Savana v energetickém srdci republiky
Vlastivěda a historie
S tím, co se v uplynulých dekádách v Podkrušnohoří stalo, už samozřejmě nic nenaděláme. Dnes je celá oblast fascinující, gigantickou změtí hlubokých jam činných i dotěžených velkolomů, výsypek v různých fázích sukcese či zalesnění, chemiček, elektráren, struskopopílkových hald, ale také starých i nových měst s prstenci sídlišť, nových a veřejností vyhledávaných jezer (Most, Milada, Matylda) a sportovních areálů (mostecký autodrom a hippodrom). Je to antropocén bez pozlátek, kde se průmyslová identita sráží s touhou městského člověka po přírodě a rekreačním vyžití. Na tisících hektarů zde vznikl nový vesmír, připomínající geologicky náhlé formování nové pevniny. Otázkou doslova za desítky miliard korun zůstává, jaký smysl tomuto novému světu vtiskneme, až uhelná éra skončí.
První velkou epochu obnovy zde napsala severočeská škola technických rekultivací, jejímž nekorunovaným králem byl nedávno zesnulý ing. Stanislav Štýs. Patří se před ním hluboce smeknout. Dokázal se svými kolegy v 60. – 80. letech minulého století na sterilních šedých jílech vybudovat novou krajinu. Aby zde vůbec něco rostlo, skrývali tisíce tun ornice z předpolí postupujících lomů – tedy z míst, která teprve čekala na útok rypadel – a rozprostírali ji na hlušinu. Svahy stabilizovali masivními hydroosevy, které krajinu naráz potáhly zeleným kobercem. Představu o celkovém rozsahu získáme z toho, že zde bylo založeno 75 km2 nových lesů, 33 km2 luk a polí a 40 km2 rekreačních či zastavitelných ploch (celkový plán, po skončení těžby, počítá s rekultivací 260 km2, rozdělených na lesní – 40 %, rekreační – 24 %, zemědělskou – 20 % a hydrickou – 16 % rekultivaci). Při zakládání lesů se hojně uplatňovaly dřeviny schopné vázat vzdušný dusík (olše, hlošina úzkolistá, v menší míře trnovník akát), při výsevech luk ze stejného důvodu nešetřilo bobovitými. Cílem rekultivací nebyly jehličnaté monokultury. Štýs a spol se upřímně snažili přiblížit „potenciální přirozené vegetaci“ a osazovali výsypky dřevinami dubohabřin, do kterých ovšem míchali modříny, borovice a některé exoty.
S odstupem času vidíme, že hlavní chybou Štýsovy nové krajiny je totéž, co nás trápí v post-osvícenské evropské krajině obecně: parcelace na „lesní“ a „zemědělské“ plochy, a ostré hrany mezi nimi. Nelze to nikomu zazlívat, výsledek odpovídal dobovým představám o krajinném inženýrství. Výsledná krajina rozhodně není mrtvá, je ale strukturně homogenní a na návštěvníka působí uměle.
Vědecko-ochranářská opozice na sebe nenechala dlouho čekat. Byla motivována mj. tím, že inženýrské rekultivace nedokázaly udržet fenomény, které zde – díky obnažením reliéfu a narušením vegetace – prosperovaly lépe, než v uniformované běžné krajině. Stačí zmínit ptáky nelesních stanovišť (linduška úhorní, skřivan lesní), nebo spontánně vzniklé mokřady s vážkami, vodními brouky, obojživelníky a vodními ptáky. Opozici zosobnil kolega prof. Karel Prach a jeho škola ekologie obnovy. Ukázal, že samovolný vývoj bez nákladných transportů ornice vytvoří na výsypkách pestřejší a ochranářsky hodnotnější společenstva než technické rekultivace. A vytvoří je zadarmo. Jenže tenkrát někdy (cca léta 2005–15) nastalo nedorozumění, které se s post-těžební ekologií táhne dodnes. Ve vědeckých statích z té doby se pro ponechání ploch sukcesnímu vývoji používá termín „spontaneous succession“ (samovolná sukcese). I autoři tohoto textu ten termín používali mj. i proto, že pro jiné varianty vývoje neexistoval v dobové anglofonní literatuře vhodný pojmový aparát. Má-li však sukcese dlouhodobě generovat diverzitu, musí s ní ruku v ruce působit narušení (disturbance). Bez nich se i ten nejnadějnější samovolný proces dříve či později zastaví u vegetace ovládané konkurenčně nejzdatnějšími druhy. Frederic Clements by ji pravděpodobně označil za neoclimax.
Když dnes na mosteckých výsypkách navštívíte prof. Prachem pracně vyboxované „sukcesní plochy“ (jsou řádně označeny naučnými cedulemi, občas je do nich zakázán volný vstup) najdete tam relativně světlé lesní porosty s dominancí břízy bělokoré, v jejichž bylinném patře vládnou v závislosti na vlhkostních poměrech buď třtina křovištní, nebo rákos. Tyto březo-třtinové řídkolesy samozřejmě působí divočeji, a hostí bohatší flóru a faunu, než stejnověké výsadby habrů a javorů z lesnických rekultivací. Zmizelo z nich však to nejcennější, co těžba a následná sukcese vytvářely – mozaiky raně, středně a pozdně sukcesních ploch, tedy trávníků, křovin a stromů.
Čímž se dostávám k pointě, která nám před dekádou či dvěma unikala. To, co jsme vnímali jako industriální apokalypsu, byla ve skutečnosti evoluční laboratoř. Gigantická rypadla a násypníky v hnědouhelných velkolomech nahrazovala činnost megafauny (a dalších disturbančních činitelů), ovšem v geologických měřítcích. Když obří koleso rypadla KU 800 strhlo stovky tun zeminy, obnažilo sterilní slínovce, vytvořilo hluboké zářezy a periodické tůně v terénních depresích, chovalo se jako stádo mamutů, srstnatých nosorožců či stepních bizonů. Mamutům to ovšem trvalo tisíce let, rypadlu pár dní. Dokud těžba uhlí pokračovala, v krajině se neustále udržovaly iniciální fáze sukcese osídlované kompetičně slabými organismy. Jenže uhelná éra končí a rypadla se zastavují. Pro nejcennější stanoviště Mostecké pánve to může znamenat podobný vývoj, jakým bylo dávné vybití megafauny pro středoevropskou savanu.
Dnes mosteckému revíru hrozí ještě jedna nová hrozba: Tlak na rozvoj tzv. obnovitelných zdrojů, konkrétně solárních parků. Investoři nevidí ve zdejší krajině ekologickou křižovatku, ale nevyužitý prostor pro pole hliníkovo-křemíkových zrcadel. Ba co hůř, bezpečnostní a cenové ohledy je nutí budovat solární instalace v té nejsyrovější podobě – nízké stojany těsně vedle sebe, s důkladným oplocením. To vylučuje integraci solárních farem a krajiny ve smyslu agro-voltaiky či zoo-voltaiky. Působí to dojmem pomsty těžařů za ukončení těžby. Bude-li solárních instalací přespříliš, promění se post-těžební krajina v technokratické peklo, které zničí veškerý potenciál území. Ploty odříznou zdejší krajinu od Krušných hor a Českého středohoří, vymažou prostorovou členitost a znemožní migrace organismů i pohyb lidí. Solární šílenství může zničit to, co nestačil zničit uhelný boom.
Columbovské řešení – AIRM
Koncept AIRM – Anthropocene integrated rewilding management – nastíněný v předchozím článku, je pro post-těžební krajinu jako dělaný. Překonává zásadní všechny problémy zemědělských i lesnických rekultivací – jejich uniformitu a tím pádem malou atraktivitu pro místní lidi i návštěvníky, závislost na lidské péči, a především mizerný výnos. Rekultivační lesy narazí po pár desetiletích růstu na navezené ornici na nepropustné a někdy toxické podloží. Proto z nich kvalitní kulatina z nich nikdy nebude – může z nich ovšem být skvělé, a často těžené, palivo. Uniformně založené louky jsou samozřejmě sečeny, což pálí pohonné hmoty a homogenizuje prostředí. Asi nejživějšími stanovišti jsou „křovinaté lesostepi“, ať už vzniklé spontánně, tvořící se z v prvých několika letech z lesních výsadeb, nebo lemující silničky a průseky. Jenže bez průběžného prosvětlování časem dorostou a opět vytvoří monotónní, hospodářsky nepříliš kvalitní lesy.
