Jan Zeman: Je snaha Evropské unie o rozšiřování Kyotského protokolu reálná? aneb S čím Evropská unie měla do Durbanu přijet a nepřijela
Ve všech třech případech se uplatnil plus minus stejný scénář. Členské státy Evropské unie (EU) na konferenci odjeli s cílem dosáhnout rozšíření Kyotského protokolu na všechny státy světa a jeho prohloubení. Zatímco Kyotský protokol z roku 1997 obsahuje závazek snížit emise hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého CO2 o 5 % do roku 2012 proti roku 1990 s tím, že jednotlivé státy mohou přijmout i závazek náročnější (snížit emise CO2 o více procent), počínaje Kodaní členské státy EU navrhují snížit emise CO2 o 20 % do roku 2020, resp. o 30 %, pokud se k závazku připojí i ostatní státy světa. Napomoci má mechanismus obchodování s povolenkami na emise CO2. Kde se stala chyba?
Skleníkový efekt šarlatánskou hypotézou?
Ve jménu tržního fundamentalismu (vše prý vyřeší neregulovaný trh) se český klasik výše citovanou větou vysmál zákonům fyziky. Totiž, bez skleníkového efektu by byl povrch Země asi o 35 °C chladnější a život by na něm byl možný jen velmi obtížně. Problémem je zesilování skleníkového efektu v důsledku rostoucích antropogenních emisí skleníkových plynů (GHG) – CO2, metanu CH4 a oxidů dusného N2O. Vodní pára v ovzduší je více méně v rovnováze, v minulosti nebezpečně rostoucí emise freonů se podařilo srazit na úroveň blížící se nule, byť v ovzduší se budou vyskytovat ještě desítky let. Ano, skleníkový efekt si z výroků V. Klause a jemu podobných nic nedělá. Alespoň to naznačují výsledky měření koncentrací GHG v ovzduší, viz http://www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/#mlo_growth, a teploty povrchu zemského (pevniny i moří), viz http://data.giss.nasa.gov/gistemp/tabledata/GLB.Ts+dSST.txt a rychle rostoucí škody z přírodně ekologických katastrof.
Lze samozřejmě namítat, že zdaleka ne vše o tomto mimořádně složitém jevu víme. Jistě, časové řady nejsou příliš dlouhé, byť máme k disposici i významné poznatky zkoumání klimatu v dávné minulosti včetně přirozeného kolísání intenzity slunečního záření ad. Při hodnocení přírodně ekologických katastrof a zejména jejich následků je třeba vidět, že tragédie v důsledku tektonických a sopečných zemětřesení a výbuchů sopek nesouvisí s narušením klimatu, resp. počítat sem oběti zemětřesení na Haiti, v Japonsku apod. je chybné. Spolehlivost záznamů o minulých velkých povodních apod. je omezená. Následky velkých povodní zásadně závisí na rozsahu neodpovědné výstavby v záplavových územích, který byl v minulosti mnohem nižší než dnes. Podobně je tomu s následky velkých tajfunů (postihnou hustě nebo řídce osídlená území), such (zasáhnou poušť nebo významnou obilnici) ad.
Přesto data mluví o četných zjevných teplotních i klimatických rekordech, což by mělo varovat. Navíc asi polovina antropogenních emisí CO2 zatím někde mizí (snad v oceánu). Tento mechanismus se ale může rychle vyčerpat, což by vedlo k urychlení zesilování skleníkového efektu. Těch přímých vazeb je víc, viz rostoucí uvolňování metanu v důsledku roztávání Arktidy atd.
Je ale zřejmé, že i naše dosavadní jistě omezené znalosti mluví o hrozbě zásadních změn klimatu v důsledku pokračujících a stupňujících se antropogenních emisí GHG s katastrofálními dopady na lidstvo. Připočteme-li známé nedokonalosti společenských mechanismů lidské společnosti, je zřejmé, že je lidstvo nemusí přežít. Zjednodušeně řečeno, popere se a vyhladí v boji o mizející přírodní zdroje.
Jak formulovat požadavky na snížení antropogenních emisí GHG?
Víme, že s vysokou pravděpodobností hrozí lidstvu klimatická katastrofa, kterou masivními emisemi antropogenních GHG vyvolává a kterou nemusí přežít. I v případě přežití by došlo k významnému zhoršení životních podmínek nejen pro lidstvo, což konec konců uznává i fakt existence světových konferencí o klimatických změnách. Vzniká otázka, proč jsou opakující se světové klimatické konference neúspěšné. Pár frází, že se bude jednat dál a že je třeba s tím něco dělat, za úspěch nepovažuji, byť někteří ano. Nevystačíme s tvrzením, že si politici za peníze daňových poplatníků udělali tam či onam výlet.
Jisté je, že klima na Zemi unese jen určitou výši antropogenních emisí GHG, nemá-li dojít k jeho drastickým změnám, ohrožujícím obyvatelnost povrchu planety Země. Tato hranice se formuluje jako nutnost nezvýšit průměrnou teplotu povrchu Země o více než 2 °C proti roku 1750, resp. o více než 1,4 °C proti současnosti. Z toho lze prostou matematikou odvodit požadavky na omezování antropogenních emisí GHG. Potřeby snižovat tyto emise lze formulovat jako snížení antropogenních emisí GHG:
1) Aby na km2 nepřesahovaly určitou hranici,
2) Aby na jednotku ekonomického výkonu nepřesahovaly určitou hranici,
3) Aby se snížily o určité procento vůči určitému výchozímu roku,
4) Aby na jednoho obyvatele nepřesahovaly určitou hranici.
Je zřejmé, že nejméně smysluplné je vázat přípustné antropogenní emise GHG na jednotku plochy, např. na 1 km2. Takový přístup má jen minimální vazbu na společenské aktivity a antropogenní emise GHG. Je zřejmé, že zvýhodňuje územně velké, řídce osídlené státy, přední emitenty GHG – Rusko, Kanada, Austrálie… Zajímavější jsou pro ochranu přirozených likvidátorů GHG – lesů, korálových útesy atd.
Vázat přípustné emise na jednotku ekonomického výkonu, tj. vytvořeného hrubého domácího produktu (HDP) je problematické, neboť HDP nevypovídá o efektivnosti ekonomik, byť nám ekonomové, politici a novináři obvykle tvrdí opak. Jeho případné použití zvýhodňuje země s vysokým HDP, prakticky nezávisle na emisích GHG.
Vázat požadavek snížení na určitou, historicky dosaženou úroveň antropogenních emisí GHG se může zdát logický – vycházíme z reálné situace a chceme ji napravit. Je to i relativně jednoduché. Pokud by jednotlivé státy byly přibližně stejně rozvinuté, asi by nešlo namítat. Protože jsou ale v rozvoji jednotlivých států propastné rozdíly, je výše uvedená cesta, nastoupená Kyotským protokolem, velmi problematická. Svými důsledky totiž konzervuje tuto obrovskou nerovnost, což je zejména pro rozvojové státy těžko přijatelné. Není čekat, že na ní zejména chudé státy třetího světa dobrovolně přistoupí.
Máme-li respektovat rovnost lidí všech států světa, může být reálným východiskem úsilí o snižování antropogenních emisí GHG jedině princip, že každý člověk má právo na určité antropogenní emise GHG s tím, že s rostoucím počtem lidí na Zemi se bude hranice přípustných antropogenních emisí GHG snižovat. Otázkou může být, zda v určitém rozsahu nezohlednit strukturální aspekty mezinárodní dělby práce. Státy s rozsáhlým energeticky náročným průmyslem totiž zákonitě produkují vyšší antropogenní emise GHG. Tuto složitou oblast bych zde ale nechtěl řešit.
Kyotský protokol problematický
Dovolím si velmi kacířskou myšlenku, že navenek velké vítězství v boji proti zhoubnému oteplování – přijetí Kyotského protokolu v roce 1997 – žádným velkým vítězstvím nebylo, pokud nebylo přímo kontraproduktivní. Uzavřely ho vesměs ekonomicky vyspělé státy (zejména EU, Japonsko, Kanada) s tím, že se k němu připojí i ostatní. Ostatní se ale nepřipojili buď vůbec (USA, Čína, Indie atd.), nebo jen symbolicky (Rusko sice Kyotský protokol nakonec přijalo, ale k ničemu konkrétnímu se nezavázalo). Asi sotva překvapí, že k tvrdým odpůrcům Kyotského protokolu patří prakticky všechny státy vyvážející ropu, nejen OPEC. Obávají se o své zisky z prodeje ropy. Naopak největšími stoupenci Kyotského protokolu jsou malé, nízko položené ostrovní státy, kterým bezprostředně hrozí zatopení stoupající hladinou oceánu, přestože mají zanedbatelné antropogenní emise GHG.
Samotný závazek snížit emise CO2 o 5 % do roku 2012 proti roku 1990 je slušně řečeno hubený. Samotná EU má při jeho plnění významnou výhodu. Protože je vztažen k výchozímu roku 1990 a po té došlo k obrovskému hospodářskému propadu v bývalých evropských socialistických státech, jde reálně o závazek ještě mnohem menší a spíš jen symbolický. Vím, že se to v ČR špatně přijímá, protože ČR na základě tohoto závazku získala v obchodě s povolenkami na emise CO2 asi 20 mld. Kč a vynakládá je velmi rozumně na program zateplování bytů – Zelená úsporám. Přitom program Zelená úsporám je v ČR jediné reálně fungující protikrizové opatření, navíc s řadou dalších pozitivních efektů.
Přestože závazek Kyotského protokolu byl stanoven velmi mírně, mnohé státy ho neplní. Nejkřiklavějšími případy jsou Kanada a Španělsko, které své emise CO2 zvýšily asi o třetinu. Možné sankce chtěla Kanada řešit odstoupením od Kyotského protokolu. Fraška? Dá se to tak nazvat. A to i s vědomím, že EU jako celkem svůj hubený závazek snížit emise CO2 o 5 % splnila a mírně překročila.
