Hory jako vrchol krásy. Kniha o díle originálního myslitele Johna Ruskina
Při práci na knize John Ruskin a příroda spojily své síly tři autoři, působící na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně. Konkrétně se jedná o estetika Karla Stibrala, filosofa Bohuslava Binku a humanitní environmentalistku, zabývající se ekologickou ekonomií, Naďu Johanisovou. Autoři knihy zúžili svůj výzkum „pouze“ na problematiku Ruskinova vztahu k tomu, co bychom dnes označili jako environmentální témata – jeho filosofický koncept přírody, estetiku přírody a sociálně environmentální (případně ekonomické) otázky. Rozbor těchto témat tvoří samotné jádro knihy a ujímají se ho jednotliví autoři dle svých oborových specializací. Připojena je rovněž stručná kapitola shrnující Ruskinův život a dílo obecně a kapitola, jež je věnována reflexi jeho textů v Čechách (a v češtině).
Čtenář či čtenářka se v této knize setká s opakujícím se tvrzením, že způsob myšlení Johna Ruskina byl neobyčejně komplikovaný a že vyabstrahovat z něho nějaký jednotný systém je úkol zhola nemožný, a to nejen z důvodu velkého rozsahu jeho textů či komplikované angličtiny, ale především proto, že Ruskin žádný systematicky uvažující myslitel nebyl. Přesto se po mém soudu podařilo oběma autorům i autorce knihy představit srozumitelně na malé ploše tohoto u nás většinově spíše opomíjeného až neznámého autora a snad i nalákat další badatele či badatelky ke kritickému rozvažování o jeho názorech, které mají zjevně co říct i dnešním ochranářům, památkářům, ale i všem těm, kteří usilují o reflexi stavu současného světa.
John Ruskin se narodil v roce 1819 do dobře situované rodiny obchodníka s vínem Johna Jamese Ruskina. Jeho matce Margaret, silně věřící protestantce, bylo v té době už třicet osm let a John byl jejím jediným synem. Již v útlém dětství byl u něho rozpoznán výrazný literární a výtvarný talent, který jeho otec začal i finančně podporovat. Mladého umělce kromě každodenní četby Bible (jeho matka pro něho původně plánovala kněžskou budoucnost) silně ovlivnily i cesty, které společně s rodiči podnikal po evropském kontinentě, zvláště do Alp a na Apeninský poloostrov.
Přelomové pro něj bylo seznámení s malířem J. M. W. Turnerem. Nejprve zprostředkovaně s jeho kresbami a poté v roce 1840 i při osobním setkání. Ruskin si Turnera zamiloval a po zbytek života ho obdivoval; rovněž přesvědčil svého otce, aby začal Turnerovy obrazy sbírat. Na tomto malíři ho fascinoval především způsob, jakým (pravdivě) zobrazoval přírodu – na rozdíl od starších krajinářů, kteří podle něj upřednostňovali spíše kompozici. Tento názor prezentoval již ve své první teoreticky zaměřené knize, Moderní malíři, kterou vydal ještě anonymně v roce 1843. Na přelomu 50. a 60. let 19. století však Ruskin téměř opustil uměleckou kritiku a začal se angažovat v oboru politické a sociální ekonomie. V esejích z té doby tvrdě odsuzoval dravý kapitalismus, vykořisťování chudých i ničení přírodního prostředí v důsledku industrializace země. V roce 1869 získal místo profesora dějin umění v Oxfordu a jeho přednášky byly prý u studentů mimořádně úspěšné. To se však již počala projevovat jeho silná duševní nevyrovnanost, která ho o několik let později uvrhla do téměř naprosté izolace. Umírá na počátku roku 1900; v posledních jedenácti letech svého života napsal pouhých pět dopisů.
