Toulky přírodou – zakladatelské texty přírodní esejistiky poprvé česky
Henry David Thoreau se narodil v roce 1817 v americkém Concordu. Po studiích na Harvardu se rozhodl stát spisovatelem, pouze psaním se ale nemohl uživit, takže během svého života vykonával nejrůznější profese. Pracoval jako zeměměřič, učitel, údržbář, zahradník a podílel se i na chodu rodinného podniku na výrobu tužek. Už ve svém prvním významnějším prozaickém díle, stati Přírodopis státu Massachusets, ovšem ukázal, že hluboce prociťuje především přírodu a že z ní čerpá sílu. Zmíněný text se v roce 1863, tedy rok po Thoreauově smrti, stal součástí souboru Excursions, v němž bylo otištěno i několik dalších Thoreauových textů s přírodní tématikou: Výprava na horu Wachusett, Zimní procházka, Sukcese lesních stromů, Chůze, Podzimní barvy a
Divokost je život
Ústřední postavení v souboru má esej Chůze. Thoreau v ní od prvního slova nenechává čtenáře na pochybách o svém záměru: „Chtěl bych zde promluvit ve prospěch Přírody, ve prospěch absolutní svobody a divokosti na rozdíl od pouhé občanské svobody a kultury, a pohlížet při tom na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti. Chci učinit radikální prohlášení, pokud možno důrazné, neboť zastánců civilizace je dost: toho se ujmou kněží, školské komise i každý z vás.“
Chůzi Thoreau nechápe jako pouhý tělesný pohyb, ale spíš jako duševní činnost, jako dobrodružství, při němž se oddává nespoutané přírodě. Divokost je pro něj přitom nerozlučně spjata s volností. „Krátce řečeno, všechno dobré je divoké a svobodné,“ píše autor v eseji, která celým svým zaměřením zdůrazňuje, že svobodomyslní lidé dokážou dopřát svobodu i přírodě a nemají nutkání ji zcela podrobit svému diktátu. Thoreau se naopak těší z každého projevu přírody, v divokosti doslova vidí zachování světa, přičemž vysoce oceňuje její životodárnou sílu: „Divokosti odpovídá život. To, co je nejdivočejší, je nejživější. Je to něco, co si člověk dosud nepodmanil a co ho svou přítomností posiluje.“ Jeho obhajoba sebeobnovující se přírody proti neustálé kultivaci a domestikaci má ovšem i jasný společenský podtext – stejně jako si cení nepodmaněné přírody, cení si i jedinců, kteří si dokázali uchovat svou osobní autonomii a nenechali se pokořit státní nebo institucionální byrokracií. Výpravy do divoké přírody jsou tak vlastně jakýmsi osvěžením a obrodou vlastního svobodného ducha.
Thoreauův postoj byl skutečně radikální – jeho dílo vznikalo v době, kdy i tehdejší vědci věřili ve stvoření, Darwinovo dílo O původu druhů přirozeným výběrem vyšlo pouhé tři roky před Thoreauovou smrtí a vidět člověka jako součást přírody byla tenkrát spíš výstřednost. A radikální Thoreau svým způsobem zůstal dodnes – stačí si vzpomenout, kolik současníků propadá hysterii při představě, že by se snad samovolnému vývoji měla ponechat sebenepatrnější část našeho území.
Důležitou rovinou Chůze i dalších Thoreauových textů je rovněž propojování vnitřních stavů se skutečnými jevy okolo. Jde přitom nejen o okamžité nadšení nad nádherným západem slunce, ale i o dlouhodobé a vzájemné ovlivňování člověka a jeho prostředí: „Krajina leží hluboko v nás a ti nejhloubavější v ní dojdou nejdále.“
Chůze ještě jednou
Zajímavé je, že nový český překlad Chůze vyšel letos ještě jeden. Vydalo ho nakladatelství Dokořán a připravila ho Jaroslava Kočová. Na této knížce je sympatické, že se víceméně vejde do kapsy, ovšem kvalita překladu za tím Hokešovým pokulhává. Nejde jen o pečlivé a časově hodně náročné dohledávání reálií, které kvůli překladu Jan Hokeš podstoupil. (Jen pro ilustraci: na jednom místě bylo ve starším českém překladu použito slovo „koroptev“; Jan Hokeš ovšem zjistil, že celé sousloví, které Thoreau použil, je vlastně západoafrické přísloví a že v západní Africe koroptve nežijí; žijí tam ale různé druhy kurů, jejichž jména se do angličtiny překládají stejně jako koroptev; z koroptve se tak v novém překladu stal přesnější kur.) V případě překladu Jaroslavy Kočové je mrzuté i to, že se občas nedaří výstižně převést základní slova textu, třeba „wildness“ je na někoika místech přeložena jako „divočina“ (tedy místo), ačkoli jde o „divokost“ (tedy vlastnost, případně proces). Může se to zdát jako zbytečné slovíčkaření, ovšem Thoreauovy myšlenky jsou tím na podstatných místech zkresleny, navíc na Thoreaua už navazují další myslitelé, kteří to rozlišují.
