Šmajs, Klíma, Cílek: Dobře sladěný trojhlas o ekologické krizi

Kniha Tři hlasy, s podtitulem Úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou, kterou v loňském roce vydalo brněnské nakladatelství Doplněk, pozoruhodně spojuje tři rozdílné, ale přeci v mnohém podobné texty o krizi od Josefa Šmajse, Ivana Klímy a Václava Cílka. Podívejme se tedy, jak současnou ekologickou krizi reflektuje filosof, spisovatel a geolog.

Konzistentní názory Josefa Šmajse, profesora filosofie působícího na Masarykově univerzitě v Brně, jsou zasvěcenějším čtenářům a čtenářkám dobře známy, neboť je autor prosazuje již přibližně dvacet let a lze je dohledat v mnoha jeho knihách i dílčích studiích. Jeho nejdůležitější argumenty se dají shrnout následovně: příčinou naší nynější globální ekologické krize je „kultura“ jakožto lidský výtvor, která se postavila proti „přírodě“, a to třebaže je na ní přímo existenčně závislá.

Lidé se proto musí přihlásit ke své odpovědnosti za kulturu a odmítnout její současný „predátorský“ přístup k přírodě. Ve snaze přiblížit svůj teoretický koncept nabízí Šmajs tento příměr: kulturní systém je umělý nebiologický tumor na těle přírody, která ho ovšem nevytváří ani nepodporuje, neboť kultura existenčně závisí na člověku, a proto také nemůže přírodu – svého hostitele – zahubit. Zničit ovšem může svého tvůrce – člověka. Přírodní systém totiž nemohl ze své povahy vzniku kultury zabránit nebo se jí definitivně zbavit. To paradoxně dle autora může dokázat teprve kulturou oslabená příroda.

Proti přírodě

Josef Šmajs se řadí k proudu globálně a systémově uvažujících autorů mezi něž lze zařadit například i Jamese Lovelocka, propagátora teorie Gaia, kteří právě často zřetelně vymezují opozici kulturního a přírodního řádu, jejichž vztah chápou jako nepřetržitý konflikt. Pro Šmajse je navíc typické, že mu pro popis dnešního světa nepostačuje pouze nová vědecká teorie, nýbrž postuluje přímo novou teorii ontologickou, novou metafyziku. Z toho pak plyne, že slabinou jeho textů, jakož i textů podobně orientovaných autorů, bývá nedostatek zcela konkrétních návrhů, jež by dovedly teorie k jejich praktickému využití. Šmajs si je zjevně tohoto nebezpečí vědom a pokouší se mu všemožně čelit.

Autor především vychází z teze, že člověk je jaksi „odjakživa“ predisponován k protipřírodnímu chování. Co tolik nevadilo ve věku lovců-sběračů, začalo působit problémy v době masového šíření zemědělských technik a především v dnešní průmyslové éře. Z kořenů kultury však vyrostly veškeré vědy, umění, instituce i celá technosféra (tak Šmajs označuje „aktivní planetární systém fungování, reprodukce, rozšiřování a evoluce veškeré techniky: abiotické a biotické“). Tuto dle autora protipřírodní kulturu bude třeba transformovat, což ale jak patrno půjde jen velmi obtížně. Jak tedy na to?

Šmajs kritizuje především společenské vědy, které podle něj nezkoumají řádně problémy, jež způsobují stále rostoucí lidské potřeby. Je proto třeba začít hodnotit ekonomické procesy nejen ve vztahu ke kulturnímu, ale i přírodnímu systému, který mu je nadřazen. Za tímto účelem je nezbytné zavést kvalitativně zcela nové formy regulací, neboť ty stávající již nedostačují. Společenským vědám by nově měl náležet úkol „dlouhodobě optimalizovat reprodukci kultury v biosféře“, čehož by mělo být dosaženo především výchovou a vzděláváním veřejnosti a větším vlivem na formulaci politik. Aby to však bylo proveditelné, musí více spolupracovat s přírodními vědami, neboť právě ty ukazují, že v přírodě máme mnoho blízkých i vzdálených zvířecích a jiných příbuzných a že všichni jsme kromě vlastní kultury závislí i „na komplexním systému pozemského života“. A jakkoli Šmajs důsledně užívá poněkud odosobněného termínu „společenské vědy“, je zjevné, že by uvítal nárůst počtu angažovaných vědců, kteří by šířili (jeho) evolučně ontologický koncept. Na samý závěr knihy je pak ještě připojena autorem vypracovaná sedmibodová Nájemní smlouva se Zemí, jakýsi pomyslný manuál pro život lidí na naší planetě.

Jedním z problémů Šmajsovy studie, kterým je třeba se aspoň stručně věnovat, je její formální stránka. Celý text je přetížen odborným pojmoslovím, a to přesto, že je z koncepce knihy zjevné, že tato cílí především na vzdělaného, leč povětšinou laického čtenáře, kterého jistě nepotěší konstrukce typu: „...biofilní změně kultury prostřednictvím obecné sociokulturní informace (nového duchovního paradigmatu) bude třeba vystavit kulturní systém jako celek“. Na druhé straně pak o to více překvapí užívání poměrně expresivních výrazů jako „města zhanobila kdysi tichá a malebná pobřeží světových moří“. Píše-li navíc Šmajs, že něco často opakuje svým studentům, dá mu čtenář či čtenářka určitě zapravdu, neboť i na relativně malém prostoru této studie je schopen takřka doslova opakovat několikrát své základní teze. Je proto otázkou, zda neměla zasáhnout odpovědná redaktorka knihy a přeci jen nenavrhnout určité škrty.