Tři světy
Nyní přesuňme svou pozornost k samotnému jádru knihy – třem analyticky zaměřeným kapitolám. V první z nich se Bohuslav Binka pokusil vypořádat s Ruskinovým filosofickým konceptem přírody. Sám Binka se hned na začátku sympaticky přiznává, že jeho původním záměrem bylo prokázat jednotný Ruskinův světonázor, v němž hrála ústřední roli příroda, přičemž vycházel z přesvědčení, že jedině nacistická okupace a komunistický režim v Československu zabránily vzniku ruskinovské větve české filosofie. Po podrobném prozkoumání Ruskinova díla však svůj záměr musel zcela přehodnotit – dospěl totiž k závěru, že žádná ruskinovská škola zde vzniknout nikdy nemohla, neboť Ruskin jednotný myšlenkový koncept nenabízí. Své úvahy proto Binka musel vést jiným směrem a zaměřil se na zkoumání toho, co Ruskinovi ve vzniku takového uceleného konceptu zabránilo.
John Ruskin se totiž podle Bohuslava Binky pohyboval prakticky celý život ve třech navzájem neslučitelných názorových světech, což mu – na rozdíl od jeho vykladačů i sympatizantů – nepůsobilo nejmenší potíže. Jeho první svět je světem nedarwinovské evoluce přírody a ducha a je podle Binky ze všech nejzajímavější. Ruskin totiž nevztahuje evoluci jen na živé organismy, ale na vše živé i neživé. Svět byl na počátku fyzikálně i biologicky mrtvý, od samého počátku však na něj působí tzv. duchovní tvůrčí síla, která mrtvou hmotu oživuje a táhne ke konečné fázi plnosti života. V kosmu proto můžeme vše rozdělit podle míry životnosti – mořská řasa je živější než kámen apod.
Na prozatímním (!) vrcholu stojí člověk, ale Ruskinova koncepce počítá s tím, že v budoucnu se jistě objeví jsoucno více živé a život podporující než je on. Hnací silou zde také na rozdíl od Darwina není selekční tlak, nýbrž neviditelně působící duchovní tvůrčí síla.
Takto pojatý systém má i své hodnotové důsledky – vše co podporuje živoucí je hodnotné, vše co umrtvuje, má zápornou hodnotu. Pozitivní konotace má tedy příroda, která je navíc v jistém smyslu naším mladším bratrem, neboť v takovémto hierarchickém světě je předstupněm na cestě k živoucí síle, negativní naopak lidské výtvory, které jsou návratem k původnímu duchu smrti. Ruskin se proto nestaví proti pokroku jako takovému, jen proti tomu, který je podle něj spojen se směřováním proti „živoucí síle“, tedy pokroku hmotně-konzumentskému, jak ho označuje Binka.
Ruskinův svět číslo dvě tvoří představa nemechanistického, živého světa, který ovšem nepodléhá vývoji. Je tedy zcela zřejmé, že John Ruskin byl myslitelem zcela nekonzistentním, neboť byl schopen najednou zastávat i popírat existenci evoluce. Bohuslav Binka navíc poskytuje dostatečné argumenty proti možné námitce, že je tento rozpor pouze zdánlivý, pokud odkážeme například k Platónovi: změna by byla vyhrazena jen fyzikálnímu světu, zatímco neměnnost světu duchovních sil, což byl mimochodem výklad Gándhího či L. N. Tolstoje, kteří oba Ruskinovo dílo s užitkem četli. Nezbývá tedy než konstatovat, že Ruskin neměl potřebu tyto dva světy sjednocovat a jejich stanoviska zastával zcela paralelně.
