Jan Skalík: Kritické ohlédnutí za dvaceti lety ankety o nejtrapnější antiekologický výrok Zelená perla
Veřejně uváděným cílem ankety je „upozornit na autory výroků, kteří bagatelizují ochranu přírody a životního prostředí a související činnost“. Každoroční hodnocení antiekologických výroků stočlennou komisí ochranářů a jejich příznivců podle mne ale mnohem spíš než o zabedněnosti politiků vypovídá o samotném ekologickém hnutí: co považuje za podstatné, čemu se směje, co jej děsí. Pokusil jsem se v přehršli výroků a výkřiků zorientovat a pod sebe si seřadil pět vítězných citací za každý z dvaceti uplynulých ročníků ankety. To jich dává rovnou stovku. A tuto stovku citací jsem zpětně dělil na jednotlivé hromádky.
Rozdělení dle témat nikoho asi příliš nevzruší: celkem 53 ze 100 citací se vymezuje vůči ochraně přírody, především pak vůči územní ochraně a divočině či druhové ochraně. Ve 42 případech ve výrocích zaznívá volání po omezení účasti veřejnosti na rozhodování či vymezení se vůči „ekologům“. Dalších 27 citací se týká energetiky, zvláště pak v souvislosti se změnou klimatu a jádrem. Konečně 14 výroků se věnuje dopravě a zvláště dálnicím.
Lunetici na tahu
Mnohem zajímavější, než sledovat, jaká obsahová témata porota ve své volbě upřednostňovala, mi ale připadá přetřídit těch sto výroků jinak. Totiž podle toho, co je na těch sděleních tak výrazného: či chcete-li pitomého. Vcelku s překvapením jsem totiž došel k tomu, že upřímná naivita nebo nevědomost v ekologických otázkách ční ve 32 ze stovky citací, tedy v jedné třetině. Je to hodně, nebo málo? Rozhodně nechci nic namítat proti zesměšnění Nečasova výroku z roku 2012, že „zpracovávat nějakou EIA na energetickou koncepci, to je něco, co bych nazval takřka lunetickým nápadem“, když příslušné zpracování posouzení vlivů na životní prostředí ukládá zákon. Podobně skutečností nepolíbené je i prohlášení pana Garguláka z devadesátých let, že „suroviny vděčí za svůj vznik člověku, ne opačně.“ Chechtejme se.
Vtip spočívá ale především v tom, že takto vyšinutých výroků je mezi finalisty ankety menšina. Další třetinu (35 ze 100) výroků totiž tvoří tvrzení, která jsou podle mne kontroverzní záměrně, především kvůli tomu, aby vyvolala mediální ohlas. Jejich autoři vědí či tuší, jak se věci mají, ale vystupují proti ochraně životního prostředí, aby tím získali u veřejnosti nebo svých průmyslových partnerů body. Jak jinak totiž vnímat Jaklova slova z roku 2012, že když cyklomaniakům „čuchnete k jejich propocenému triku, budete mít jasno, kdo tu zamořuje vzduch“ nebo proslulou Klausovu větu z roku 2007, že „žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“ Upřímně se mi nechce věřit tomu, že by Klaus nic neviděl a Jakl cítil jenom pot. Oni, stejně jako další premianti ankety Martin Říman i Miloš Zeman, jsou prostě úspěšnými mediálními trolly, kteří mají výtečný čich především na to, na jakém tématu se dá přiživit a využít na něj navázané společenská dělítka a kontroverze. Zmínění trollové dostávají Zelené perly tedy především za to, že jsou schopní naformulovat silný, třeba až nenávistný sarkasmus, který v mediální debatě nezapadne. Děkovat za něj můžeme asi jen stěží. A přece – nepotřebuje jej ekologické hnutí obdobně, jako svatá církev potřebuje Charlie Hebdo pro rozproudění diskuse o svých dogmatech?
Tím spíš je podle mne zavádějící hledat hlupáky mezi autory třetí třetiny výroků: totiž u těch, v nichž autoři vyjadřují svůj silný antienvironmentální postoj. Ten zaznívá již bez vtipu či nadsázky, ale zato s vědomím, že výrazné části veřejnosti padne do noty. Miroslav Binder v roce 2002 prohlásil, že „já mám jiný starosti, než se srát s nějakým záborníčkem křivým, nebo medovým, nebo co. A seru na ty jejich ptáky. Neznají hranici, kde je pták a kde je člověk.“ Pavel Drobil jej v roce 2010 doplnil s tím, že „dopady klimatu v Mikronésii mě zajímají, pokud nenarušují práci v České republice.“ To nejsou věty, které by padaly do vzduchoprázdna. Bez přítomnosti kamer a novinářských zápisníčků je říká kdejaký váš soused. Mají veřejně vnímanou legitimitu – a nad tou je možná lepší se zamyslet mnohem víc, než nad jejich domnělou pitomostí.