Budu-li se dále věnovat zbylým dvěma textům knihy s menší mírou podrobnosti než Šmajsově studii, nečiním tak proto, že by byly méně důležité nebo nezajímavé, ale spíše proto, že si kladou daleko menší cíle a že přeci jen nejsou tak „kontroverzní“.

Ono nás to donutí

Spisovatel Ivan Klíma není rozhodně na poli psaní o ekologických tématech žádný nováček. Přesně před deseti lety uveřejnil ve stejné společensko-ekologické edici, v níž vychází i recenzovaná kniha, svůj esej Jak přežít blahobyt. Text, jenž byl zařazen do knihy Tři hlasy a který nazval Jsme ochotni hájit naši planetu?, vhodně konkretizuje závěry Šmajsovy studie, neboť přímo pojmenovává jediné možné východisko ze současné ekologické krize, o jejíž reálnosti Klíma rovněž nepochybuje: uskromnit se. Autor se ze svého úhlu pohledu následně zamýšlí nad tím, proč se to stále nedaří. Zdůrazňuje úlohu masových médií, která re-produkují zábavní průmysl a jeho – Klímovými slovy – drby a bláboly, a na druhé straně vlád států, které by se měly postavit stále silnějším nadnárodním korporacím. Dále upozorňuje, že požadavky na uskromnění narážejí na koncept lidských práv, mezi nimiž nechybějí ani práva z oblasti materiální, jejichž naplnění však představuje obrovskou zátěž přírody a velké nároky na neobnovitelné zdroje. Klíma si je dobře vědom rozporu mezi nároky člověka a možnostmi přírody, zároveň ale jako dobrý pozorovatel společnosti ví, že demokratický politik „nesmí příliš mluvit o krizi, nebo dokonce o nutném sebeomezení občanů, neboť by nebyl zvolen“. Uzavírá proto pesimistickou vizí budoucnosti, podle níž nás teprve krize katastrofických rozměrů donutí omezovat naše „přebujelé potřeby“.

Pořád nějaká krize

Podobně jako Ivana Klímu, ani Václava Cílka není snad třeba podrobněji představovat. Tento všestranně činný vystudovaný geolog se v několika posledních letech stal médii často vyhledávaným odborníkem na tak rozdílné oblasti přírody a kultury, jakými jsou ekologie, literatura, krajina, historie či urbanismus. Biolog Jiří Sádlo o něm proto tvrdí, že ví všechno, ale od všeho tak pět až sedm procent. Pro svůj příspěvek, jenž nazval Dvojí lid tohoto století, ale zvolil oblasti, ve kterých se orientuje asi nejlépe: klima a geologie. Je nutno říci, že to knize velmi prospělo. Čtenářům a čtenářkám se totiž nabízí vědecky podložený a informačně nabitý text, který se však zároveň velmi příjemně čte, neboť Cílek psát opravdu umí, což ostatně prokázal v nesčetných esejistických knihách. Dozvíte se v něm mnohé o problémech, které provázejí onu zdánlivě jednoduchou otázku: otepluje se planeta Země? A pokud ano, tak o kolik? Cílek zde jasně ukazuje, že i „nepatrné“ zvýšení průměrné globální teploty může mít ve světě nesčetných vzájemných vazeb mezi organismy fatální následky, a to i například v podobě kulturních ztrát (ohrožení tradičních způsobů lovu severských etnik). Deskriptivní část je navíc doplněna o autorovu předpověď budoucího klimatického vývoje, a přestože autor zároveň tvrdí, že „klimatická předpověď je nemožná“, je dobré mít na paměti, že právě jeho prognózy nejsou jen čiré fabulace, nýbrž jsou založeny na kritickém a důkladném hodnocení dostupných dat.

V druhé části svého příspěvku se Václav Cílek věnuje energii, respektive jejím zdrojům, jež lidstvo využívá, a způsobům, jak s nimi nakládá. Jako klíčové pojmy zde uvádí energetickou návratnost a čistý energetický zisk. Bez nich prý není možné pochopit procesy probíhající v tomto světě. S pomocí řady dat dokládá, jak výrazně se za poslední desítky let zhoršily ukazatele energetické návratnosti – poměru vložené a získané energie – u ropy, kterou pokládá za „nejslabší článek energetické soustavy“, neboť ji ve větší míře nelze nahradit.

Svůj text Cílek uzavírá obecnější úvahou o krizích. Evropa i další civilizace se podle něho vlastně neustále potýkají s nějakou krizí, z čeho prý plyne, že v tom již „umíme chodit“. Na druhé straně ale připomíná, že současný všestranně propojený svět, jenž je obydlen nebývalým množstvím lidí, se zcela vymyká jakékoli předchozí historické zkušenosti. A tak nakonec i Cílek, podobně jako Klíma, dochází k závěru, že jediným možným východiskem je větší skromnost nás všech. Ono nám totiž nic jiného ani nezbude.

Myslím, že navzdory jistým pochybnostem, jež vzbuzuje Šmajsova nová metafyzika, mohou být Tři hlasy poměrně podnětnou knihou, určenou přemýšlivým čtenářům a čtenářkám. Klímův a Cílkův text je pak navíc psán velmi přístupným jazykem a jejich četba je spojena nejen se zážitkem intelektuálním, ale rovněž estetickým. A třebaže každý ze tří autorů je profesně řazen do velmi odlišných kategorií, výsledek nepůsobí dojmem „trialogu hluchých“, ale naopak jako dobře sladěný trojhlas.

---

reklama

---