Jeho třetí svět je podle všeho nejkonzistnější, a to patrně proto, že je tvořen tím, co Ruskin odmítá. Zde již nepřekvapí, že se jedná především o odmítnutí mechanického materialismu (svět jako stroj) či scientismu ve vědeckém zkoumání (přijímá se jen takové tvrzení, které je založeno empiricky či matematickými prostředky). Limity Ruskinova filosofického uvažování představuje Binka v samotném závěru kapitoly. Ruskin nepodroboval své počáteční intuitivní myšlenky analýze faktů, které by shromáždil na jejich podporu i pro vyvrácení, nýbrž je posuzoval pouze tím, do jaké míry ho prvotní myšlenka zaujala. Pokud ho zaujala, hledal již jen argumenty pro tuto myšlenku, a to především takové, jež obsahovaly silný esteticko-morální (emocionální) náboj. Z toho ale plyne, že nikdy nemohl nahlédnout zřetelné rozpory ve svých úvahách.
Fascinace horami
Ve druhé analytické kapitole se Karel Stibral věnuje Ruskinovým názorům na přírodu z hlediska estetiky. Stibral hned v jejím úvodu upozorňuje na zásadní, ale ne příliš často zdůrazňovanou skutečnost, a totiž, že zatímco ještě na konci 18. století byla přírodní krása ústředním tématem estetických teorií, v 19. století z nich byla téměř zcela vytlačena a dosud si své místo nevydobyla zpět. John Ruskin je výjimečnou postavou právě proto, že se téměř jako jediný v 19. století intenzivně zabýval estetickými jevy v přírodě – a nikoli jen přírodou v dílech umělců, což bylo v jeho době typické. Karel Stibral v jeho názorech nachází mnoho z myšlenkového světa romantiků, jakkoli v době, v níž Ruskin tvořil, byl již tento směr v Británii na ústupu.
John Ruskin postuloval, jak ve své kapitole ukazuje Bohuslav Binka, hierarchii jsoucen v kosmu na základě jejich životnosti. Z toho pro jeho estetické uvažování například plyne, že příroda stojí v hodnotovém žebříčku vysoko nad uměním, i když to lze chápat jako jakési pokračování přírodních principů „jinými prostředky“. Zároveň by nás toto Ruskinovo uvažování (zvíře je víc než kámen apod.) mohlo vést k domněnce, že ve svém díle věnuje nejvíce pozornosti právě ze svého pohledu nejhodnotnějším jsoucnům, leč je tomu právě naopak – živé přírodě se věnuje velmi málo, oproti tomu je přímo fascinován horami. Ty jsou, jak Stibral poznamenává, „alfou a omegou jeho úvah nad přírodou“.
Hory jsou podle Ruskina přímo vrcholem krásy, uměleckým dílem, což se nevylučuje s tím, že zároveň v lidech vzbuzují hrůzu i bázeň, emoce vedoucí k hlubšímu náboženskému prožitku. Ruskin v této souvislosti samozřejmě připomíná i symbolický význam hor v Bibli (Ararat, Sinaj a další). Při popisech jsoucen z oblasti živé přírody pak téměř zcela chybí estetické nadšení, které mu naopak poskytují hory; koneckonců i Ráj si představoval spíše jako Alpy než jako nějakou zahradu. Lze tedy shrnout, že i v oblasti filosofické estetiky se pohyboval mimo většinový odborný diskurz, který částečně ignoroval a částečně s ním polemizoval.
Poslední analytická kapitola knihy, jejíž autorkou je Naďa Johanisová, je věnována Ruskinovu sociálně-kritickému myšlení, které mělo svou (dnešním termínem řečeno) environmentální dimenzi. Ruskin se pochopitelně musel střetnout s tehdejšími zastánci pokroku jakožto neustálého růstu a materiálního blahobytu, neboť v jeho představách byl pokrok spojen se směřováním od smrti k životu. Ruskinovy reformní náměty byly opravdu radikální: navrhoval například zajištění práce pro všechny potřebné ze strany státních institucí. Přišel rovněž s novou definicí bohatství – bohatý je ten, který po zabezpečení vlastních potřeb využije své prostředky na pomoc lidem ve svém okolí. Ekonomické procesy se podle něj měly podřídit morálnímu hledisku, neboť ekonomické zákony nejsou téže povahy jako zákony přírodní, do nichž nelze zasahovat. Zkrátka se není co divit, že byl často kritizován a tisk jeho sociálně-kritických esejů zastavován.
