Karel Prach: O Šumavě - o kůrovci a lidech

Jsem přesvědčeným zastáncem rozumně rozsáhlých bezzásahových zón, především v nejvyšších polohách Šumavy, kde se přirozeně vyskytují horské smrčiny (i když většinou člověkem značně pozměněné). Bezzásahové zóny jsou vhodné i v některých částech nižších poloh, na místech s přirozeným výskytem buku, kde se buk alespoň trochu stále ještě vyskytuje a úspěšně zmlazuje. Velmi snadno pak nahradí kůrovcem sežrané smrky a navíc zadarmo. Na tom se shodnou ekologicky vzdělaní odborníci, kteří skutečně vědecky zkoumají Šumavu, včetně těch s lesnickým vzděláním, kteří ale nenahlížejí na les jako na „pole na dřevo“, nýbrž jsou schopni pohlížet na les komplexně, jako na ekosystém. Tzn. nevidí jen výsledné kubíky dřeva nebo rovnou prkna.
Bezzásahovost v jádrových zónách národního parku má především tyto důvody: Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány, a pro svojí přirozenou obnovu je potřebují. Tlející dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Závažným následkem umělých lesnických zásahů „proti kůrovci“ je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, což zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou v naprosté většině ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká samovolně po přírodní disturbanci (to platí nejen pro horské smrčiny). Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Kůrovec přednostně vyhledává právě tyto osluněné a oslabené stromy. Kácení navíc otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem a tím i k rychlejšímu šíření kůrovce. To celý proces rozpadu horských smrčin urychluje. Bezzásahový režim se jednoznačně jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak, experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina. Zdůrazňuji, že zde mluvím hlavně o národním parku jako nejvyšší kategorii ochrany přírody, nikoliv o běžných hospodářských lesích.
Odstoupením (zřejmě vnějším tlakem vyvolaným) ředitele národního parku ing. Františka Krejčího nastává období nejistot. I když bezzásahovost neprosazoval vždy zcela důsledně (pod zřejmým tlakem různých úzkých zájmových skupin a lobbistů se asi ani nelze divit), šlo mu o ochranu šumavské přírody a snažil se i vstřícně komunikovat s místní samosprávou a veřejností. Po jeho odstoupení se objevila řada útoků na něj osobně i na Správu národního parku Šumava převážně od autorů, kteří se nějakou formou dříve zdiskreditovali, ať již odborně nebo morálně. Četl jsem dryáčnický text bývalého předsedy vědecké sekce Rady NP Radomíra Mrkvy. Ozval se i bývalý ředitel Ivan Žlábek, který se mj. „vyznamenal“ rozdrobením prvních zón parku na cca 130 kousků a posléze prosadil i kácení v těchto nejpřísněji chráněných zónách. Sekundoval mu bývalý ministr životního prostředí František Benda, chemik, který za posledních 20 let nejvíce uškodil ve své funkci ochraně přírody v tomto státě (konkurovat mu může, bohužel zřejmě úspěšně, jen současný ministr). Arogantními a zcela nepodloženými výlevy je znám senátor Tomáš Jirsa, inženýr (tuším elektro), pracující kdysi v Temelíně. Dnes je z něj velký „expert“ na kůrovce a ochranu přírody na Šumavě vůbec. Musím se přiznat, že ač přesvědčený pravičák jsem v letošních senátních volbách fandil jeho protikandidátovi za sociální demokracii Vladimíru Špidlovi, který by Šumavě programově zřejmě neškodil. Zatím, pokud jsem postřehl, mlčí propagátor těžby Jan Stráský, předseda dosavadní Rady národního parku (zvolený hlasy šumavských starostů, kteří měli v Radě parku početní převahu). Jako doktor filosofie a bývalý politik taky „rozumí“ kůrovci a šumavským ekosystémům. Bohužel, k šumavským, zcela odborným problémům se vyjadřují i další politici, kteří o skutečné problematice nemohou mít tušení. Jistý moudrý muž na jistém hradě, ekonom, taky rozumí mj. Šumavě. Jiný ekonom si udělal ze svého politického důchodu výlet nad Šumavu vrtulníkem a rázem viděl všechny složitosti a patřičně kategoricky se k nim vyjadřoval. Jediný z politiků (a jediný s lesnickým vzděláním) Karel Schwarzenberg rozumně pravil, že rozumí lesům hospodářským, nikoliv lesům chráněným.
