Toulky přírodou – zakladatelské texty přírodní esejistiky poprvé česky
![Henry David Thoreau v červnu 1856, tedy ve věku 39 let. Henry David Thoreau v červnu 1856, tedy ve věku 39 let.](/aaa/img.php?src=/img_upload/e6ffb6c50bc1424ab10ecf09e063cd63/thoreau01.jpg&w=666)
Henry David Thoreau se narodil v roce 1817 v americkém Concordu. Po studiích na Harvardu se rozhodl stát spisovatelem, pouze psaním se ale nemohl uživit, takže během svého života vykonával nejrůznější profese. Pracoval jako zeměměřič, učitel, údržbář, zahradník a podílel se i na chodu rodinného podniku na výrobu tužek. Už ve svém prvním významnějším prozaickém díle, stati Přírodopis státu Massachusets, ovšem ukázal, že hluboce prociťuje především přírodu a že z ní čerpá sílu. Zmíněný text se v roce 1863, tedy rok po Thoreauově smrti, stal součástí souboru Excursions, v němž bylo otištěno i několik dalších Thoreauových textů s přírodní tématikou: Výprava na horu Wachusett, Zimní procházka, Sukcese lesních stromů, Chůze, Podzimní barvy a
Divokost je život
Ústřední postavení v souboru má esej Chůze. Thoreau v ní od prvního slova nenechává čtenáře na pochybách o svém záměru: „Chtěl bych zde promluvit ve prospěch Přírody, ve prospěch absolutní svobody a divokosti na rozdíl od pouhé občanské svobody a kultury, a pohlížet při tom na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti. Chci učinit radikální prohlášení, pokud možno důrazné, neboť zastánců civilizace je dost: toho se ujmou kněží, školské komise i každý z vás.“
Chůzi Thoreau nechápe jako pouhý tělesný pohyb, ale spíš jako duševní činnost, jako dobrodružství, při němž se oddává nespoutané přírodě. Divokost je pro něj přitom nerozlučně spjata s volností. „Krátce řečeno, všechno dobré je divoké a svobodné,“ píše autor v eseji, která celým svým zaměřením zdůrazňuje, že svobodomyslní lidé dokážou dopřát svobodu i přírodě a nemají nutkání ji zcela podrobit svému diktátu. Thoreau se naopak těší z každého projevu přírody, v divokosti doslova vidí zachování světa, přičemž vysoce oceňuje její životodárnou sílu: „Divokosti odpovídá život. To, co je nejdivočejší, je nejživější. Je to něco, co si člověk dosud nepodmanil a co ho svou přítomností posiluje.“ Jeho obhajoba sebeobnovující se přírody proti neustálé kultivaci a domestikaci má ovšem i jasný společenský podtext – stejně jako si cení nepodmaněné přírody, cení si i jedinců, kteří si dokázali uchovat svou osobní autonomii a nenechali se pokořit státní nebo institucionální byrokracií. Výpravy do divoké přírody jsou tak vlastně jakýmsi osvěžením a obrodou vlastního svobodného ducha.
Thoreauův postoj byl skutečně radikální – jeho dílo vznikalo v době, kdy i tehdejší vědci věřili ve stvoření, Darwinovo dílo O původu druhů přirozeným výběrem vyšlo pouhé tři roky před Thoreauovou smrtí a vidět člověka jako součást přírody byla tenkrát spíš výstřednost. A radikální Thoreau svým způsobem zůstal dodnes – stačí si vzpomenout, kolik současníků propadá hysterii při představě, že by se snad samovolnému vývoji měla ponechat sebenepatrnější část našeho území.
Důležitou rovinou Chůze i dalších Thoreauových textů je rovněž propojování vnitřních stavů se skutečnými jevy okolo. Jde přitom nejen o okamžité nadšení nad nádherným západem slunce, ale i o dlouhodobé a vzájemné ovlivňování člověka a jeho prostředí: „Krajina leží hluboko v nás a ti nejhloubavější v ní dojdou nejdále.“
Chůze ještě jednou
Zajímavé je, že nový český překlad Chůze vyšel letos ještě jeden. Vydalo ho nakladatelství Dokořán a připravila ho Jaroslava Kočová. Na této knížce je sympatické, že se víceméně vejde do kapsy, ovšem kvalita překladu za tím Hokešovým pokulhává. Nejde jen o pečlivé a časově hodně náročné dohledávání reálií, které kvůli překladu Jan Hokeš podstoupil. (Jen pro ilustraci: na jednom místě bylo ve starším českém překladu použito slovo „koroptev“; Jan Hokeš ovšem zjistil, že celé sousloví, které Thoreau použil, je vlastně západoafrické přísloví a že v západní Africe koroptve nežijí; žijí tam ale různé druhy kurů, jejichž jména se do angličtiny překládají stejně jako koroptev; z koroptve se tak v novém překladu stal přesnější kur.) V případě překladu Jaroslavy Kočové je mrzuté i to, že se občas nedaří výstižně převést základní slova textu, třeba „wildness“ je na někoika místech přeložena jako „divočina“ (tedy místo), ačkoli jde o „divokost“ (tedy vlastnost, případně proces). Může se to zdát jako zbytečné slovíčkaření, ovšem Thoreauovy myšlenky jsou tím na podstatných místech zkresleny, navíc na Thoreaua už navazují další myslitelé, kteří to rozlišují.
![Podzimní buk velkolistý v oblasti Wachusett Meadow nedaleko hory Wachusett Podzimní buk velkolistý v oblasti Wachusett Meadow nedaleko hory Wachusett](/aaa/img.php?src=/img_upload/e6ffb6c50bc1424ab10ecf09e063cd63/buk_velkolisty_wachusett_meadow.jpg&w=330)
Všude samá nádhera
Vraťme se však k Toulkám přírodou. Ostatní texty knihy jsou s přírodou spjaty přímočařeji a nejsou tak filozoficky zaměřené jako Chůze. Thoreau se v nich projevuje jako skvělý pozorovatel, příkladů bychom mohli snášet nepočítaně. „Stále ještě rozzářené listy červených javorů zasypávají zemi, přičemž často mívají na žlutém podkladu karmínové skvrny jak některá planá jablka – tyto jasné barvy si však zachovají pouze jeden nebo dva dny, zejména pokud zaprší,“ čteme například v Podzimních barvách. V Sukcesi lesních stromů zase shrnuje svá detailní pozorování vzniku nového lesa na místě, kde byl vykácen ten předešlý, a v Zimní procházce upozorňuje na půvabnou proměnu důvěrně známé krajiny, je-li ztišena sněhem. Výprava na horu Wachusett je pak ukázkovým příkladem textu, v němž zážitky z vnějšího světa mísí s tím, co se děje v autorově nitru. Zatímco výstup plní autora a jeho druha nadšením a na vrcholu hory si „s nově nabytou radostí“ čtou básníky Vergilia a Wordsworthe, návrat do civilizace je naopak skličující: „Jak jsme se tak plahočili po prašných cestách, pokryl prach nakonec i naše myšlenky.“
Thoreau byl průkopníkem oslavujícím přírodní krásy, někdy se však zdá, jako by texty psal nejen v blahodárném vytržení, ale až v jakési mánii, která mu vše přírodní mění v dokonalé, krásné, obdivuhodné, ohromující. Takové pocity v nás příroda samozřejmě vyvolává, ovšem u Thoreaua jako kdyby vůbec nebylo místo pro krutost nebo temnotu, které k přírodě rovněž neodmyslitelně patří. Někdy se člověku v té záplavě vděčných slov skoro zasteskne po tom, že u Thoreaua snad nic přírodního nemůže být označeno za hnus.
Možná je to jedním z důvodů, proč se i dobře přeložený Thoreau nečte úplně lehce. Jako spisovatel bývá oceňován pro svůj novátorský styl, což je oprávněné, protože mnohé popisy přírody jsou úchvatné a jeho schopnost číst ve sněhu, v chování zvířat, ve stromech, v živlech je vynikající (některé z přírodovědného hlediska chybné závěry nechme stranou, na svou dobu byl celkově hodně pokročilým autorem). Na některých místech však četba vyžaduje soustředění, dokonce bych řekl zklidnění a čas. Pokud k jeho textům přistoupíte jako k jedné z položek každodenního civilizačního cvrkotu, možná je zas brzy odložíte. Důležité je naladění – podobná odevzdaná trpělivost je dobrým průvodcem právě třeba při pozorování v přírodě.
Porozumění textu občas brzdí i Thoreauova záliba v paradoxech. Ralph Waldo Emerson, část života Thoreauův myšlenkový souputník, si ve svém deníku poznamenal: „Trik jeho rétoriky člověk brzy pochopí. Spočívá v nahrazování slov a myšlenek s jasným významem jejich naprostými opaky. Divoké hory a zimní lesy vychvaluje pro jejich domáckou atmosféru, sníh a led pro jejich hřejivost, vesničany a dřevorubce pro jejich městskost, a divočinu proto, že připomíná Řím a Paříž.“ Emersonův postřeh je přesný. Na mnoha místech tím Thoreau dosahuje účinku (cítit se v lese jako doma není nic nenormálního), jiné pasáže ale zůstávají zcela mimo čtenářovu zkušenost i představivost. Byl snad Thoreau tak hluboce inspirován některými směry východního myšlení, jejichž projevy jsou rovněž hluboce paradoxní? Nevím. Možná byl Thoreau jen opravdu „jinak“ uvažujícím jedincem. Vizionářským a vpravdě pionýrským osobnostem se to stává.
Četba na zimu
Uvedené výtky by ovšem neměly zájemce odradit, spíš je vést k vlastnímu rozvíjení autorových tezí. Thoreau je neobyčejný pozorovatel, myšlenkový vliv jeho díla je úctyhodný a jeho upozornění, že soustředěním pouze na civilizační rozvoj a totálním potlačováním volné přírody něco důležitého ztrácíme, se zdá mít univerzální platnost. „Přírodopisné knihy jsou tou nejpříjemnější četbou na zimu,“ píše Henry David Thoreau v úvodu své stati Přírodopis státu Massachusets. Není pochyb, že právě Toulky přírodou můžou být příjemnou četbou nejen pro letošní zimu. Zakladatelské dílo přírodní esejistiky je v mnoha ohledech opravdu inspirativní a do češtiny bylo převedeno se znalostí věci.
reklama
Další informace |
Thoreau, Henry David: Chůze; Přeložila Jaroslava Kočová, Praha, Dokořán 2010, 104 stran.