazují suverénní znalost tématu i doby, o níž píší, a zároveň velký rozhled po oborech vně samotných dějin zemědělství. Čtenář či čtenářka u nich najde inspirativní úvahy z oblasti urbanismu, architektury i sociologie vesnice. Mikropohled na venkov okresu Kutná Hora, který je plnohodnotnou součástí obou studií, lze podle mne označit jako „antropologii vesnice“, neboť na konkrétních, třeba i na první pohled banálních příkladech ukazuje proměny venkova v dané době možná daleko lépe než dlouhá řada statistických dat.
Všeobjímající TUR
Z dosavadního shrnutí ovšem stále neplyne, proč jsem k naprosté většině těchto textů (i k časopisu jako takovému) výrazně kritický. Pokusím se to proto blíže vysvětlit. Především považuji za problematické, že v tematickém čísle o trvale udržitelném rozvoji jsou zastoupeny i texty, které se k němu přímo ani nepřímo nevztahují (pokud tedy nepřijmeme tezi, že pod TUR patří jaksi z povahy věci všechno). Odkazuji především k oběma článkům, které jsem pracovně označil jako „ochranářské“. Zatímco Jan Andreska se v samotném závěru snaží navázat svou studii, řekněme, že poněkud klopotně, na koncept TUR, u Miroslava Čeňka není přítomna ani tato snaha, což je mi osobně sympatičtější. Zásadní nedostatky lze nalézt ale především u textů, které o TUR mluví explicitně. Úvodní studie Lapky a Cudlínové například působí dojmem špatného překladu z angličtiny. Jak si totiž jinak vysvětlit obrat „Brundtlandská komise“ (Jde o Světovou komisi pro trvale udržitelný rozvoj vedenou norskou premiérkou Gro Harlem Brundtlandovou pozn. red.), který se opakuje hned několikrát, nebo odkaz na konferenci v „Kopenhagenu“?
Titíž autoři ve svém druhém textu citují například i definici TUR dle Ivana Ryndy, přičemž vůbec nepostřehli, že Rynda v ní oproti tradičně přijímaným třem pilířům navíc vymezuje ještě pilíř čtvrtý, lidský, do něhož podle něj spadá systém hodnot TUR. Z téže definice vychází ve své studii i Pavel Novák, který si čtvrtého pilíře povšiml, ovšem překřtil ho na „kulturně-společenský“, a tím i posunul jeho obsah. Novák navíc chápe „udržitelnost“ poměrně specificky, a to jako udržitelnost profesní, a spíše se ptá, za jakých podmínek bude profese zemědělce (trvale) udržitelná i pro budoucnost. Při četbě jeho textu se nelze ubránit dojmu, že koncept TUR na svůj příspěvek „navěsil“ jaksi dodatečně, aby vyhověl monotematičnosti celého čísla.
Podoba světa
Zásadně kriticky je třeba hledět i na příspěvek Evy Horsákové, který uvozuje definice TUR převzatá z (české) Wikipedie. Nejen, že podobná praxe je ve vědeckém diskurzu podle mého nepřípustná, tato konkrétní „definice“ je ještě navíc zcela chybná! Trvale udržitelnému rozvoji nejde o „soulad hospodářského a společenského pokroku s plnohodnotným zachováním životního prostředí“, nýbrž o takový rozvoj všech jeho pilířů, který respektuje dané environmentální limity.
Jeho hlavním cílem též není „zachování životního prostředí dalším generacím v co nejméně pozměněné podobě světa“, neboť TUR samozřejmě počítá s vývojovou dynamikou a nesnaží se pouze „konzervovat“ přítomný stav – ono by to ani dost dobře nešlo. Jen jako drobnost si pak dovolím podotknout, že zcela neuchopitelný výraz „podoba světa“ je v definici tohoto druhu nepatřičný a že při citovaní webových stránek je nezbytné uvádět datum citování dokumentu, neboť elektronické dokumenty jsou v čase upravovány a doplňovány (to je ostatně právě smysl Wikipedie). Za vážnou chybu též pokládám přejímání v dnešní době velmi rozšířené metafory, podle níž „krajina vypráví příběh“. Krajina samozřejmě žádný příběh vyprávět nemůže. Příběhy vyprávějí jen lidé a jedná se o jejich konstrukce o minulé době, a proto neplatí ani další autorčino tvrzení, a sice, že „krajina je záznamem historie“. Pokud je historie vědou o minulosti, tak krajina může odkazovat pouze k minulosti, nikoli však k historii.
Vzhledem k tématu tohoto čísla však pokládám za vůbec nejsmutnější, že jeho nejvýraznější „obětí“ je právě osoba, která se v čele Světové komise pro životní prostředí a rozvoj zasloužila o vypracování rozsáhlé zprávy o naší přítomnosti a společné budoucnosti – norská politička, diplomatka a lékařka Gro Harlem Brundtlandová. Kromě výše zmíněné „Brundtlandské komise“ nerespektují někteří autoři ani její příjmení, když píší „Brundlandová“, „Brunntlandová“ či „Bruntlandová“. A aby toho nebylo málo, tak jeden autor ji v rozporu se skutečností označuje za fyzičku (jak tento omyl vznikl, netřeba jistě vysvětlovat tomu, kdo má alespoň základy angličtiny). Drobností pak již jen je, že tentýž autor její příjmení (ani jiná cizí ženská příjmení) navzdory českému jazykovému úzu nepřechyluje.
Co chce vlastně říct?
Zásadní nedostatky vykazují i spíše formální náležitosti recenzovaného čísla. Špatná je sazba i jazyková stránka textů, a to navzdory skutečnosti, že studie prošly jazykovou korekturou. Gramatickými chybami i překlepy se to v nich bohužel jen hemží a v jednom případě dokonce vypadla poznámka pod čarou, což již přímo degraduje vědeckost daného článku. Závažnost těchto výtek (obsahových i formálních) je o to vyšší, že předmětný časopis je svým vydavatelem deklarován jako „recenzovaný“ a příspěvky v něm tak svým autorům a autorkám (a zprostředkovaně jejich pracovištím) přinášejí bodová hodnocení v rámci Rejstříku informací o výsledcích (RIVu). Je opravdu s podivem, že některé z nich mohly vůbec projít jakýmkoli recenzním řízením, byť by bylo jen čistě formální. Navzdory této výrazné kritice však čtenář či čtenářka nalezne v recenzovaném čísle některé podnětné příspěvky – zvláště ony mikrosondy do okresu Kutná Hora –, které určitě stojí za přečtení i další promýšlení.
Na samotný závěr si dovolím osobní poznámku. Když jsem zjistil, že jedno celé číslo časopisu, který vydává Národní zemědělské muzeum, je věnováno trvale udržitelnému rozvoji, velmi mě to potěšilo, neboť TUR není a nemůže být pouze zájmem ekologů, environmentalistů či různých aktivistů. Po jeho přečtení jsem však nucen konstatovat, že se jedná o (téměř) promarněnou šanci. Je dobře, že koncept TUR je dále kriticky promýšlen, revidován a třeba i kritizován, ale je zároveň nezbytné, aby na počátku všeho stálo alespoň základní porozumění tomu, co TUR chce vlastně říct, a aby se tak nestal jen další floskulí, na niž se v akademickém i běžném veřejném životě navěšují nejrůznější, často zcela neadekvátní významy.
reklama
Další informace |
Více na internetových stránkách časopisu Prameny a studie
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové