Martin Mach: Ekologicky šetrný veřejný zájem

Vždy, když vidím, jak někdo žongluje s termínem veřejný zájem, mám silnou obavu o tu křehkou, těžko uchopitelnou věc. A marně čekám, až nějaký proklamovaný veřejný zájem bude souhlasit s tím, co bych za veřejný zájem považoval i já. Ze všech navrhovaných veřejných zájmů typu stavby dálnic, jezů nebo letišť mám ale dojem, že než o veřejný zájem všech jde spíš o zájem konkrétní skupinky lidí, lobbistů, projektantů, stavbařů. Jakoby se v jejich rukách veřejný zájem měnil na nástroj, jak stavbu urychlit a zjednodušit, aby z toho byl co největší vývar. A jsem rád, že třeba stavbu jezu na Labi neuznal Ústavní soud jako veřejný zájem. Asi bych si nedokázal vymyslet, v čem je dobře splavnit Labe, když kolem řeky vede železnice.

Zato bych si přál, aby se našel nějaký lobbista, který by zkusil prosadit nějaký veřejný zájem, u kterého bych našel celou řadu důvodů, proč jsou prospěšné nejen někomu, ale právě všem.

Dobrým kandidátem by byla propagace značky Ekologicky šetrný výrobek. Ekoznačka nese poměrně jednoduchou informaci: tento výrobek je šetrnější k životnímu prostředí než ostatní podobné výrobky. Spotřebitel se nemusí bát, že ho výrobce tahá za nos dalším reklamním logem nebo certifikátem kvality, protože na udělování dohlíží ministerstvo životního prostředí. Ale jak už to tak bývá, ministerstvo nemá prostředky na propagační kampaň, která by dostala značku EŠV do povědomí lidí. Více jak deset let tak u nás existuje ekologické značení, kterým se dnes honosí na 300 výrobků od asi 80 výrobců. Jenže nakupující o ekoznačce v podstatě nevědí a tak ji v obchodech nevyžadují. Výrobce nemotivuje k získání certifikátu nic víc, než ohled na životní prostředí, protože ekoznačka zatím žádnou výhodou na trhu není.

Kdyby se o ekoznačce mezi lidmi vědělo, pomohlo by to hned několikrát. Výrobci by se zaměřili na výrobu ekologicky příznivějších produktů, spotřebitelé by je kupovali a výrobcům by se zájem o životní prostředí (a ekoznačku) vyplatil. Celé by to vedlo ke snižování zátěže životního prostředí, tedy k tomu, co jistě je ve veřejném zájmu. Dalším kladem by bylo, že ministerstvo by mohlo při „návalu“ zájemců o ekoznačku zpřísňovat kritéria pro její získání.

Neumím odborně posoudit, nakolik jsou dnes kritéria přísná, laicky bych usuzoval, že laťka nemůže být příliš vysoko. To by totiž byla pro EŠV smrtící kombinace: přísná kritéria a nezájem firem. Přísná kritéria lze mít teprve, když bude ekoznačka výhodou na trhu a výrobci o ni budou mít zájem. Lze se na to dívat i opačně: výhodu v podobě ekoznačky by si měli zasloužit jen ti nejlepší (tedy ti ekologicky nejšetrnější). Ale aby se firmám vyplatilo splnit přísná kritéria, musí se jim to vyplatit. A to půjde jen tehdy, když o ekologické výrobky budou mít zájem nakupující.

Myslím, že se ale jen tak nenajde nějaký „eko-lobbista“, který by propagaci ekoznačky prosadil jako veřejný zájem. Asi proto, že to není otázka miliard, ale pár milionů, a nedá se na tom tolik vydělat. A tak si asi jen tak neřeknu: to je dobře, že dáváme peníze na propagaci ekoznačky. Že máme ekoznačku, o které lidé vědí a firmy se předhánějí, která ji bude mít. A přitom by to byl hezký ekologicky šetrný veřejný zájem.

---

reklama

---