Je nyní otázkou, co bude se Šumavou dál. Bude hodně záležet na novém řediteli a postoji příslušného ministerstva. Pokud by bylo cílem současného ministra životního prostředí národní park definitivně zničit, doporučoval bych mu, aby jmenoval Jana Stráského (jako předseda Klubu českých turistů přece na Šumavu chodí), nebo bývalého hejtmana Jihočeského kraje Jana Zahradníka, který byl znám svoji podporou kácení a který na Šumavě taky jistě už několikrát byl. Našlo by se jistě i více kandidátů z řad subalterních politiků či laické veřejnosti. Zbývá snad určitá naděje, že bude vybrán kompetentní a slušný člověk.
reklama

Další články autora |
Online diskuse
Dohadování o kácení nekácení - 13. 12. 2010 - pjna Šumavě bude trvat ještě desetiletí, ne-li staletí. Co mne osobně vadí, když vědci chtějí a potřebují vědecká pozorování, že brouk si z bezzásahových zón vesele nalétává do okolních, již vědcům neurčených lesních porostů. Proto by měli přijmout takové rozhodnutí a opatření aby "brouk" neškodil mimo bezzásahové zóny.Pokud přijali rozhodnutí, že staré stromy v bezzásahových zónách "vyměníme" za mladé smrčiny s příměsí buku a dalších dřevin, tak to budeme respektovat. Nicméně se musíme smířit také s tím, že na Šumavě leckde na dlouhá desetiletí staré, mohutné smrky neuvidíme. protože kůrovec je "potvora" dokáže když je ho dohně udolat i zdravé stromy. A my si jen můžeme přát, aby v přirozené obnově se objevilo co nejvíc původních a nebo lépe k horskému klimatu přizpůsobených smrků. Stačí se podívat na ilustrační foto, že mnoho suchých smrků má poměrně úzké koruny, krátké větve - možná tedy, že to jsou smrky přizpůsobené k lokalitám kde je hodně sněhu - horskému klimatu. Osobně bych ale uvítal, kdyby vědecké sledování proměny lesa pomalinku v bezzásahových lokalitách, kde jsou ještě staré smrky změnilo ve prospěch likvidace napadených stromů kůrovci, protože dosavadní výsledky hovoří zřetelně o tom, že les je schopen se přirozeně obnovit. Likvidace by měla být asi v rovině - napadené stromy včas, dokud je brouk ve stromě pokácet, i třeba nechat metrové i vyšší pařezy, stromy nechat na místě, ale odkornit je a kůru s larvami a již mladými brouky spálit. Řekl bych, že na odkornění by se mohlo přihlásit mnoho zastánců přirozené obnovy lesa na Šumavě. Ležící, odkorněné stromy by potom lidi tolik nestrašily, brzy by zarostly nálety, stejně jako ty vysoké pařezy (trochu by pomáhaly stínit, malinko omezovaly proudění vzduchu těsně nad povrchem) a i takový les by byl pro lidi bezpečný - až začnou padat současné stojící suché stromy, bude velké riziko do těch lokalit na několik let vstupovat i pro vědce. Ve své podstatě totiž "množením" kůrovce všichni odpůrci kácení v bezzásahových zónách přímo hrají do not dřevařským firmám, protože mohou v okolí těchto zón vesele kácet tzv: "kůrovcovou kalamitu". A se zdůvodněním rychlé likvidace napadených stromů používat i poměrně k přírodě dnes již nešetrnou těžkou techniku. |