Potrefená husa
Přeskládáme-li hromádku sta výroků ještě podle třetího kritéria, je znát, že 31 z nich se přímo vymezuje vůči ochranářům a ekologům, či na ně přímo útočí. Dalších 25 pak útočí proti ochraně životního prostředí jako takové. Jistě lze pochopit snahu nenechat si vše líbit, a když někdo haní nás nebo něco, co je nám drahé, minimálně jej chtít přišpendlit na nástěnku hanby. Pochopit to lze, ale je otázkou, komu a čemu to vlastně pomáhá. Rozhodně netvrdím, že kritická anketa má mít za hlavní cíl, aby posílila konstruktivnost debaty o životním prostředí. Pokud se ale třetina výroků nepřímo a často i přímo opírá do těch, kteří výroky následně hodnotí, těžko se vyhnout pocitu, že potrefená husa nejvíc kejhá. Posmívat se veřejně těm, kteří se trefují do „nás ekologů“, je sice možné – ale vede to někam?
Antienvironmentální trollové můžou totiž být vlastně rádi, že se jim podařilo vzbudit pozornost. Výčet křivd sjednotí defenzivní ekologické hnutí, ale jen těžko rozšíří jeho řady. Myslím přitom, že překonávat osobní rétoriku „my versus oni“ je to nejtěžší a zároveň nejpotřebnější, na co česká ochranařina čeká. Nemám přitom pocit, že snaha o tento dialog by měla bránit pevným a třeba i radikálním postojům a jejich vyjádření například i při demonstracích, happeninzích, blokádách. Neumím rozkrýt všechny kořeny vzájemného neporozumění mezi ekologickým hnutím a českou veřejností, připadá mi ale, že výrazným problémem může být spíš než radikalita vlastních postojů fakt, že ekologické hnutí tyto postoje ve vzájemné a otevřené debatě často ani hájit nechce. Lidsky se tento přístup snad i dá pochopit: určitým únikem z psychicky vyčerpávající debaty s mnoha laureáty Zelené perly je zabetonování vlastní pravdy o ohrožené planetě. Ta je čím dál tím více podložená čísly a daty, méně se veřejně dávají znát vlastní postoje a přesvědčení. Každý z táborů v posledku šermuje svými, vzájemně si protiřečícími statistikami. Možnost shody mezi nimi jako by kvůli jiným zdrojům dat ani principiálně nebyla. A zároveň jako by poznání krize i řešení bylo samo v sobě zcela evidentní, a tedy žádnou hodnotovou debatu ani nevyžadovalo.
Má milá ideologie
A i proto, že se stohlavé komisi možná zdálo, že existence ekologické krize i jejího řešení evidentní je, získal hned první cenu v roce 1995 Václav Klaus se svým výrokem „Ekologie není věda. S vědou nemá nic společného. Je to ideologie.“ Jako by oceněním Klause hodnotící komise tehdy chtěla říct opak: ekologie je stoprocentní věda a není v ní ani zrnko ideologie. Takto oddělené vnímání vědy a ideologie ale nesdílím. Ochranářská ekologie a potažmo i celá ochrana životního prostředí je zcela jednoznačně postavená na hodnotách, preferencích, prioritách. To není ostatně nic výjimečného: pozitivistickou představu o subjektivně nezatíženém poznání pomalu překonávají i všechny ostatní vědy a světonázory.
Tím spíš mi ale připadá důležité nedostávat se do stavu, kdy někým pronesená pitomost bude debatu uzavírající argument, za který se hodí obdarovat mluvčího leda medailí a dál s ním nediskutovat. Debata o kvantifikovatelných řešeních sice může být mnohem snadnější než debata o našich hodnotách. Při hledání řešení ekologických problémů se ale více hodí schopnost nahlédnout perspektivu druhých: proč říkají to, co říkají, proč dělají to, co dělají. Konečně pro tolik potřebné navazování dialogu je spíše zapotřebí ochota druhého poznat a snažit se pochopit jeho skryté motivy, než svědomité rozlišování, kde jsou perly a kde ti, kterým se perly v pořekadle házejí. Odpovědět si nakonec musíme sami: chceme se vymezovat vůči druhým, nebo na základě jasného vyložení vlastních hodnot a východisek hledat společnou cestu?
Tento text je součástí projektu Specifického výzkumu (MUNI/A/1299/2014).
reklama
Jan Skalík: Nekácejte prosím nejkrásnější středoevropský prales!
Jan Skalík: Blokáda harvestoru v Bělověžském pralese