Jiří Podhorecký: V Česku jsou desetitisíce kamerových pastí. Mohly by pozorovat zvířata

Kamerové pasti se během poslední dekády staly běžným nástrojem bezpečnosti majetku i pozorování přírody. Dnes nechybí v rukou profesionálních biologů, ochranářů, lesníků ani amatérů, kteří hledají nová data o české přírodě. Přesto mám už delší dobu pocit, že u nás stále stojíme na prahu mnohem větší příležitosti, než jakou si připouštíme. Jako člověk, který se systematicky věnuje virtuálnímu dobrovolnictví, občanské vědě podporující sběr a sdílení přírodovědných dat, jsem zkoumal projekty fungující v zahraničí. Ve Velké Británii, jsem viděl, co mi v českém prostředí dlouhodobě chybí: celoplošnou, stabilní a otevřenou platformu, která propojí odborné instituce, dobrovolníky a veřejnost do funkčního systému. Jedním z takových projektů je MammalWeb.

Britský model: málo administrativy, hodně dat

MammalWeb není grantový projekt s omezenou dobou života ani lokální experiment s povrchním cílem. Je to dlouhodobá iniciativa více institucí, která jednoduše propojuje lidi, jejich fotopasti a ochotu přispět k poznání místní biodiverzity. Síla projektu spočívá v tom, že „nepřekáží“. Není potřeba žádná vstupní bariéra, drahá procesní činnost, další náklady nebo odborná administrace. Přinejmenším ty vzniklé vstupy už proměnili v běžící projekt.

Fotografie stačí z kamerových pastí přinést a nahrát. Identifikace probíhá na platformě lidmi i s pomocí strojového vidění. Výstupy se následně dostávají do mezinárodních vědeckých databází. Když jsem začal zkoumat možnosti pro Česko, dospěl jsem rychle k přesvědčení, že právě tento typ projektu může doplnit dosavadní monitoring velkých i menších živočichů. A že ho k mému překvapení v podobném rozsahu vlastně nemáme.

Česká praxe: špičkoví odborníci, ale ostrůvky aktivit

V Česku probíhají projekty s fotopastmi pod vedením organizací jako NP Šumava, KRNAP nebo Hnutí Duha. Jejich kvalita je nesporná. Data patří přírodovědcům, metodiky fungují, výstupy jsou využívané. Jenže jsou to „systémy uvnitř systému“. Jednotlivé, nespojené ostrovy. A každý má jiný cíl, jiný způsob práce, jiné priority.

Vedle nich existují desítky dalších menších občanských projektů. Motivace je různorodá – od studentských bakalářek, přes nápady malých spolků až po projekty, které připomínají startupy s přidanou „společenskou omáčkou“. Tyto výzvy k občanské aktivitě také nejsou špatné. Mají jen někdy nemotivující rozhraní procesu. Ale jako celek nepůsobí jako tvořivá síla, která by byla schopna generovat dlouhodobý datový proud v měřítku celé republiky.

Mezera v datech: ptáky máme, savce málo

Češi jsou mimořádně aktivní pozorovatelé ptáků. Portály typu eBird každoročně získávají desetitisíce záznamů a odborné publikace z těchto dat vycházejí pravidelně. U menších i větších savců je však situace opačná. Mnoho oblastí České republiky nemá žádné systematické záznamy o výskytu běžných druhů, natož druhů méně početných. O pohybu populace, její dynamice či změnách po zásahu člověka do krajiny, víme často jen fragmenty.

Kamerové pasti od lidí, kteří už vědí jak je používat, mohou situaci změnit. Stačí však, aby snímky na paměťové kartě neskončily přeformátováním, jen proto, že místo zloděje dříví vyfotily ježka. Pokud jsou fotky i toho nejobyčejnějšího ježka identifikované a zveřejněné v otevřeném systému, mohou se stát součástí globálních vědeckých databází. Třeba GBIF.org ( z něhož Česká republika před časem, bohužel, jako členská země odstoupila).

A právě poměrně málo sdílených otevřených dat dělá českou stopu ve světové vědecké komunitě méně viditelnou, než by umožňoval náš skutečný potenciál. Příčina proč tomu tak je není jen jedna. Institucionální držitelé biologických sbírek (i dat o nich) jsou v kapacitní a časové nouzi, kdy nestíhají zpracovat ani nově přicházející sbírkové položky, natož třídit a poskytovat z nich veřejně data. Natož ta stará, archivovaná. A tak zapadají prachem.

Problém, který nechceme vidět

Česká republika má kvalitní vědce, bohaté sbírky i zajímavé odborné výsledky. Ale navenek vypadáme, jako bychom vědu dělali hlavně „pro sebe do šuplíku“. Kde je pak síla a suverenita české vědy, když dojde na politickou argumentaci doma, nebo v EU? Kde nejsou na stole důkazy, nejsou ani argumenty.

Máme dost tradičně získaných biologických dat, ale málo sdílení a interpretace. Mnoho talentu poháněného privátním zájmem, ale málo sjenocujícího úsilí. Lidi pracující na svých projektech, ale málo propojenosti. Zvenku to občas působí dojmem, že si „ČR hraje na vlastním písečku“. Bez ambice být součástí něčeho většího, evropského, globálního. A důvod? Často zcela prozaický: kde není grant, nevznikne nic. Bez financování se u nás málokterý projekt rozjede. A to je přesně oblast, kde může zapojení zaujaté lidské síly změnit pravidla hry.

Proč do toho vstupuji já

Na MammalWeb jsem se přímo obrátil už s vlastním nápadem. Přeložit jeho rozhraní. Proto komunikuji s britským týmem, zkoumám, jak strukturu na zpracování fotek poskytnout v českém prostředí. Dělám podobné kroky dobrovolně a dlouhodobě, protože mi dává smysl otevírat českou přírodu globálnímu vědění a zároveň nabídnout veřejnosti něco, co má skutečný dopad. Mohl by vzniknout český plošný monitoring přítomné zvěře.

K tomu je však potřeba podmínka: zapojení více lidí. Ne kvůli potenciálním penězům, ale kvůli potenciálu lidské energie, sdílené zvědavosti a kolektivní síly. Šířeji kvůli poznání bohatosti našeho životního prostředí. Čím více lidí zapojíme, tím přesnější obraz o české krajině získáme. A tím větší váhu bude mít naše země v mezinárodní vědecké komunitě.

Co nabízím Česku

MammalWeb může být u nás v Čechách platformou, která:

• umožní veřejnosti zapojit se bez bariér,
• propojí odborníky, lesníky a ekologické instituce,
• vytvoří dlouhodobý datový proud o zvířatech v celé republice,
• podpoří mezinárodní viditelnost české živé přírody,
• nabídne vedlejší zájmovou činnost lidem, kteří už fotopasti mají.

To vše bez budování další infrastruktury, bez administrativy a bez zoufalého vypisování dalšího grantu.

Výzva

Pokud máte doma fotopast, můžete být součástí příběhu. Pokud ji nemáte, ale chcete pomoci, i samotné identifikace snímků z Čech budou pro výsledek cenné. Data z vašich fotopastí mohou pomoci pochopit, jak existuje i jak se mění česká příroda. V tom dobrém, i v tom horším.

Projekt, který dnes může vypadat jako nenápadná dobrovolná aktivita, se může stát jedním z pozoruhodných počinů občanské vědy u nás. Mostem mezi Českou republikou a světem, který chce českou přírodu vidět, chápat a zohlednit ve svém výzkumu.

Závěrem

Často slýcháme, že veřejnost ztrácí kontakt s přírodou kolem nás. Já si to nemyslím. Spíš jí nikdo dlouhodobě nenabídl cestu, jak se k ní vrátit proaktivně, jednoduše a smysluplně. Nemůžeme všichni fotit dechberoucí snímky v čarokrásných scenériích. Kamerová past v remízku, která zvířatům neubližuje, ale může být propojením světa odborníků a nás obyčejných lidí, kteří jen chtějí přiložit ruku k dílu. A právě tato spojení – tichá, pevná a nenápadná – bývají v dějinách ochrany přírody nejdůležitější.

Zkuste nad tím přemýšlet.

---

reklama

---