Jitka Komendová: Záchrana keporkaka Timmyho je příznakem našeho násilí na přírodě

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Tom Benson / Flickr

V tu chvíli se však do situace vlomila soukromá iniciativa milionářů, hnaných snad pošetilou představou, že peníze mohou přemoct i smrt. Timmy tak byl nakonec naložen na speciální plavidlo a dopraven na širé moře. Tam na několik dní zmizel, aby byl posléze nalezen mrtvý. Nyní k jeho tělu proudí davy turistů.

Příběh záchrany keporkaka Timmyho vypovídá o lecčems. Lichotivého pro člověka v něm ovšem najdeme jen pomálu.

Buď jako my!

Deska Songs of Humpback Whale neboli Keporkakovy písně z roku 1970, jež dodnes patří k ikonickým albům žánru environmentální hudby, podnítila masivní kampaň na záchranu velryb. Po následném zákazu lovu se populace keporkaků skutečně stabilizovala, ba začala růst natolik, že dnes keporkak podle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody spadá do kategorie „málo dotčený druh“.

Dokud byly velryby vnímány jen jako hora masa, respektive tuku, lidé s nimi neměli slitování. Ve chvíli, kdy je však zoologové představili jako empatické inteligentní bytosti, začaly náhle vyvolávat emoce. Lidé jsou totiž ve svém soucitu velmi vybíraví: nesneseme pohled na umírajícího „inteligentního“ keporkaka, tolerujeme ale utrpení milionů zvířat ve velkochovech a na jatkách.

Život jedné bytosti se nám jeví jako hodnotnější než život druhé jen proto, že komunikuje způsobem, kterému rozumíme. Ač víme, že z hlediska přežití druhu je život jedince keporkaka méně významný než život jednoho křečka polního, který je vinou člověka ohroženým vskutku kriticky. Nemluvě o tom, že se umíme pohoršit nad porážkou ovce, ale nečiní nám problém pokácet strom v plné vegetační síle. To však jen na okraj.

Propadáme-li v davové psychóze snaze stůj co stůj zachránit jednoho konkrétního umírajícího keporkaka, jen znovu prokazujeme naši pýchu samozvaných pánů přírody, přesvědčených, že nejlépe víme, co je pro kteréhokoli živého tvora to nejlepší. A především podtrhujeme, že cit umíme mít jen pro to, v čem spatřujeme sami sebe.

Velrybu na břehu Baltského moře si lidé zcela přisvojili — nezapomínejme, že formou apropriace je už jen samo pojmenování — a přestali respektovat, že jde o divoké zvíře, pro něž kontakt s člověkem představuje v první řadě stres. Nevíme, po čem umírající keporkak toužil, ale chceme věřit, že si přál být celé týdny s námi, chtěl být kamsi transportován, a nakonec „zachráněn“ před smrtí.

Přečtěte si také |

Michal Hořejší: Národní parky jsou mementem porážky klausismu. A Motoristé sobě to dobře vědí

Dělali jsme toto vše skutečně pro jeho dobro? Anebo spíš pro svůj prožitek a klid?

V přírodě je smrt jedince nedílnou součástí života ekosystému, podmínkou jeho existence. Jenže my lidé jsme umírání ze svých životů z mnoha důvodů vytěsnili. A tak jako mnohdy urputně udržujeme při životě blízkého člověka jen proto, že nedokážeme unést bolest z jeho odchodu, nechceme se dívat ani na umírající velrybu. Možná proto, že nám příliš připomíná naši smrtelnost. Možná ovšem proto, že bychom museli připustit, že na jejím truchlivém osudu máme svou nepopiratelnou vinu.

Kde jsou běžné druhy?

Keporkak je fascinující bytost. Inteligentní, tajemná a neuchopitelná, vzdálená. Média a sociální sítě vybičovaly naše emoce na maximum: tolik jsme si přáli příběh se šťastným koncem… Velká zvířata, a zvláště savci, to zkrátka u nás mají snazší.

Jenže v hodnotě bytostí na této planetě hierarchie z podstaty neexistuje. Umírající velrybu sledoval celý svět, ale kolik našich „menších bratří“ mizí, aniž bychom to postřehli? Nejde přitom jen o druhy, ale o prostou početnost. A nemusíme rozhodně jít až ke vzdáleným břehům oceánů.

V České republice dramaticky klesají stavy dříve běžných druhů ptáků. Zvláště bolestně ubývá ptáků vázaných na zemědělskou krajinu. A rozhodně se už nelze vymlouvat jen na důsledky kolektivizace a socialistického zemědělství, protože výrazný propad nastal po roce 2000.

Alarmující situace je ale ve všech živočišných třídách. Proto opakuji, že je snad ušlechtilé, ovšem zcela pošetilé zachraňovat jednotlivé druhy, neřkuli jedince, a zároveň nadále systematicky devastovat prostředí, v němž žijí.

V ničení přírody jsme dospěli tak daleko, že původní koncept její ochrany vytvořený v 19. století zcela ztratil smysl. Naprostá většina evropské krajiny je totiž natolik degradovaná člověkem, že se chráněná území stala života neschopnými ostrůvky obklopenými sídelní kaší, průmyslovými zónami a liniovými stavbami, jež krajinu činí pro zvířata takřka neprostupnou. A nemluvím jen o ikonickém losu Emilovi — za posledních deset let u nás pod koly aut zahynulo například několik milionů ježků.

Máme-li drastický úbytek biodiverzity alespoň zpomalit, je nezbytné přejít od ochrany malých přírodních enkláv k tvorbě podmínek pro obnovu přírody v kulturní krajině. Jenže to je téma, od něhož politici až na vzácné výjimky dávají ruce pryč. Dokladem budiž, jak těžce a v jak zoufale okleštěné podobě nakonec před dvěma lety prošlo Nařízení Evropské unie o obnově přírody, takzvaný Nature Restoration Law.

V pasti sebestřednosti

Do 1. září tohoto roku musí členské státy EU předložit Evropské komisi své návrhy Národních plánů na obnovu přírody. Před několika dny byla ukončena takzvaná veřejná konzultace, kdy se do připomínkování mohla zapojit široká veřejnost. V následujících měsících poběží již finální fáze přípravy tohoto strategického dokumentu. Sledujme ji pečlivě.

Právě nyní se totiž rozhoduje o osudu naší i evropské přírody. A právě nyní se ukáže, zda to s ochranou přírody myslíme vážně, nebo zda jsme uvázli v pasti, jejímž byla Timmyho záchrana jen hořkým a křiklavým příznakem.