Daniel Řezníček: Sucho, nejignorovanější hrozba Česka

Selhávání elit a expertů, vyprázdněnost veřejné diskuse a neschopnost politické reprezentace adresovat skutečné problémy společnosti jsou od nepaměti oblíbenými tématy různých komentátorů, myslitelů či diskutérů. V různých dobách a různých zemích se intenzita těchto negativních jevů lišila, stejně tak jako konkrétní oblasti a odvětví, v nichž k nim docházelo. I v současné ČR lze jistě najít vícero příkladů těchto nešvarů. Ten snad nejzávažnější je ale paradoxně velmi málo vidět - a právě to z něj dělá ztělesnění onoho tragického celospolečenského selhání. Právě to, že se mu oproti jiným, srovnatelně palčivým výzvám nevěnuje téměř žádná pozornost a nedoceňuje se vážnost jeho možných dopadů. Je to sucho. Tento článek není návodem, jak sucho vyřešit. Je spíše posteskem nad tím, že se o to prakticky ani nepokoušíme. Veřejnému prostoru vládne apatie, rezignace, bagatelizace, popírání a falešné naděje.

Jakoby se nechumelilo

Je listsopad 2026. Řeky jsou na zlomcích běžných průtoků. Vltavská kaskáda i jiné velké přehrady jsou téměř vyschlé. Člověk by řekl, že to bude národním tématem č. 1. Je přece jasné, jak výjimečná tato situace je, na jaké trajektorii se nacházíme, a jaké může mít následky. Nebo ne? No, zjevně ne.

V tradičních médiích dostává toto téma překvapivě málo prostoru. A když už o něm referují, tak spíše informativně, skoro jako o senzaci. Naskýtají se neotřelé pohledy na vyschlý Vranov, vidíme zase Srdce Vltavy. Z vody vystupují zatopené vesnice a mosty. Wow. Že by ale televizní kanály pořádaly akutní diskuse expertů o tom, co s tím? Ne. A vinna nejsou jen čistě komerční média. Stejně je na tom ČT. V Nedělní debatě (dříve Otázky Václava Moravce) se co druhý týden řeší poměry ve sněmovně, kdo co komu řekl, jaké má kdo ke komu antipatie a jak je to s jednacím řádem a obstrukcemi. Proč ale (zatím) veřejnoprávní médium nenaléhá na politiky, aby řekli, co budou dělat se suchem? Proč od nich nechtějí slyšet konkrétní kroky, přípravu státu na případné zhoršení situace, atd.?

Když už sem tam někde vyjde krátký rozhovor s někým z jednoho ze státních podniků Povodí nebo nějakého experta z Akademie věd, jejich odpovědi by se vesměs daly shrnout do těchto tezí: „Je sucho, ale čekáme na dešťovou sezónu. Ta to spraví.“ „Pitné vody je dost. Zatím to není problém.“ „Každá kapka se počítá.“ „Letos je to extrém, snad to tak nebude dál.“ To je opět flagrantní selhání a (nevím, zda vědomé a účelové) matení veřejnosti. Média mají téma více tlačit, ale experti mají mluvit pravdu.

Zaprvé, na nic, jako je „dešťová sezóna“ v zimě a na jaře, se už přece nedá vůbec spoléhat a ví to každý, kdo trošku sleduje rozložení srážek v čase. Zadruhé, “zatím” to možná problém není, ale kdy bude? Na jak dlouho ta pitná voda vystačí? Kdy musí zapršet a jak moc? A co se stane, když průtok v řekách klesne na 5% normálu a hromadně budou hynout vodní organismy? Jaký to bude mít dopad? Řekl nám něco z toho někdo? Zatřetí, nic jako „letošní extrémní sucho“ ve skutečnosti neexistuje. Tito experti živí v lidech dojem, že jsme letos zažili nestandardní rok. Ale musejí přeci vědět, že sucho u nás trvá už několik let v kuse a neustále se prohlubuje. Ta časová osa je mnohem delší. Jde o kontinuální proces, bohužel zatím jen jedním směrem.

V jednotlivých letech se liší jen tempo prohlubování deficitu. Co máme jako společnost a stát dělat, abychom tuto trajektorii zvrátili? Kdy se řeky vrátí do stavu standardních průtoků? A začtvrté, že každá kapsa se počítá? Skutečně? Tak se podívejme na grafy stavu vodní hladiny libovolné nádrže, třeba Slap, na stránkách Povodí. Když zaprší, poskočí křivka nahoru třeba na 2 hodiny. Druhý den ráno je zase níže, než byla před deštěm. Ti experti to samozřejmě vědí. Nejprve vodu nasákne vyprahlá zeleň a půda. Do řek se voda dostává až později, při větších a delších srážkách.