Co měla EU v Durbanu navrhnout?
Pokud někdo chtěl předložit reálný návrh na snížení emisí GHG, měl ho volit realisticky. Měl především navrhnout soubor opatření ke snížení a postupnému vyloučení spotřeby fosilních paliv, dále na ochranu asimilátorů GHG, zejména lesů a korálových útesů. To se ale nestalo. Možná to ani nikoho nenapadlo. Tedy, v obecné rovině ano, ale v konkrétní rovině nikoliv. Co bych navrhnul k zásadnímu snížení emisí GHG?
1) závazek neřešit spory silou, zvláště pak vojenskou. Ve světě, kde jsou státy přepadány a srovnávány se zemí podle svévole některých mocností, není reálné řešení problémů včetně klimatických, viz letos na ropu bohatá, vojsky USA, Francie, Velké Británie a dalších dobitá a zničená Libye. S tím úzce souvisí závazek zásadního odzbrojení, v prvé řadě USA, které se na světových vojenských výdajích podílí plnou polovinou. Ač ohrožují celý svět, samy se prý cítí ohroženy. Náklady na zbrojení a války přitom mnohonásobně převyšují odhadované náklady na potřebné snížení emisí GHG,
2) odstraňovat absolutní bídu v celém světě. Bez odstranění bídy a vytvoření základních sociálních jistot pro všechny není reálné účinně řešit stupňující se klimatickou krizi. Zatím mnohá opatření vyspělých kapitalistických států bídu vytváří a dále prohlubují. Zdaleka nejde jen o přepadené a okupované státy jako je Irák či Libye. Stejně nebezpečné jsou vyspělými státy a světovými finančními institucemi (Mezinárodní měnový fond, Světová banka ad.) rozvojovým státům vnucované recepty typu šetřit veřejné výdaje na beztak podvyživeném školství, zdravotnictví, privatizovat vodní zdroje, orientovat zemědělství na monokultury pro vývoz atd.,
3) zákaz dotací a daňových úlev na výrobu a spotřebu paliv a energie, s výjimkou úspor paliv a energie a podpory využívání těch druhů obnovitelných zdrojů energie, které lze využívat udržitelně. Udržitelným zdrojem energie ve světě sužovaném hladem a bídou nemůže být biomasa, zejména ta vypěstovaná na zemědělské půdě. Nutné je zrušení mezinárodních mnohostranných dohod o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a zrušení osvobození mezinárodní vodní a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty (jen pro ilustraci, v ČR šlo v roce 2009 asi o 44 mld. Kč),
4) zastavit křižácké tažení proti jaderným elektrárnám, neboť jsou prakticky bez emisí GHG a lidstvo se bez nich v dohledné době neobejde,
5) v dopravě přednostně rozvíjet energeticky úspornou kolejovou dopravu a prosazovat na dopravu nenáročný rozvoj,
6) na emise GHG uvalit daň, přímo úměrnou jejich CO2 ekv. Obchod s povolenkami na emise CO2 je zjevně neefektivní a v řadě případů i kontraproduktivní,
7) stanovit povolené emise GHG (ve formě CO2ekv.) na obyvatele (vztah k HDP nebo na km2 je zjevně zavádějící) a od jejich dosažení odvíjet cíle ve snižování emisí GHG. Totiž, Čína je sice dnes největší emitent CO2 absolutně, ale nízký v přepočtu na obyvatele. Podobně je tomu u Indie. I mezi ekology oblíbená kritika Číny a Indie pro jejich velmi vysoké absolutní emise CO2 je ne příliš solidní. Přihlédneme-li k velmi nízké životní úrovni v těchto zemích, navzdory nemalému pokroku v nich, obraz se mění. Je nutné vyjít z antropogenních emisí GHG na obyvatele s tím, že za určitých okolností lze volit určité modifikace vzhledem k zahraničnímu obchodu.
Nevím, zda by výše uvedená opatření stačila k odvrácení světové klimatické katastrofy. Věci zašly už dost daleko, přitom tu zůstává řada nejistot. Země a její klimatický systém by nebyly přinejmenším brutálně ničeny a zůstávala by tu naděje na obrat a záchranu. Chápu ale, že takový návrh by v prvé řadě odmítla samotná EU, o USA, které jsou základní překážkou jakéhokoliv pokroku v úsilí o zastavení zhoubných klimatických změn, nemluvě. Jak mně před časem napsal proekologický europoslanec Poce, i mnou doporučovaný a číselně podložený pokus otevřít pouhou diskusi na téma zrušení oněch mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od daní alespoň uvnitř EU v Europarlamentu prý není možný, protože všechny členské státy EU jsou zásadně proti.
Chápu též, že některá opatření nepodpoří ani hlavní nevládní ekologické organizace, protože svatá válka proti jaderným elektrárnám je pro ně důležitější než úsilí o přežití lidstva.
reklama