Všude samá nádhera
Vraťme se však k Toulkám přírodou. Ostatní texty knihy jsou s přírodou spjaty přímočařeji a nejsou tak filozoficky zaměřené jako Chůze. Thoreau se v nich projevuje jako skvělý pozorovatel, příkladů bychom mohli snášet nepočítaně. „Stále ještě rozzářené listy červených javorů zasypávají zemi, přičemž často mívají na žlutém podkladu karmínové skvrny jak některá planá jablka – tyto jasné barvy si však zachovají pouze jeden nebo dva dny, zejména pokud zaprší,“ čteme například v Podzimních barvách. V Sukcesi lesních stromů zase shrnuje svá detailní pozorování vzniku nového lesa na místě, kde byl vykácen ten předešlý, a v Zimní procházce upozorňuje na půvabnou proměnu důvěrně známé krajiny, je-li ztišena sněhem. Výprava na horu Wachusett je pak ukázkovým příkladem textu, v němž zážitky z vnějšího světa mísí s tím, co se děje v autorově nitru. Zatímco výstup plní autora a jeho druha nadšením a na vrcholu hory si „s nově nabytou radostí“ čtou básníky Vergilia a Wordsworthe, návrat do civilizace je naopak skličující: „Jak jsme se tak plahočili po prašných cestách, pokryl prach nakonec i naše myšlenky.“
Thoreau byl průkopníkem oslavujícím přírodní krásy, někdy se však zdá, jako by texty psal nejen v blahodárném vytržení, ale až v jakési mánii, která mu vše přírodní mění v dokonalé, krásné, obdivuhodné, ohromující. Takové pocity v nás příroda samozřejmě vyvolává, ovšem u Thoreaua jako kdyby vůbec nebylo místo pro krutost nebo temnotu, které k přírodě rovněž neodmyslitelně patří. Někdy se člověku v té záplavě vděčných slov skoro zasteskne po tom, že u Thoreaua snad nic přírodního nemůže být označeno za hnus.
Možná je to jedním z důvodů, proč se i dobře přeložený Thoreau nečte úplně lehce. Jako spisovatel bývá oceňován pro svůj novátorský styl, což je oprávněné, protože mnohé popisy přírody jsou úchvatné a jeho schopnost číst ve sněhu, v chování zvířat, ve stromech, v živlech je vynikající (některé z přírodovědného hlediska chybné závěry nechme stranou, na svou dobu byl celkově hodně pokročilým autorem). Na některých místech však četba vyžaduje soustředění, dokonce bych řekl zklidnění a čas. Pokud k jeho textům přistoupíte jako k jedné z položek každodenního civilizačního cvrkotu, možná je zas brzy odložíte. Důležité je naladění – podobná odevzdaná trpělivost je dobrým průvodcem právě třeba při pozorování v přírodě.
Porozumění textu občas brzdí i Thoreauova záliba v paradoxech. Ralph Waldo Emerson, část života Thoreauův myšlenkový souputník, si ve svém deníku poznamenal: „Trik jeho rétoriky člověk brzy pochopí. Spočívá v nahrazování slov a myšlenek s jasným významem jejich naprostými opaky. Divoké hory a zimní lesy vychvaluje pro jejich domáckou atmosféru, sníh a led pro jejich hřejivost, vesničany a dřevorubce pro jejich městskost, a divočinu proto, že připomíná Řím a Paříž.“ Emersonův postřeh je přesný. Na mnoha místech tím Thoreau dosahuje účinku (cítit se v lese jako doma není nic nenormálního), jiné pasáže ale zůstávají zcela mimo čtenářovu zkušenost i představivost. Byl snad Thoreau tak hluboce inspirován některými směry východního myšlení, jejichž projevy jsou rovněž hluboce paradoxní? Nevím. Možná byl Thoreau jen opravdu „jinak“ uvažujícím jedincem. Vizionářským a vpravdě pionýrským osobnostem se to stává.
Četba na zimu
Uvedené výtky by ovšem neměly zájemce odradit, spíš je vést k vlastnímu rozvíjení autorových tezí. Thoreau je neobyčejný pozorovatel, myšlenkový vliv jeho díla je úctyhodný a jeho upozornění, že soustředěním pouze na civilizační rozvoj a totálním potlačováním volné přírody něco důležitého ztrácíme, se zdá mít univerzální platnost. „Přírodopisné knihy jsou tou nejpříjemnější četbou na zimu,“ píše Henry David Thoreau v úvodu své stati Přírodopis státu Massachusets. Není pochyb, že právě Toulky přírodou můžou být příjemnou četbou nejen pro letošní zimu. Zakladatelské dílo přírodní esejistiky je v mnoha ohledech opravdu inspirativní a do češtiny bylo převedeno se znalostí věci.
reklama
Další informace |
Thoreau, Henry David: Chůze; Přeložila Jaroslava Kočová, Praha, Dokořán 2010, 104 stran.
Jak vybudovat sloní sirotčinec aneb Příběh lásky Daphne Sheldrickové
Kouzlo smyslů Davida Abrama – Proč se západní civilizace tak odcizila přírodě?
Keňa: Ekonomický tlak mění dobytčí farmy na rezervace pro ohrožená zvířata