Když se hodně pídíte, zjistíte, že k úplnému smazání roky prohlubovaného hydrologického sucha by muselo pršet nejspíš několik měsíců v kuse. Zcela minimálně několik týdnů, a poměrně intenzivně. Proč tedy tito experti matou veřejnost a dávají jí falešnou naději, že jeden déšť vše vyřeší? Každá kapka se počítá pro přežití lesa, ale Orlík nenaplní. Kdy dojde k přiškrcení Vltavy pod kaskádou a vypouštěné odpadní vody okolo Prahy už nebudou dostatečně rozřeďovány? Co to bude znamenat pro veřejné zdraví a vodní organismy? Chápu, že nemá smysl rozsévat bezdůvodnou paniku. Ale i to má své hranice a není to totéž jako zamlčovat veřejnosti zcela zásadní ohrožení jejího fungování.

Symptomem absolutní absence tématu ve veřejném prostoru a společenském diskurzu je například to, že výzkum veřejného mínění agentury STEM z 23. října 2026 předložil respondentům k hodnocení 22 témat a požádal je o vyjádření jejich relativní důležitosti. Vysychající řeky a přehrady mezi nimi nebyly. To jen dokazuje, o jak okrajové téma se v ČR jedná.

Proč nás to má zajímat?

Možná tedy stojí za to letmo připomenout, proč by mělo být scela prvořadé. Je známým faktem, že ČR je střechou Evropy. Nic k nám nepřitéká, a tak vše, co zde potřebujeme, si zde musíme zadržet ze srážek. Jistě, kromě povrchových nádrží pochází velká část pitné vody v Česku také z hlubokých podzemních zásob, jenže i tam žehráme na minulost a rychle odčerpáváme zásoby, které se tvořily v předchozích tisících letech. Tyto zdroje je také třeba postupně doplňovat. Bez infiltrace z povrchu prostě jednou dojdou i tyto zdroje. A asi není třeba zdůrazňovat, že při epizodických deštících posledních měsíců se do hlubší vrstvy nedostane vůbec nic. Na většině území je extrémně suchá půda už 40-100 cm pod povrchem.

Takže znovu, proč je to problém? Zaprvé, pitná voda. Experti nás chlácholí, že jí je dost. Zatím. Na jak dlouho? Co budeme dělat, když se situace nezlepší? Už jsme slyšeli i to, že cisterny jsou a voda se klidně do nějaké obce doveze. Tak fajn, a až dojde zdroj pro ty cisterny?

Zadruhé, životní prostředí. Proč politici nediskutují v televizi o tom, co udělají pro to, aby tady za pár let zcela neuschly lesy? Co udělají, aby nezmizely řeky? Mnozí si řeknou, že to je vlastně jedno, je to jen něco navíc, nějaká příroda. Ale to je právě to selhání elit. Proč nejsou lidé informováni o tom, jak mrtvé lesy změní odtokové poměry a jaké to bude mít důsledky na případné povodně? Proč nikdo neřekne, co bude znamenat, když přestanou téct řeky a uhynou všechny ryby? Ne pro ty ryby, ale pro nás.

Zatřetí, co zemědělství, průmysl a energetika? Jak začne voda docházet, skončí závlahy v zemědělství. Ovocnáři a zemědělci zažijí neúrodu a budou požadovat miliardové kompenzace. Co to bude znamenat pro státní rozpočet a pro ceny potravin? V další fázi bude odstřihnut průmysl. Co to udělá s ekonomikou? Škodovka přestane vypouštět ze svých bran auta, mlékárny přestanou vyrábět mléko a jogurty, provoz zastaví Třinecké železárny a ostravská Nová huť. Co to bude znamenat pro lidi, které pošlou z práce domů, a pro celkovou ekonomiku?

V další fázi se odstřihne energetika. Kdo mluví o tom, co je třeba udělat, aby se nemusely vypnout jaderné elektrárny, jak se to nedávno dělo ve Francii? Od příslušných představitelů ČEZ zase slyšíme jen to, že naše jaderky potřebují méně vody než ty francouzské. Fajn, ale nějakou pořád potřebují. Jaký je plán, pokud nezaprší? Co až řeky vyschnou úplně? A hlavně: co se dělá proto, aby se to nestalo?

