Jaroslav Poupě: Hydrologické anomálie
Každé roční období je nějakým způsobem hydrologicky definováno. Naši předkové si již v dávné minulosti dělali statistiku o tom, v jakém období a jak vypadá vodoteč. Z této statistiky a pamětních dokladů si dokázali uvědomit, kolik vody daným korytem kdy protékalo. Ze zápisů se fakticky dalo zjistit, kolik vody proteklo daným místem za stoleté povodně i za nižších průtoků. Tomu se musely přizpůsobovat vodní stavby. A je tak tomu i dnes.
Dá se říci, že poslední odhadem více jak čtyři desetiletí, jsou z hlediska obyvatel asi nejen střední Evropy, poznamenávány postupnými změnami dlouhodobě ustáleného klimatu. Jinými slovy se dá říci, že probíhají atypická roční období. Prostě starší pamětník nepozná, zda je jaro, léto, podzim anebo zima. Roky jsou jiné, než jak jsme si v mládí zvykli. Ohlašované teplotní rekordy, zimní sporty provozované převážně již jen na horách, vysychání pramenů, podzemní vody a vodotečí. A pak z ničeho nic silná povodeň. Tak vznikl pojem hydrologické anomálie. Prostě jinými slovy dlouho nic a pak povodeň.
S tímto pojmem jsem se setkal poprvé před více jak 50 lety. Tehdy mi známý, stařičký soudní znalec, vysvětlil, že v posledních letech dochází k tomu, že podle srovnání s dlouhodobou dešťovou a s ní spojenou průtokovou statistikou nastávají poslední dobou významné odchylky. To za poslední desetiletí nabralo drastických rozměrů.
Pokud se řídím knížkou „Charakteristické hydrologické údaje toků v Čechách a na Moravě“, zpracovanou Hydrometeorologickým ústavem v roce 1966, která zahrnuje statistiku za více jak sto let zpět, nejsou tyto tehdy přesné údaje dnes již zcela platné. Z toho důvodu je i současná statistika při srovnávání skutečností ČHMÚ vedena za kratší období.
Onen soudní znalec mi velmi moudře fakticky předpověděl současnost. Sdělil mi, že již tehdejší příčinou méně významných, ale definovatelných změn potoka v trampské osadě Sioux na Benešovsku je začínající změna klimatických – hlavně dešťových – průměrů. Ty způsobily, že druhý název osady – Údolí Klikatého Potoka – přestal být aktuální. Meandry prostě mizely, vodoteč se zahlubovala, mizely tůně, ubývalo vody a samozřejmě i pstruhů. Tam, kde se člověk před 50 lety mohl na každých 50 m vodoteče vykoupat a ulovit kilového pstruha, dnes se na 12 km délky údolnice nedá vykoupat nikde. Ekosystém se změnil jako celek. Ten znalec mi to přiblížil slovy: „Víš, potok jde za vodou a ta teče fakticky za sucha jen ve štěrkovém podloží. Potoky se rovnají a zařezávají“.
Rybářsky atraktivní vodoteč zmizela. A v posledních letech umožňuje přežívání jen menších rybích druhů. Otrlejší trampové se ještě dokáží v potoce umýt. A protože studánky fakticky vyschly, chataři si vybudovali studny.
Teď se své vzpomínky pokusím převést do lidských slov. V současné době došlo v rámci zvláště střední Evropy k zásadním hydrologickým změnám. Obvykle dlouhodobá sucha s nadprůměrnými teplotami a pak najednou přívalové deště. Spadávající dešťová voda, která přijde nárazově, se nemá šanci na spečené půdě vsáknout. Prostě se odvalí, obvykle i s ornicí, do nejbližší řeky - a v našem případě je za pár dní v Hamburku. V kdysi zelené krajině potkáváme uschlé stromy. Houbaři na svou zálibu jen vzpomínají. A požárů přibývá.
Již v koronavirovém roce 2020 bylo medializováno, že se deficit podzemní vody nepodařilo do konce roku na většině území republiky doplnit. To se promítlo i do průtoků a samozřejmě s tím spojených podmínek pro přežití ryb. A třeba na Benešovsku se do letošního roku neobnovily vyschlé rybníky na prameništi v Černém Lese.
Jako naturalizovaný Pražák žiji v hlavním městě již dlouhá desetiletí. Ještě z mládí pamatuji ledy na Vltavě, koljušky na Butovickém rybníce, roční raky v Radotínském potoce a čistou vodu v Rusalčině jezírku v Prokopském údolí. I skutečnosti posledních dvou povodní. Ty motivovaly mocné k tomu, aby začali předcházet škodám, které by další velká voda mohla způsobit.
V rámci velkoměsta Prahy to v zásadě vedlo k tomu, že potůčky, které se v Praze samozřejmě vždy vyskytovaly, se kanalizovaly tak, aby skončily co nejrychleji ve Vltavě. Přirozená koryta mohou být sice těžko v městské zástavbě, ale na okraji města ano. I zde se však kanalizuje. V minulosti dříve budované rybníčky a nádrže vodu zachycovaly a umožnily její vsakování do podzemí. To znamenalo vytrvalost pramenů a dostupnost vody pro krajinný ekosystém jako takový.
Snad nejhorší v tomto směru je zástavba nízkými velkokapacitními stavbami (různá obchodní centra, velkosklady, dálniční systémy atd.), které prostě vylučují plošné vsakování vody. Prevencí hrozících povodní byla v minulosti také výstavba tzv. suchých retenčních nádrží – suchých poldrů. V zásadě je to plocha, která je schopná v případě nárazových mimořádných průtoků pojmout obrovské množství vody a ochránit dolní část povodí před zatopením. Tato stavba v minulosti fakticky zachránila Břeclav.
Jako příklad takovéto stavby uvádím suchý poldr v horní části Prokopského údolí a kousek od něj na jiném přítoku existující nádrž Asuán. Suchý poldr svou funkci nevykonal ani v jednom z posledních dvou povodňových stavů. Asuán něco zadržel. Přitom ta voda tam na povodí spadla, ale do míst zástavby, fakticky od Stodůlek, a byla odvedena podpovrchovou kanalizací do Vltavy.
Ani malé rybníčky pod pramenem Prokopského potoka ve Stodůleckém parku poslední roky neznají, co je naplněná nádrž. Zde je zlý hlavně letošní rok. Beton a asfalt a také mizerná stavba rybníčku na povodí prostě nedovolily doplnit podzemní vodu a s tím spojená prameniště.
Fakticky dnes není v mých možnostech pochopit, proč výše zmíněný suchý poldr na Jinonickém potoce nebyl již dávno upraven jako Asuán, aby zadržoval alespoň nějakou vodu. Krajině by to jistě prospělo. To, že Prokopský potok pod Asuánem prožil „revitalizaci“ a hluboké, stabilní koryto bylo zmeandrováno, sice vodoteč prodloužilo, ale krajina z hlediska přirozené rovnováhy ekosystému se z tohoto zásahu doposud nevzpamatovala.
Hlavním problémem je, že naši zemi zastavujeme pro vodní režim krajiny nepřiměřeně. Voda, co spadne, se nemá možnost vsáknout. Tím pádem ji ani zeleň, lesy, louky a pole odparem nevrací do atmosféry, jak je normální. To, co se dříve říkalo, že voda přitahuje vodu, nemá už platnost, jak tomu bylo v málo zastavěné krajině. A pokud přijde větší příval, tak ta část, co se měla vsáknout, se přes přeschlou zemi vsakuje daleko méně a stávající systém plošného rychloodvedení vody vytvoří povodně i tam, kde by se nečekaly.
Dnes nevím, zda je vůbec v našich lidských možnostech se v tak hustě zalidněném státě, jako je ten náš, pokoušet plošně zlepšit systém vsakování a zdržování vody v krajině. A samozřejmě podporovat hlavně luční a lesní ekosystémy nebo hledat cesty k alespoň částečnému napravení těch člověkem způsobených ran krajině, která se s nimi bez naší pomoci nevyrovná.
Člověk jako takový si pamatuje spíše krátkodobou povodeň a s ní spojené katastrofy než dlouhodobý stav vysušení krajiny. A samozřejmě s tím spojené, pomalu ale jistě nabíhající změny ekosystému. Pomalý zánik lesních systémů, rybníky skoro nebo úplně vyschlé, louky měnící se ve stepi a úbytek či vymizení původních rostlinných a s tím spojených i živočišných druhů.
Rozumím obavám, které vyvolaly zvláště v Praze dřívější povodně. Systém nádrží, suchých poldrů, retenčních nádrží s rezervou a podobně by samozřejmě tato rizika snížil. Je to i otázka manipulačních řádů třeba na Vltavské kaskádě a jejich racionalizace, která by měla respektovat více současné skutečnosti z hlediska plošných změn klimatu.
reklama

Dále čtěte |
Do nádrže Rozkoš na Náchodsku začala díky dešťům po osmi měsících přitékat voda
Slovensko ohlásilo budování vrtů v regionu, kde kvůli suchu chybí pitná voda
Srážky zastavily pokles římovské přehrady, v Husinci stoupla voda o decimetry

Jaroslav Poupě: Rusalčino jezírko, minulost a současnost
Jaroslav Poupě: Provázanost rybářství v Praze s životním prostředím