V režimu AIRM by jednotlivé lokality byly opatřeny polopropustnými ohradníky, zabezpečeny vodou, opatřeny návštěvnickou infrastrukturou – a doplněny o chybějící termodynamický a disturbanční „motor“, velké býložravce. Ti by zde žili v polodivokém režimu bez příkrmu, zajistili rychlý obrat fytomasy, rozbili dominanci trav typu třtiny a jejich lov by, spolu s produkcí palivového dříví (pařezením), zajistil finanční udržitelnost až ziskovost celé operace. Velcí býložravci rovněž pomohou s péčí o tůně a mokřady, ať už tvorbou drobných „kaluží“ v kalištích, nebo spásáním pobřežní vegetace a otevíráním volné vody. I vodní stanoviště trpí zarůstáním břehů a postupným zazemňováním. Blokace těchto procesů kopytníky udrží a zvýší biologickou rozmanitost těchto stanovišť.
Mostecká pánev pro takový přístup nepředstavuje hendikepované rumiště, ale ideální startovací dráhu. Krajina tam totiž divočinou už dávno pulzuje. Samovolně zde vznikly sezónní vertikální migrace jelení zvěře (jde v podstatě o hybridy mezi jelenem evropským a jelenem sikou), která se z plání Krušných hor stahuje na zimu do lomových jam. Prosperují zde silné populace divokých prasat a nepůvodních muflonů, za nimiž se z hor odvažuje vlk. Místní lidé tuhle syrovou postindustriální divočinu dávno adoptovali. Vedle cyklostezek a sportovišť v rekultivovaných partiích navštěvují – jako cyklisté, motocyklisté, piknikáři či prostě výletníci – i oficiálně dosud nepřístupné či „polopřístupné“ partie zdejší krajiny. AIRM by ty tisíce hektarů přestal znásilňovat drahým zalesňováním či sečí luk, vpustil by sem kompletní trofickou kaskádu a založil tak samořiditelný, evolučně otevřený ekosystém. Celoroční přítomnost kopytníků redukuje konkurenčně silné trávy, zpomalí růst dřevin, zajistí dynamické vznikání nových sukcesních plošek, vytvoří stanoviště pro citlivější druhy flóry a drobné živočichy.
Zoologicko-motýlářsko-sociální řešení
V rámci zahájeného projektu zkoumáme celkem 12 lokalit. Ty se od sebe v mnohém liší, různý je i jejich potenciál.Jezero Milada (Lom Chabařovice) ≈15 km2
Vlajková loď projektu, asi nejpodařenější „Štýsovská“ rekultivace v Čechách, rekreační prostor Ústečanů. Jezero s alpskými parametry (díky siluetě Krušných hor a břehům s lomovým kamenem) v útvaru připomínajícím svatyni africké divočiny – kráter Ngorongoro. Kombinace luk, ruderálních „stepí“ a (zatím) mladých lesů se promítá do motýlofauny (modrásek ušlechtilý, soumračník žlutoskvrnný, batolec červený). Až lesy dorostou, ochudí to drobnou biotu i návštěvnický dojem. To se nestane díky projektu ZOO Ústí, zejména její ředitelky Ilony Pšenkové „Divoká Milada“ – což je de facto rekreační rewilding, koexistence rekreace a megafauny, neboli přestavba území spíše ve stylu Krügerova národního parku, než produkční krajiny.
Odkaliště Tušimice ≈1,8 km2
Popílková hora s bohatou faunou xerotermních motýlů, centrum mostecké metapopulace ohroženého okáče metlicového (Hipparchia semele). Díky smluvní ochraně ze strany ČEZ je o jeho stanoviště pečováno vzorně, ovšem v „zahradnickém“ muzeálním stylu (pastva ovcí, výřez křovin, občasná seč). Stepní trávníky na plochém temeni přímo křičí po zavedení kulana (asijského divokého osla, Equus hemionus), jehož poslední holocenní nálezy pocházejí od nedalekých Podbořan a jehož ZOO-chovy hledají místo pro záložní stáda.
Vysočany (výsypka/halda) ≈1,5 km2
Ploché, suché a malebné území, málokde uvidíte tolik modrásků černolemých a žluťásků jižních pohromadě. Bohužel dosud uniformě sečeno. AIRM řešením jsou zde divocí koně v režimu plně přístupném veřejnosti, přičemž je nutné dovolit částečné zakřovení, které vytvoří chybějící vertikální strukturu pro ptactvo (vzdor chybějící struktuře už dnes lejsek šedý).
Odkaliště Třískolupy ≈5 km2
Popílkový substrát jako Tušimice a Vysočany, ale v mnohem větším měřítku. Na terasovitých svazích rostou uměle založené lesy (habr, javory, jasan) s kvalitní entomofaunou (např. bělopásek dvouřadý, batolec červený), kterou na lemech všeho druhu doplňují lesostepní druhy (modrásek kozincový, ostruháček kapinicový). Výstavní kulatina tam nikdy nevyroste. Je zde třeba pařezit (zavést v nížinách tradiční výmladkové hospodaření), tím radikálně zvednout úživnost pro „malou“ megafaunu (daňek, srnec, divočák). Třtinoviště na temeni pak volají pastvě Exmoorských koní nebo kulanů. Těch pár borových výsadeb nechat schnout, pro lelky a dudky. „Sikojelen“ si svou cestu najde. Cílový stav: faunou (nejen tou lovnou) bohatá, lovecky využívaná lokalita.
Důl ČSA ≈23 km2
Zatímco Milada připomíná africké Ngorongoro, zde nechť vznikne evropské Ngorongoro. Celoroční voda na dně, obrovské rozlohy a přímá návaznost na Krušné hory (migrující sikojelen, a za ním i jeho predátoři) zajistí po přidání koně, zubra a skotu tauros („pratura“) rekonstrukci středoevropského biomu se vším všudy. Díky rozloze je zde potenciál pro „divočejší“ režim (off-road safari, okrajkové prostory vyhrazené bikerům a cyklistům), ovšem i řízený turismus s průvodci by zde fungoval skvěle.
Hornojiřetínská výsypka ≈4,5 km2
Přibližně padesátiletý, místy neprostupný „prales“ bříz a exotických dřevin se spoustou prudkých svahů a tůní, který je skrze mufloní a jelení migrace propojen s dolem ČSA. Podrost je zdevastován muflony, ale netknut koňským zubem, takže dominují rákos a třtina (Calamagrostis). Porost se místy mechanický prosvětlí, území se (nějakými těmi jelenochody) propojí s ČSA do jednoho funkčního celku. Predace a odlov srovnají muflona.
Růžodol ≈4,5 km2
Syrová postapokalyptická lokalita přiléhající k chemičce v Záluží. I hmatem cítíte alifatické uhlovodíky. Asi kvůli chemické zátěži se zde s lesnickou rekultivací nepárali (střídají se výsadby jasanů a akátu plné rákosu), což paradoxně zachovalo vytvořilo spontánní mokřady. Blíže neurčený počet legálních i černých skládek přitahuje obrovské množství dravců, brodivých, krkavcovitých a bažantů. Lidí zde potkáte málo, ale ti, které potkáte, stojí za to. Protože zdejší zvěřina bude kvůli chemikáliím pravděpodobně toxická pro lidský konzum, ideálním řešením bude využít kopytníky k tzv. bioakumulaci – osvědčenou metodu dekontaminace chemických zátěží.
Střimická výsypka ≈2.5 km2 a jezero Most (to nezkoumáme!)
Handicapem jezera Most proti Miladě je, že v Mostě na horizontu vidíte chemičku v Záluží (s Růžodolem). Mostečtí to jezero milují, jeho bezlesé (sečené?) svahy jsou ráj modrásků a vřetenušek. Do budoucna přidejme trošku „Milada“ stylu, tedy nějaké ty oplocenky s koňmi či zubry. Mohla by přímo navazovat na Střimickou výsypku, kde s megafaunou počítají v rámci stejnojmenného ptačího parku. Protože Střimická výsypka je převážně zalesněná, půjde zavedení volné pastvy ruku v ruce s pařezením, které zvýší úživnost pro daňky, sikojeleny a spol., stejně jako pro drobnější faunu.
Radovesická výsypka: ≈8 km2
Reliéf převážně travnatého údolí, opřeného zády k CHKO České Středohoří (jsme poblíž Milešovky, hlavně jde o dubohabřiny na prudkých svazích) a čelem k městu Bílina (svahy jsou rekultivovány lesnicky). Oplocené výsadby dřevin příliš přesvědčivě nerostou, na rozdíl od dvou komplexů březových „pralesů“ – Prachových „sukcesních ploch“. Rozsáhlé travnaté plochy, kde jsou hojní modrásci černolemý, podobný, kozincový a ušlechtilý, jsou strojně sečeny (seno je prý kvalitní!). Na nižších desítkách hektarů je provozován mechanický management pro okáče metlicového. Celé území přitom vypadá jako pláně Serengeti, jen je sečeno traktory namísto kopytníků. Je to ideální lokalita pro AIRM v plné komerční palbě: polopropustný koridor směr České středohoří; zubr, kůň i kulan; dosadby skupin třešní a dubů duby do stávajících luk. Může zde vzniknout ideální lokalita pro automobilová safari, glamping (wilderness camp u napajedla), a produkci kvalitní zvěřiny.
Lomy Vršany ≈27 km2, Tušimice ≈30 km2 a Ledvice/Bílina ≈28 km2
Jde o poslední tři činné hnědouhlené lomy v ČR. Jejich osud je ovšem zpečetěn. Z AIRM pohledu jsou nejzásadnější Vršany. Jsou „přes dálnici“ od ČSA/Ngorongoro (propojitelné ekodukty), jsou obrovské a sousedí s noblesnějšími částmi města Most. Rekultivované části lomu tvoří již dnes jeho sportovně-rekreační zázemí. Nic z toho není pro AIRM problém, protože až Mostečtí uvidí, jak fungují Milada a ČSA, budou to chtít také. A až Kadaňští a Chomutovští (Tušimice), a Bílinští (Ledvice/Bílina), uvidí, co mají Mostečtí, tak také. Už to ovšem nebude pohánět exkluzivní wildlife turismus, ale normální wildlife-ranching.
Soumrak strážců skanzenu?
Největší tragédií současné debaty o budoucnosti severočeské důlní krajiny není nedostatek peněz nebo nezájem veřejnosti. Je jí rigidita našeho uvažování. Na plošinách výsypek jako Tušimice či Vršany dnes vyrůstají masivní solární parky, nad nimiž vykonávají biologický dozor kolegové, kteří opodál, na svazích oněch výsypek, organizují technicky dokonalou péčí o stanoviště ohroženého hmyzu. Před dekádou, v éře plného uhelného provozu, by za to zasloužili metál. Dokud se totiž těžilo (a spalovalo, a odkalovalo), samotný průmysl zajišťoval disturbancí dost a dost. Ochranářům stačilo v jejich stínu budovat drobné oázy pro okáče metlicového a bránit je před třtinou či lesními výsadbami podle pravítka. Management, který se dodnes praktikuje na haldě Tušimice, byl vrcholem tehdejších možností.Jenže dnešní situace je jiná. Stroje utichají a s nimi mizí i umělá dynamika krajiny. Obhajovat dnes na v Tušimicích stavbu solárních polí s argumentem, že okáč metlicový přece prosperuje jižních svazích, je profesní slepota. Vždyť co když… klima posune optimální mikroklima ze závětrného jižního svahu na návětrnou náhorní plošinu? Podobně na Radovesické výsypce schází jen odvaha udělat ten poslední, evolučně logický krok – nahradit sekačky a traktory zubrem, koněm a kulanem, a jejich početnost udržovat na takové výši, aby udržovala jak dynamiku vegetace, tak prostředí pro nesčetné drobné organismy.
AIRM Mostecko z hlediska místních
Co ztratíme?Sterilní klid za plotem: Ztratíme iluzi, že krajina je bezpečné hřiště, kde je každý krok schválen úřadem. Savana není městský park.
Falešnou dotační jistotu: Skončí éra, kdy se obrovské peníze odtékající z kapes daňových poplatníků pálily traktorech, které od kraje ke kraji sečou prázdné louky jen kvůli razítku.
Co získáme?
Autentický prostor pro život: Místní lidé už dávno vzali výsypky za své. AIRM nebude vyhánět rekreační běžce, turisty, jezdce na koních ani hledače postapo-romantiky. Naopak je integruje. Jejich aktivity budou sociálním motorem, který pomáhá krajinu držet otevřenou.
Identitu místo skanzenu: Mostecko a Ústecký kraj přestanou být vnímány jako „nemocný region na severu“, který je potřeba dotovat a litovat. Stanou se globálně unikátní laboratoří, kam se lidé nepojedou dívat na mrtvé uhelné muzeum, ale za zážitkem ze středoevropského Serengeti.
Skutečnou lokální ekonomiku: Solární parky na výsypkách zaměstnají pár hlídačů a dispečerů, zisky z nich odtečou do kapes korporací a developerů. Antropocénní rewilding postavený na safari turistice a produkci prémiové zvěřiny naopak generuje pracovní místa v regionu. Nabídne uplatnění pro místní lidi v terénních službách, pohostinství, průvodcovství, údržbě a agro-turismu – tedy v oborech, které nepotřebují akademické tituly, ale mozek, ruce a lásku ke své zemi.
Příspěvek vznikl s podporou Technologické agentury ČR (SQ01010203) a Operačního programu spravedlivé tranformace (OPST000035).
reklama
Online diskuse
Všechny komentáře (1)