Tyto otázky ve veřejném prostoru nezaznívají a není to chyba „obyčejných lidí“. Je to chyba médií, která to téma netlačí, a je to chyba expertů, kteří chodí kolem horké kaše. A zejména je to chyba politické reprezentace, která jasně neřekne, že se jedná o národní téma č. 1, a nezačne diskutovat cesty, jak toto téma akutně řešit.

Pro úplnost: v tomto státě pochopitelně JSOU lidé, kteří to řeší dnes a denně. Ale jsou to malé, uzavřené skupiny, kterým se nedostává dostatečného mediálního prostoru a zejména adekvátního financování ze strany státu. Představitelé neziskového sektoru, někteří zaměstnanci podniků Povodí, ČHMÚ, Agentury pro ochranu přírody a krajiny (AOPK), správců lesů či Státního pozemkového úřadu se s upřímným zájmem scházejí na konferencích, diskutují a snaží se i realizovat projekty. Ale je to jen kapka v moři. Financování je nedostatečné, legislativa vesměs obstrukční. To nevyřeší uvědomělí občané, sbírka ani demonstrace. To vyřeší jen politici. A ti každým dalším dnem, kdy řeší zástupné problémy a kulturní války, selhávají.

Co s tím?

Na závěr se tedy krátce (a velmi zjednodušeně) položme otázku, která logicky visí ve vzduchu, a sice jak sucho řešit, byť komplexní odpověď není ambicí tohoto článku. Krátká odpověď zní: musíme vrátit vodu do krajiny. To je zásadní východisko. Aby řeky udržitelně zase tekly v normálních průtocích a aby přehrady byly zase dlouhodobě naplněny, je potřeba, aby se nasákla krajina, tedy půda. Ne naopak. Chtít mít plné přehrady a tekoucí řeky, ale na vodu bohatou krajinu a zeleň považovat za zbytečný luxus, který se má řešit až potom, je pošetilé a na hlavu postavené.

Proč vlastně tečou řeky? Díky hydrostatickému tlaku, který vodu, která je někde v zemi, vytlačí na povrch. Až bude půda zcela na troud a podzemní zvodně vyčerpané, z čeho řeky potečou? A co pak naplní ty přehrady? Je jasné, že opětovným zavodněním půdy se pro dlouhodobé řešení musí začít (ledovcové řeky, které nepochází z půdy, u nás nemáme). Bohužel v Česku existuje velmi silná a vlivná klika, která sdružuje část „expertů“ a mnoho stavebních firem a prosazuje jako řešení stavbu dalších desítek přehrad. To by vydalo na celý samostatný článek. Ale toto řešení, které je snad to jediné, co od politiků pod vlivem této kliky ještě sem tam uslyšíme, je absolutně nefunkční v situaci, kdy ty přehrady nebude mít co naplnit. Daní lidé dokonce často tvrdí, že dávat jakékoli peníze na opatření v krajině je zbytečné, ba dokonce škodlivé, protože zeleň si pak vezme tu vodu, kterou my chceme mít pro nás v nádržích. Tito lidé, paradoxně často odborníci ve svém úzkém profesním zaměření, zkrátka pro stromy nevidí les.

Jak tedy prakticky vracet vodu do krajiny?

1) Stav půdy: V ČR po desetiletí absolutně selhává protierozní ochrana. Kvůli lobby velkých zemědělských podniků je protierozní vyhláška věčný okopánek. Někdy se zdá, že se to lepší, pak zase nastane tma. Ve výsledku je to 30 let šera. V praxi je nejvyšší a nejúrodnější vrstva ornice rychle odnášena, takže zemědělská krajina pak zadrží méně a méně vody. Nižší vrstvy půdy nejsou tak savé. Zjednodušeně řečeno, ze stejného deště před 50 lety se zasáklo více než dnes jen kvůli stavu a vrstvě ornice. Nemluvě o utužování půdy chemií a o zvyšování podílu zastavěných ploch mimo pole. Politici by tak měli činit cílené kroky k ozdravení a ochraně zemědělské půdy. Konkrétní cesty existují a jsou známy. Jen zůstávají uzavřeny v těch pár konferenčních sálech, kde je diskutuje hrstka ekologů a osvícených agronomů.

2) Odvodnění: V hloubce zhruba 1 metru máme po celém území přes milion kilometrů drenážních trubek. Jakmile trošku víc zaprší a voda se dostane k nim, okamžitě je odvedena do řek. Řekám to ale nepomůže, protože je to jednorázová injekce. Krajina je nadále suchá. Vykopat ty trubky není reálné. Můžou se ale na správně vytipovaných místech zaslepit. Voda pak bude od zaslepení postupně vzlínat do kopce nahoru, až se trubky naplní. Pak začne voda plnit i půdu okolo. Tady bohužel stojí v cestě majetkoprávní komplexita (vlastník, zemědělec, pozemkový úřad), která brání jakémukoli posunu vpřed, a to jak ohledně trubek samotných, tak ohledně rozdrobenosti vlastnictví půdy. A jediná cesta ven - komplexní pozemkové úpravy - jsou extrémně pomalé a často neefektivní.

Řešením je opět masivní navýšení kapacit a finančních prostředků pozemkových úřadů a případné výkupy úzkých pruhů pozemků, které vznikly při restitucích po revoluci, ideálně ze strany obcí. Při návrhu komplexního vodozádržného řešení v krajině je běžné, že se dotýká třeba 70 jednotlivých vlastníků. Stačí nesouhlas jednoho a je konec. Mnozí vlastníci navíc žijí v Německu nebo Kanadě a je téměř nemožné od nich souhlas s realizací získat.

3) Prameniště, mokré plochy, lesy: Když se podíváme na císařské otisky stabilního katastru z 19. století, tyto mapy mají několik odstínů zelené pro různé typy luk, včetně různých dodatečných šraf podle míry zamokření. Je tam plno mokřadů. Zejména kolem potoků a řek, ale i jinde (lidé tam kosili trávu pro domácí zvířata, s technikou se tam nedalo). To z krajiny odvodňováním a rozšiřováním polí za posledních 150 let vymizelo. Tato místa je třeba částečně obnovovat. A jsme zase u majetkoprávních otázek. Stát nemá téměř nic, velkozemědělci nic nepustí, protože jsou dotovaní podle výměry obdělávané půdy, a držba půdy je extrémně rozdrobená, navíc propachtovaná s dlouhými výpovědními lhůtami. Jednalo se o místa, která byla dlouhodobě přesycena vodou. Z nich pak buď povrchově vytékala jako potok, nebo tekla podle geologického podloží někam dál, kde zase vytekla na povrch, a nebo se vsakovala do podzemí.

Na tato opatření dává stát zoufale málo peněz. Místo toho například podporuje odbahňování rybníků či budování nových rybníků. Další příklad selhání státu. Rybník je plošná terénní sníženina, která ve většině případů drénuje okolní půdu a z otevřené hladiny pak umožňuje obrovský odpar. Skutečně zadržená voda je ta, která není vidět a je v půdě. Vleze se jí tam víc a je lépe chráněna před výparem. Pak z ní mohou být živeny řeky a přehrady. Samostatnou kapitolou jsou lesy, které ve zdravém stavu fungují jako přirozená houba. Smrkové monokultury a odvodňovací strouhy vyhloubené těžkou technikou a svážecími linkami však nejsou ta nejlepší forma. O to spíše, že jsou zvláště náchylné vůči kůrovcovým kalamitám, přičemž výsledné plošné holiny zadržují jen zlomek toho co vzrostlý les.

Nejde to udělat rychle. Výše uvedené body se měly řešit posledních 30 let. Včera bylo pozdě. Dosud jsme žili ze setrvačnosti, kdy ta krajina vysychala postupně, takže to nebylo vidět, ale letos to zkrátka překročilo určitou kritickou mez. Čerpat vodu z podzemních zdrojů ale nepůjde věčně. Něco se musí změnit a začít by se mohlo třeba tím, že experti přestanou vykládat, že „letos je sucho“. Sucho je dlouho, krajina a půda jsou v extrémně špatném stavu a nikoho to prakticky nezajímá. To, že si katastrofální následky případného pokračování současné situace nepřipouštíme nebo o nich ani nevíme, neznamená, že nepřijdou.

A hlavní tezí tohoto článku je, že není úkolem běžných lidí si to uvědomit. Je rolí médií a úkolem politiků, aby tématu věnovali patřičnou pozornost a přestali jej trestuhodně marginalizovat. Pokud se tu budeme plácat po zádech, že vše je fajn a čekáme na větší déšť, až nám jednoho dne přestane z kohoutků téct voda, všechny neblahé následky, které se ve společnosti rozvinou, půjdou na vrub tomuto kolosálnímu selhání expertů, elit, médií a politiků, kteří nesplnili svůj úkol a nezajistili své společnosti prosperitu, bezpečnost, základní infrastrukturu a v konečnému důsledku podmínky pro přežití demokracie.

---

reklama

---