Josef Zbořil: EU ETS a jeho vady na kráse

Naprosto souhlasím s Dr. Pretlem. Namísto velmi pečlivé analýzy schopnosti dodat výsledky se některé kruhy upnuly k tomu, že tento nástroj dává příležitost mít „zdůvodnění“ pro přijímání velkých závazků – a to je důležité jak pro udržení procesu na úrovni OSN, tak pro formování pozice EU. Ve své současné podobě (Směrnice 2009/29) je příkladem nikoliv tržního nástroje, ale „evropského“ vrchnostenského plánování a opravdu skoro nikdo si neláme hlavu, jak budou dosaženy požadované výsledky: snížení emisí v podnicích pod EU ETS dokonce o 21% a ne ze základny 1990, ale ze základny 2005!

K pochopení k čemu došlo, je potřeba udělat malý exkurs do minulosti. Se systémem Cap-and-Trade přišly USA při přípravě COP v Kjótu a v podstatě se podařilo na tomto principu Kjótský protokol uzavřít. To vedlo k zahájení přípravných prací v EU. V roce 2001 – 2004 probíhala expertní činnost, v níž byly velmi pečlivě analyzovány potenciální možnosti snižování emisí v jednotlivých sektorech, a v těchto analýzách se k mému podivu objevilo konstatování, že potenciál snižování emisí pomocí ETS je „not applicable“ (tedy, že se nehodnotí – Second ECCP Progress Report, April, 2003 p. 11) a také oprávněně, jak jsem si později nastudoval. Totiž, systém ETS byl zamýšlen původně k tomu, aby motivoval ke snižování emisí a také, aby optimalizoval náklady na snižování emisí – a to hlavně!

Ovšem, vývoj přinesl změnu a po fiasku prvého obchodovacího období, které bylo přičteno přealokaci povolenek, se přistoupilo k revizi směrnice, která vyústila do současného znění a především, do změněné filozofie – z optimalizačního nástroje se stal nástroj regulatorní, poněvadž, když něco nařídíme – a budeme snižovat ročně celkové povolené emise u podniků o famózních 1,74% a povolenky budeme dražit, tak se vyhneme přealokaci (na úrovni některých členských zemí) a současně ještě emitenty stáhneme z kůže! Co na tom, že od administrativního rozhodnutí ke skutečnému snížení emisí je cesta předlouhá a mnohde neschůdná, my jsme se přece rozhodli, můžeme se směle zavázat pro post-Kjóto a za splnění budou odpovědní ti dole, tedy energetika a průmysl!

Nejprve k přealokaci: jistě, přispěla ke kolapsu ceny, ovšem rozhodně nezpůsobila zvýšení emisí v prvním obchodovacím období o 1,84% od roku 2005 do roku 2007. Neznám podnikání, v němž by se úmyslně plýtvalo palivy a energií jen proto, že mám přealokované povolenky! To si snad může myslet jen naprostý šílenec. Přesto, našlo se mnoho takových…

Namísto pečlivých analýz, kde se stala chyba a zda systém může vůbec přinést snížení emisí, koncept přešel plynule do pozice hlavního nástroje a do stavu, kde je opravdu velkou hrozbou pro zachování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Situace samozřejmě nedala spát některým ekonomům a lidem se zdravým selským uvažováním, takže řada analýz přece jen vznikla, zvláště v USA (Harvard, Yale), ale také v Evropě (Oxford, Cambridge - pro zájemce je mám k dispozici, jsou skutečně velmi zajímavé), ale EK ani politická garnitura je nebere na vědomí a jedeme plnou parou směrem, o němž je již mnoho lidí jistých, že jinak, než krachem skončit nemůže.

Symptomatické je, že Bushova administrativa nakonec ratifikaci Kjóta odmítla, ovšem nikoliv na základě ideologické předpojatosti, ale na základě ekonomického vyhodnocení funkčnosti emisního obchodování, které, aby bylo účinné pro snižování emisí, muselo by pracovat s cenou uhlíku kolem 300 USD, což samozřejmě není únosné sociálně, politicky a samozřejmě, vůbec ekonomicky.

V čem je vlastně problém? Především v tom, že ke snižování emisí oxidu uhličitého se používají přístupy, charakteristické pro řešení emisí škodlivin. Oxid uhličitý škodlivinou není a nikdo se zdravým rozumem jej za škodlivinu prohlásit nemůže a i kdyby to udělal, na podstatě věci to nic nezmění. Takže, zkusme si to tak nějak uvědomit a začněme hledat možnosti jiné, než ty klasické, které fungují u škodlivin.

Nezávislé analýzy systému obchodování říkají následující:

1.EU ETS může přinést pouze optimalizaci nákladů na to ještě jen tehdy, budou-li splněny jisté základní podmínky.

2.K této optimalizaci jistým způsobem došlo i v období 2005 – 2007, kdy cena povolenek motivovala např. k lepšímu řazení zdrojů v energetice. Ke snížení emisí ve zpracovatelském průmyslu došlo především v důsledku ekonomického tlaku cen energie na náklady, jako hlavní hnací síly.

3.V prvním období došlo k vybírání „neoprávněného zisku“ u výrobců elektřiny, kteří si do nákladů započetli hodnotu povolenek jako „náklad příležitosti“ – tedy ztracený výnos, který by byl býval vzniknul, kdyby společnosti povolenky prodaly a zastavily by provoz.

4.Mnozí se budou dušovat, že EU ETS motivuje k investičnímu rozhodování směrem k nízkouhlíkovým technologiím a nemusí ani moc lhát – kolik ovšem takových rozhodnutí třeba v ČR padlo? Obávám se, že by mi vystačily prsty jedné ruky k jejich spočtení.

5.Vzorem pro EU ETS bylo emisní obchodování s emisemi SO2 v devadesátých letech avšak tady jsou právě diametrální rozdíly, které odsuzují EU ETS ke krachu dříve, nebo později:

a.SO2 je škodlivina a není svázána s dostupností energie a sociální udržitelností
b.Obchodovalo se v homogenním ekonomickém prostředí jedné země a jednoho sektoru
c.Technologie pro snižování emisí SO2 byly a jsou k dispozici za ekonomicky schůdných podmínek
d.Znovu opakuji, tuto škodlivinu museli omezit všichni, došlo jen k časovému rozlišení, respektování investičního cyklu jednotlivých provozovatelů a k oné optimalizaci.

6.Navíc, systém byl složitý a EU ETS je ještě složitější, tudíž i náchylnější k problémům s podvody, což ostatně zažíváme v současné době v míře více než malé!

7.Co z toho plyne pro možnost zavedení opravdu funkčního systému obchodování? Podmínky a) až c) musí být splněny a k tomu by měl systém pracovat v co největším (globálním) měřítku. To EU ETS nerespektuje a nebude respektovat ani do budoucna.

8.Technologie ani potřebná infrastruktura zatím k dispozici nejsou a IEA v poslední zprávě Energy Technology Perspectives 2010 (1. července 2010)vyzývá k obezřetnosti a varuje, že cena uhlíku všecko nezajistí – inovací je třeba při obnově parku výroby elektřiny a v také ve výrobních oborech. Současné OZE jsou pouhou drahou záplatou!

9.Zařazení letecké dopravy a dalších sektorů vedou k tomu, že cena uhlíku (ve tvaru nákladů na snížení emisí v zahrnutých sektorech) se pohybuje v rozsahu dvou řádů (od dnešních jednotek €/t až do cca € 400 v některých oborech). Jinde je dnes jedinou možností omezování kapacity výroby!

Vzhledem k tomu, že ďábel bývá v detailu, nutno si ještě uvědomit pár souvislostí:

EU dnes vyhlašuje, že cíl 20% do roku 2020 už máme vlastně skoro doma a tak bychom si mohli dát -30%! Nic není dál od pravdy, než tento předpoklad!

Končící recese přinesla v letech 2008 a 2009 výrazné snížení emisí, které leze bez uzardění připsat pouze a jedině oné recesi nebo krizi, jak chcete, ale nikoliv dekarbonizačnímu úsilí.

Nejlíp by to bylo vidět na uhlíkové náročnosti výroby elektřiny v jednotlivých zemích a uhlíkové náročnosti jednotlivých průmyslových výrob – tato data se však příliš nevyskytují!

To jen potvrzuje platnost shora uvedených kritérií schopnosti systému emisního obchodování dodat výsledky – prostě je nemá a mít nebude.

EU 15 do roku 2012 nesplní kjótský závazek v absolutním snížení vlastními opatřeními. Splní se kreativním účetnictvím (pružné mechanizmy, vliv krize…), ale to nejsou trvalé výsledky!

Tvrdé centrální plánování (EU ETS od roku 2013) výsledek také nemůže přinést – nikdy ho nepřineslo, proč by EU ETS měl být výjimkou?

Navíc, povinné aukce odčerpají finanční prostředky těm nejpotřebnějším – kde tedy získají peníze na nezbytné inovace? Co se stane s vybranými prostředky? Není to jen jiná forma daně, navíc, nepředvídatelné?

Jaký bude přístup k aukcím pro SME a finančně slabší subjekty? Komise se dušuje, že transparentní a rovný, ale jaká bude skutečnost, když přístup k aukcím bude bez omezení a ekonomická síla různých hráčů je velmi rozdílná? Ročně se zobchoduje asi za 100 mld. € povolenek (globálně) – kolik peněz vlastní zmizí, aniž by cokoliv přinesly pro snižování emisí?

Aukce přinesou jednoznačně zvýšení cen elektřiny (a tentokrát oprávněné, nikoliv windfall, jako v roce 2005 a 2006) – při nákladech na povolenky z aukcí ve zpracovatelském průmyslu se jedná o dvojitou evropskou ekonomickou sebevraždu. Ekonomicky zdůvodňovat, že vlastně z hlediska HDP se nic nestane, je velmi malou útěchou pro krachující malé podnikatele a preventivně odcházející celá průmyslová odvětví. Únik uhlíku a de-industrializace už probíhají.

Naštěstí, v mnoha zemích si už lidé uvědomili pasti a pastičky ETS a svůj postoj k vyjednávání na úrovni OSN dost dramaticky mění: v USA neprošel zákon, zavádějící ETS a nejnovější strategie inovací (z počátku února 2011) klade důraz na technologický rozvoj a dokonce, při hlasování o rozpočtu tato inovační kapitola nebyla příliš krácena. Japonsko odmítlo diskuse o pokračování Kjóta a Austrálie připravuje namísto ETS motivační daňový systém. Jak již bylo mnohokrát konstatováno, cestou dekarbonizace není zdražování energie z fosilních zdrojů prostřednictvím ETS, ale naopak zlevňování energie ze zdrojů alternativních. A cestou k inovacím a zajištění finančních zdrojů pro ně je přiměřená globální uhlíková daň.