Jan Frouz: Vzpomínka na profesora Pavla Kindlmanna: Matematika ve službách ochrany přírody

Pavel Kindlmann.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Později jsme spolu intenzivně spolupracovali od roku 2009, kdy jsem ho přizval k působení na Ústavu životního prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zde pak strávil téměř dvě desetiletí, během nichž zásadně přispěl k rozvoji výuky i výzkumu. Trvalou stopu zanechal také ve vědecké komunitě jako dlouholetý editor časopisu European Journal of Environmental Sciences, který pomohl proměnit v respektovaný mezinárodní časopis. Před svým příchodem na UK působil rovněž na dalších významných pracovištích – v Entomologickém ústavu Československé akademie věd v Českých Budějovicích (1980–2001) a na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (1991–2007), kde se podílel na jejím budování jako vedoucí katedry, proděkan pro vědu a prorektor. Souběžně se svou činností na UK byl aktivní také v Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (CzechGlobe).

Pavel ve své práci jedinečným způsobem propojoval matematické modelování s ochranou přírody. Zabýval se mimo jiné ekologií terestrických orchidejí, ekologií mšic a jejich predátorů, populační dynamikou hmyzu či modelováním vztahů mezi predátory a kořistí. Podstatnou část své odborné dráhy věnoval rovněž ochraně biodiverzity a zachování volné přírody.

Vedle akademické práce se angažoval také v řadě odborných a poradních struktur, kde uplatňoval své hluboké znalosti i schopnost propojovat různé pohledy na ochranu přírody. Byl pevně přesvědčen o nutnosti přenášet vědecké poznání do praxe.

Výrazně přispěl k posilování ochrany přírody i k utváření přístupů k managementu národních parků. Na základě vědeckých dat dlouhodobě prosazoval koncept bezzásahovosti v horských lesích a systematicky vyvracel rozšířené představy o škodlivosti tohoto přístupu v oblastech zasažených kůrovcem. Své argumenty publikoval jak v odborných monografiích, například v knize Šumavské lesy, lýkožrout a ochrana přírody (Karolinum, 2012), tak i na mezinárodním fóru.

Jeho výrazným rysem byla mimořádná pracovitost a vytrvalost, s níž dokázal prosazovat své odborné názory. Právě tato neústupnost, která byla zároveň jeho silnou i slabší stránkou, která vedla k tomu, že se nebál jít do osobních konfliktů, vycházela z hlubokého přesvědčení o správnosti vědecky podložených principů ochrany přírody.

Osobně na něm bylo vždy patrné, že ho více než hranice oborů zajímaly jejich průniky. Právě v nich viděl prostor pro nové porozumění i hledání řešení problémů, kterým dnes příroda čelí.