Jan Drapák: Chráněné druhy za úbytek biodiverzity nemohou. Problémem je stav krajiny

Nedávná prohlášení zástupců zemědělství, myslivosti a dalších hospodářských subjektů upozorňují na pokles biodiverzity v české krajině. V tom se shodují s vědeckými poznatky – úbytek druhové rozmanitosti patří mezi nejzávažnější environmentální problémy současnosti. Shoda však končí ve chvíli, kdy se začneme ptát na příčiny.

Dlouhodobý vývoj

Krajina se mění od té doby, co v ní člověk začal intenzivně hospodařit. Jedním z nejvýraznějších projevů je přeměna biotopů, ztráta heterogenity krajiny a úbytek biodiverzity. Ten se netýká pouze vzácných druhů, ale i těch, které byly ještě donedávna běžnou součástí krajiny. U polních ptáků, drobné zvěře, hmyzu i dalších skupin organismů dochází k výraznému poklesu početnosti, na což se upozorňuje již desítky let.

Nejde o náhodný výkyv, ale o důsledek dlouhodobé proměny prostředí. Z dříve pestré mozaiky polí, luk, mezí a remízků se staly rozsáhlé homogenní plochy. S nimi zmizela hnízdní místa, úkryty i dostatek potravy. Scelování pozemků, intenzivní hospodaření, odvodňování a používání pesticidů patří mezi hlavní příčiny úbytku těchto druhů. Problémem je také fragmentace krajiny. Své oběti si nevybírá jen doprava, ale i zemědělské stroje při běžných pracích na polích. Právě zde existuje prostor pro změnu – například prostřednictvím biopásů, úpravy hospodaření nebo omezení lovu některých druhů. Místo toho se však ve veřejném prostoru objevuje snaha přesouvat odpovědnost na chráněné druhy.

Pokud se podíváme na vývoj lovu zajíců, králíků nebo koroptví, vidíme, jak dlouhodobě těchto druhů ubývá, a to i v obdobích, kdy se u nás některé druhy chráněných živočichů nevyskytovaly (např. vlci) nebo byly loveny (např. dravci). Zároveň hlavní predátoři těchto druhů, jako je zejména liška obecná, patří mezi lovné druhy a jsou běžně loveni. Opět zde vidíme, že predace není primárním důvodem úbytku těchto druhů.

Myslivost se často prezentuje jako součást ochrany přírody a zdůrazňuje, že lov je pouze jednou z jejích činností, nikoli jejím hlavním smyslem. Přesto se v argumentaci opakovaně objevuje představa, že klíčovým nástrojem péče o druhy je jejich obhospodařování prostřednictvím lovu. Takový přístup ale vede k tomu, že „ochrana druhů“ je v praxi často chápána především jako udržování populací v takovém stavu, aby mohly být dlouhodobě využívány. Tím se význam ochrany zužuje na hospodaření s druhy, nikoli na zachování jejich přirozené role v ekosystému.

Je pak poněkud paradoxní na jedné straně volat po ochraně určitých druhů a zároveň je lovit. Nedokážu si představit, jak by taková ochrana měla vypadat. Na jedné straně pole budeme zajíce vypouštět a na druhém konci je lovit? Ochranu druhu nelze dělat bez ochrany jeho biotopu. Zároveň nemůže být cílem ochrany zvýšení stavů pro zvýšený lov.

Pokud má být cílem skutečně ochrana drobné zvěře, pak by jejím základem mělo být především zlepšení podmínek v krajině a omezení tlaků, které tyto druhy dlouhodobě ohrožují – včetně samotného lovu. Ochrana druhů a myslivecké hospodaření stojí na odlišných principech a nelze je bez rozporu zaměňovat.

Toky jsou víc než jen ryby

Intenzivní změny proběhly i ve vodním prostředí. Zásadní je přitom rozlišovat mezi přirozenými toky a rybníky či chovnými nádržemi. V řekách a potocích tvoří vydří potravu převážně běžné druhy ryb, tedy ty, které jsou v populaci nejpočetnější. Ani zde není predace hlavní příčinou úbytku ryb. Klíčovou roli hraje stav samotného prostředí.

Regulace toků, narovnání řek, likvidace tůní a slepých ramen či vodní díla bránící migraci ryb vedly k výraznému ochuzení vodních ekosystémů. Odstranění naplaveného dřeva a změny struktury dna připravily vodní organismy o úkryty. Důsledkem je úbytek nejen ryb, ale i obojživelníků, ptáků a bezobratlých vázaných na mokřadní prostředí. Dříve běžné lužní lesy, závislé na pravidelných záplavách, dnes patří mezi vzácná stanoviště. Rybníky a chovné nádrže představují odlišný systém. Trpí eutrofizací, nedostatkem kyslíku a často nevhodným druhovým složením ryb. Vysoká rybí obsádka vede k úbytku zooplanktonu, přemnožení fytoplanktonu a snížení průhlednosti vody, což vede ke snížení diverzity druhů. Vysoké rybí obsádky navíc významně ovlivňují i další organismy – ryby konzumují vajíčka i pulce obojživelníků, čímž mohou výrazně omezit jejich reprodukci. Zároveň tyto nádrže přitahují predátory díky vysoké koncentraci snadno dostupné kořisti. To má samozřejmě ekonomické dopady a představuje problém pro hospodaření, ale neznamená to, že predace je hlavní příčinou úbytku biodiverzity.

Zabij bobra, zachráníš strom. Ale zničíš biotop

Také bobr bývá často vnímán jako škodlivý druh, především kvůli kácení stromů. Takový pohled je ale výrazně zjednodušený. Bobr do krajiny vrací procesy, které z ní člověk odstranil. Jeho hráze zpomalují odtok vody, zvyšují její zadržení v krajině a vytvářejí mokřady, tůně a další stanoviště, které jsme zničili. Tím podporuje biodiverzitu a obnovuje ekologické funkce krajiny. V některých případech dokonce nahrazuje nebo doplňuje revitalizační opatření, která by jinak vyžadovala značné finanční prostředky.

Ochrana přírody není o „módních“ druzích

Ve veřejném prostoru se objevuje tvrzení, že ochrana přírody se soustředí pouze na několik „módních“ druhů. To je však nepravdivé. Ochrana přírody je ze své podstaty komplexní a zahrnuje široké spektrum organismů i stanovišť. V České republice je zvláště chráněno přibližně 532 druhů rostlin včetně hub a 309 druhů živočichů, přičemž další ochrana vyplývá z evropské legislativy. U zvláště chráněných druhů je chráněn každý jedinec ve všech vývojových stádiích, stejně jako jejich biotop. Ochrana se tedy netýká jednotlivých „atraktivních“ druhů, ale celých ekologických vazeb a procesů.

V praxi to znamená široké spektrum konkrétních opatření, která probíhají přímo v krajině. Patří sem dlouhodobé záchranné programy, posilování populací ohrožených druhů, ale také pravidelná managementová opatření, jako je kosení, odstraňování náletových dřevin, rekultivace nebo obnova vzácných stanovišť. Součástí ochrany je i tvorba tůní pro obojživelníky nebo ochrana hnízdišť ptáků přímo v aktivně obhospodařované zemědělské krajině. Mnohá z těchto opatření jsou časově i organizačně náročná a velmi často se dostávají do přímého střetu s intenzivním hospodařením. Přesto tvoří základ reálné ochrany přírody.

Ve veřejném prostoru však zůstávají téměř neviditelná, protože nejsou mediálně atraktivní. Pozornost veřejnosti příliš nepřitahují aktivity na ochranu druhů, jako je například perlorodka říční (jejíž záchranný program probíhá již více než 40 let), ropucha krátkonohá, hnědásek osikový nebo hvozdík písečný český. Tyto příklady přitom dobře ukazují, že ochrana přírody stojí na komplexnosti, nikoli pouze na „viditelných“ druzích. Do popředí se naopak dostávají nápadné druhy, které jsou pro lidi atraktivní, jako jsou vlci nebo vydry. To vytváří dojem, že právě na ně je ochrana přírody zaměřena. Tento obraz je ale výsledkem mediálního zjednodušení, nikoli reálné praxe.

Opomíjené faktory

Zatímco se diskutuje o vlivu predátorů, zůstávají často stranou jiné, zásadní faktory. Jedním z nich jsou dlouhodobě vysoké počty kopytníků.

Jak upozorňuje řada studií, vysoké stavy jelenů, srnců a dalších kopytníků brání přirozené obnově lesa a dochází ke zvýšenému poškozování přirozeného zmlazení dřevin. Dopad to má i na keřové či bylinné patro, jelikož dochází k jejich intenzivnímu spásání (včetně ohrožených či vzácných druhů). To následně vede k úbytku lesních bezobratlých živočichů, ptáků i drobných savců, kterým tyto porosty poskytují domovský biotop. Ještě výraznější je vliv prasete divokého, jehož početnost v posledních desetiletích výrazně vzrostla. Tento všežravec spořádá vše, co se mu dostane pod rypák – od bezobratlých přes obojživelníky až po ptáčata a mláďata drobné zvěře, a také podzemní části rostlin, jako jsou hlízy orchidejí. Právě snížení početnosti těchto druhů na únosnou úroveň by přitom mohlo významně přispět k obnově přirozených procesů v krajině a podpoře biodiverzity.

Na čem se můžeme s myslivci shodnout, je, že nepůvodní a invazní druhy jsou pro naši přírodu vážný problém. V tomto případě se ale nejedná o chráněné druhy a jejich lov je povolen, ať už jde o daňka evropského, jelena siku, psíka mývalovitého, nebo nutrii říční. Pokud se podíváme na počty ulovených velkých kopytníků včetně nepůvodních či invazních druhů, zjistíme, že se u nás ročně loví stovky tisíc kusů zvěře. Zároveň je na myslivce vyvíjen tlak, aby tyto počty byly ještě vyšší, protože stavy některých druhů jsou v naší krajině dlouhodobě extrémně vysoké. Namísto řešení těchto problémů, které se stále nedaří dostat pod kontrolu, vidíme snahy otevřít diskusi o možnosti lovu chráněných druhů. Druhů, které nemohou za úbytek biodiverzity a jejichž lov tento proces nezvrátí, spíše naopak.

Ačkoliv myslivci mluví o úbytku biodiverzity, často zmiňují především druhy, které jsou lovné (nebo které by podle nich měly být), a zcela opomíjejí ostatní druhy. Navíc, jak se ukázalo v nedávném rozhovoru na toto téma s předsedou Českomoravské myslivecké jednoty, mají tlaky na lov zvláště chráněných druhů zjevně spíše ekonomický charakter. Z vyjádření vyplynulo, že predační tlak chráněných predátorů má mít vliv zejména na drobnou zvěř (kterou zároveň myslivci loví), hospodářská zvířata chovatelů a produkční i sportovní rybáře.

Otázka tak zní: opravdu se problém týká biodiverzity, nebo se opět dostáváme k jádru věci – tedy k ekonomickým otázkám a způsobu využívání krajiny?

Je paradoxní, že organizace, která ve svém posledním prohlášení požaduje rozhodování založené na odbornosti a vědeckých poznatcích, sama přispívá k vytváření politického tlaku postaveného na zjednodušeních a neúplných interpretacích.

Problém české krajiny není v existenci predátorů ani v ochraně zvláště chráněných druhů. Problém je v dlouhodobé změně struktury krajiny a ve způsobu jejího využívání. Pokud chceme řešit úbytek biodiverzity, nestačí hledat jednoduché viníky. Je potřeba pojmenovat skutečné příčiny a pracovat s komplexitou systému, který nelze redukovat na několik viditelných druhů.

---

reklama

---