O pohřbívání, naší poslední ekologické stopě

Naše pohřbení, naše poslední ekologická stopa. Zdánlivě černé téma, které bych tímto článkem rád obarvil na zeleno. Naše poslední stopa totiž nemusí být zatěžující vůči životnímu prostředí - může mu být regenerující. Podobně léčivé účinky nabízí i pozůstalým, ze kterých dokáže smysluplně vykonaný pohřeb sejmout velkou tíhu a dovolí jim pokračovat v souladu a lehkosti. Pohřbívání naší kultuře stále skrývá tolik důležité prožitky sounáležitosti s komunitou i celou planetou.

Negativní vliv konvenčního pohřbívání na životní prostředí

Na poslední stopu lze nahlížet z mnoha úhlů. Můžeme se zaobírat ekologickou stopou pohřbení. Kremace pálí fosilní paliva. Má uhlíkovou stopu asi jako cesta autem se spalovacím motorem z Prahy do Chorvatska. Spotřebovává energii, která se dá srovnat se spotřebou jednoho Čecha či Češky za měsíc. Kromě toho vypouští do ovzduší spoustu dalších emisí jako oxidy dusíku, oxidy síry, pevné částice, emise rtuti…

Můžeme mluvit o tom, jak zatěžujeme životní prostředí pohřbíváním v masivních rakvích s umělými textiliemi. Jak zbytečně stavíme v zemi betonové hrobky, hroby kopeme hluboko a dovážíme na ně náhrobky z Asie a Afriky. Naše hřbitovy pak připomínají kamenná sídliště obehnaná vysokými zdmi, kde se v létě náhrobní desky rozpalují a oteplují klima, vzniká tu nemalé množštví odpadu, který se obtížně recykluje. Je toho mnoho, co v tomto praktickém ohledu řešit a zlepšovat.

Splývání s ekosystémem - přírodní alternativy

O čem se ale poslední dobou bavím nejraději, když mluvím o poslední stopě, je její potenciální přínos ve vnímání sebe sama jako součásti ekosystému. Všichni z nás dříve či později, přirozeněji či méně, splynou s ekosystémem a v nějaké formě tu zůstanou zachováni dál. Myslím, že tohle uvědomění má hloubku, ke které má smysl se prokopávat.

Baví mě zaobírat se tím, jak nejlépe se dá splynout po smrti s krajinou, protože věřím, že mi to přirozeně přinese i lepší soulad s ní už za života. Rád si představuji, jak své tělo věnuji půdě a vyživím ji. V USA či ve Spojeném království lze například pohřbívat bez rakve, jen v plátně, takže mezi člověkem a zeminou nestojí žádná bariéra. Nemusí se kopat tolik hluboký hrob a zesnulý či zesnulá tak může splynout s bujným půdním životem v jejích vrchních vrstvách.

Rád si představuji, jak se stanu po smrti součástí našich lesů a luk. Některé hřbitovy na západě jsou přirozeně zasazeny do krajiny bez hřbitovních zdí a samotné hroby tam časem srůstají s okolím. Takový hřbitov není stavbou, ale zůstává volnou krajinou, která je díky své nové povaze obohacena v očích veřejnosti o významnou symbolickou i duchovní rovinu.

Líbí se mi představa, že se po smrti stanu stromem na naší zahradě, kde mě mí blízcí budou moci objímat a v mém stínu rozjímat. V USA a v Německu je již veřejně dostupná metoda pohřbení zvaná terramace, známá také jako lidské kompostování. Je výrazně šetrnější vůči životnímu prostředí než kremace a díky ní lze lidské tělo proměnit za 40 dní v 80 kg kompostu. Taková forma ostatků je úplně ideální pro ukládání k rostlinám a můžeme se tímto způsobem navrátit do koloběhu přírody - třeba právě splynutím se stromem a to i na vlastní zahradě.

Byl bych rád, kdyby se o mé pohřbení mohli postarat mí blízcí, tak jako to bývalo zvykem po tisíce let. Tam, kde přírodní pohřebnictví vzkvétá, je i celá služba související s vyprovázením těla blízkého či blízké v rukou pozůstalých, pokud si to přejí. Je běžné, že s pomocí vyprovázející osoby, která přijede za nimi, aby jim poskytla podporu, tělo upraví a udržují ho v chladu zatímco na hřbitově vykopou vlastními silami hrob a nazdobí ho. V den pohřbu tělo blízké osoby zabalí do plátna a poté ho společně odvezou na hřbitov, kde se rozloučí, tělo pohřbí a poté ještě dlouho vzpomínají a oslavují život jejich milované osoby.

Smrt a ekologie - téma pro dnešní dobu

Věřím, že brzy takové možnosti budou dostupné i u nás. Zatím se tu hlavně díky činnosti spolku Ke kořenům a osvíceným lidem ve vedení hřbitovů podařilo zřídit několik přírodních pohřebišť, která se tomu všemu snaží přiblížit. Za zmínku stojí přírodní pohřebiště Ďáblického hřbitova v Praze - Luční hřbitov a Les vzpomínek, Lesy vzpomínek v Olomouci, Plzni, ve Frýdlantu nad Ostravicí, Údolí vzpomínek v Brně či nově vznikající Vzpomínkový park v Praze-Satalicích. Velice se tu za poslední léta rozrostla síť nezávislých obřadnic. Některé pohřební služby zahrnuly do své nabídky ekologické rakve či urny a do jisté míry jsou ochotny vyjít vstříc pozůstalým, chtějí-li vypravit pohřeb svépomocí.

Nicméně stále nás v tomto poli čeká velké množství osvěty a práce, což mně osobně přijde nesmírně povzbuzující. Veřejnost projevuje o tento směr rostoucí zájem a vedle posunu v praktických otázkách lze díky němu pozorovat ve společnosti i hlubší proměnu – změnu filosoficko-ekologickou, možná i spirituální. Zdá se, že skrze přírodu dokážeme snáze přijmout smrt a díky smrti se zase začít vnímat jako součást přírody. Spojení témat smrti a ekologie, tak nabízí v mnoha ohledech průlomová uvědomění, po kterých dle mého názoru dnešní doba tolik volá. Právě proto vnímám průkopnictví ve jménu poslední stopy jako něco důležitého a krásného.

---

reklama

---