Jan Frouz: Jsou velké požáry důsledek toho, že jsme oheň vypudili z krajiny?

Zvykli jsme si vnímat přírodní katastrofy – povodně, kůrovcové kalamity či velké požáry – jako něco mimořádného, co se vymyká přirozenému chodu věcí. Stejně na nás zapůsobil požár v Národním parku České Švýcarsko v létě 2022. Díky zprávě kolektivu autorů „Jaké faktory ovlivnily vznik šíření požáru v NP České Švýcarsko?“ dnes můžeme zasadit loňský požár do souvislostí. Zpráva přehledně popisuje historii a přirozené mechanismy výskytu požárů, jakož i antropogenní faktory, které výskyt požárů ovlivňují. Zároveň jasně ukazuje, že v tomto konkrétním případě nešlo požáru bezprostředně zabránit.

Bezprostřední příčinou bylo dlouhotrvající sucho, jev, se kterým se budeme v budoucnu setkávat často, jak se bude prohlubovat probíhající klimatická změna.

Na druhou stranu se lze domnívat, že dosavadní praxe pěstování lesa a nedostatečné respektování přírodních procesů v našem managementu krajiny zvyšuje riziko výskytu podobných rozsáhlých požárů. To nás může vést k tomu, abychom přehodnotili způsob, jakým k podobným přírodním katastrofám při managementu naší krajiny přistupujeme.

Je třeba si uvědomit, že přírodní katastrofy zde byly v určité formě vždy a měly v přirozeném fungování ekosystémů své místo. Lze dokonce ukázat, že přírodní ekosystémy, které jsou dlouhou dobu (tisíce let) ušetřeny působení těchto přírodních katastrof, chřadnou a přestávají dobře fungovat (jev známý v ekologické literatuře jako retrogrese).

V případě požárů existuje poměrně dobře prozkoumaný vztah mezi kvalitou opadu, který rostliny produkují, četností výskytu požárů a intensitou požáru.

Obecně se dá říci, že společenstva rostlin produkující snadno hořlavý opad, hoří častěji, ale intensita tahových požárů je malá. Naproti tomu rostliny, které produkují hůře hořlavý opad, hoří méně často, což pak vede k tomu, že se mezi jednotlivými požáry nahromadí větší množství paliva (opadu) a následný požár je pak intensivnější.

Člověk ovlivňoval dynamiku požárů odedávna. Je zajímavé, že původní obyvatelé Severní Ameriky nebo Austrálie zvyšovali frekvenci výskytu požárů s cílem podpořit výskyt travinných a křovinných biotopů, které dobře hoří, ale zároveň podporují velké býložravce, které mohli naopak původní obyvatelé lovit.

Naopak bílí osadníci se snažili požáry potlačovat a to vedlo k posunu směrem k méně častým, ale o to intensivnějším požárům.

Velmi poučný je v tomto směru vývoj ve Spojených státech, kde byl ve 30. letech minulého století schválen zákon nařizující uhasit každý lesní požár do druhého dne od chvíle, kdy byl nahlášen. Ukázalo se, že čím déle toto nařízení platilo, tím obtížnější bylo ho dodržovat. Důsledným hašením se totiž podpořilo hromadění velké vrstvy opadu (paliva) na povrchu půdy, a to se navíc dělo na velkých souvislých plochách. Hromadění opadu na povrchu půdy pak podporovalo vznik rozsáhlých a velmi intensivních požárů, které bylo obtížné uhasit.

Od třicátých let minulého století se ve Spojených státech poučili a dnes je snahou se buď navrátit k přirozenému požárovému režimu tam, kde je to možné (například ve velkých národních parcích, kde jsou zachovány velké plochy přírodních ekosystémů) anebo je snaha přirozený výskyt požárů imitovat řízeným vypalováním, které nahrazuje ekologické funkce požárů a navíc omezuje riziko výskytu požárů.

Velká diskuse se vede o roli kůrovcové kalamity pro vznik a šíření požáru. Předložená studie jasně ukázala, že ponechání mrtvého dřeva v žádném případě nemohlo být příčinou rychlého šíření požáru, ba právě naopak, požár se šířil rychleji tam, kde byly stromy odklizeny. Je to dáno tím, že to, co šíření požáru podporuje, je opad na povrchu půdy, nikoli klády mrtvého dřeva.

Jakkoli to může vypadat kontraintuitivně, každý, kdo někdy rozdělával táborák, si mohl všimnout, že drobné větévky a suchá tráva chytnou snáze než velká polena. Kůrovcová kalamita mohla přispět k šíření požáru nikoli tím, že po ní zůstaly suché kmeny, ale tím, že na povrch půdy opadalo velké množství suchého jehličí.

Podobně jako velké povodně i požár v Českém Švýcarsku nám ukazuje, že ignorováním přírodních procesů nemůžeme docílit toho, že by samy od sebe vymizely.

Jedním z ponaučení, které bychom si mohli vzít, je, že oheň vždy byl součástí fungování některých ekosystémů a snaha oheň v krajině zcela potlačit povede u řady ekosystémů k hromadění opadu na povrchu půdy, což ve svém důsledku může vést k vzniku rozsáhlých požárů, které bude obtížné hasit.

Je jistě důležité nerozdělávat v lese neřízeně oheň (neodhazovat nedopalky atp.) a bránit tak vzniku požáru, zejména v suchých měsících. Ale z pohledu požární prevence se jedná až o poslední krok, který je sice velmi důležitý ale není samospásný.

Je třeba se více soustředit na to, aby se na povrchu půdy nenahromadilo velké množství paliva navíc ve velkých souvislých plochách. K tomu může přispět lesnická praxe podporující přírodě blízké, druhově, věkově a prostorově rozrůzněné porosty.

Nicméně v řadě případů se neobejdeme bez imitace přirozeného požárového režimu řízeným vypalováním, které odstraní nadbytečné palivo a jehož techniky jsou v řadě zemí dobře zpracovány. Tím se velké souvislé plochy s velkou zásobou paliva (opadu), které máme nyní, rozdrobí do mozaiky malých plošek s různou zásobou, která bude bránit rychlému šíření požárů.

---

reklama

---