Pokud se týče otázek, které dnes zahrnujeme pod pojem „environmentální“, lze upozornit na to, že Ruskin ve své době vystupoval proti znečišťování přírody – celý svět chápal jako posvátný a jeho poškozování označoval za „rouhání“ či „znesvěcování“. Rovněž zdůrazňoval, že Země byla současným generacím pouze propůjčena a že patří i těm, kteří přijdou po nich. Snad je i z těchto několika příkladů zřejmé, že Ruskin může být inspirativní osobou i v současnosti, byť zároveň zastával názory v dnešní době nepřijatelné či přinejmenším problematické – schvaloval otroctví i zásadní podřízení žen mužům.
Česká debata
Poslední kapitola knihy (nepočítáme-li závěrečné shrnutí) seznamuje podrobně s reflexí Ruskinova díla v českojazyčném prostředí. Ta byla, jak se mohou její čtenáři či čtenářky přesvědčit, docela tristní – s výjimkou první třetiny 20. století, kdy lze přeci jen vysledovat cosi jako ruskinovskou diskusi v českých zemích. Jejím vrcholem byly asi kritické, ale zároveň obdivné texty F. X. Šaldy, který patrně v mnohém Ruskinovy myšlenky dále rozvíjel. Zajímavým příspěvkem do diskuse o českých duchovních dějinách je zdá se mi upozornění na dosud stále poměrně opomíjeného brněnského filosofa Josefa Šafaříka, který spíše nepřímo na Ruskina navazoval, a to například svým příkrým odmítáním mechanistické podstaty světa, jež zdůvodňoval podobně jako on – mechanicismus umrtvuje živý svět i svého nositele. Josef Šafařík měl totiž zásadní vliv na mladého Václava Havla, a tak by možná stálo za to sledovat cestu určitých myšlenek od Ruskina k Šaldovi a zprostředkovaně dále Šafaříkovi a Havlovi.
Adekvátnost jednotlivých interpretací Ruskinova díla, jež autoři předkládají, lépe posoudí odborně fundovanější čtenáři a čtenářky – jsou-li ovšem v Čechách tací, vzhledem k téměř úplnému přehlížení, s nímž se Ruskinovo dílo v posledních desetiletích setkávalo. Za sebe upozorním jen na nepřesnou poznámku k názvu třetího eseje v Ruskinově nejznámějším sociálně-kritickém díle Tomu poslednímu – Qui judicatis terram. Text „diligite justitiam qui judicatis terram“ (milujte spravedlnost, vy soudcové země) se sice vyskytuje v Dantově Božské komedii (Par. XVIII, 91-93), ovšem Dante jím odkazuje na Knihu moudrosti (Sap. 1,1), tzv. deuterokanonickou knihu Starého zákona. Co se týče formální stránky textu, považuji za nepatřičný anglicismus „prekursor“ ve smyslu „předchůdce“. Zde bych jednoznačně upřednostňoval český ekvivalent.
Moje hodnocení knihy John Ruskin a příroda je však téměř výhradně pozitivní. Její přínos totiž tkví především v tom, že v osobě Johna Ruskina upozorňuje na zcela originální, i když nesnadno uchopitelné myšlenkové koncepty, které se rodily v Británii 19. století a k nimž se později hlásily lidé nejrůznějších vyznání a politických i vědeckých zaměření. V Čechách však jeho osoba a dílo téměř upadla v zapomnění. Autoři knihy se proto pokusili Ruskina znovu připomenout, uvést ho takříkajíc opětovně na scénu, neboť věří – a přinášejí pro svá tvrzení relevantní důkazy – že přinejmenším část jeho tvorby může i dnes přinášet zajímavé podněty pro poznávání přírody, umění a společnosti.
reklama
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové
