Karel Prach: O Šumavě se teď rozhoduje jako za komunismu

Hlavní šumavský spor se často vyhraněně prezentoval a prezentuje jako kácet, nebo nekácet, rozuměj „zasahovat proti kůrovci“. Jádrem problému je ale otázka, kde zasahovat, a kde ne. Zasahovat proti kůrovci by se důsledně mělo na okrajích národního parku tak, aby se omezilo šíření kůrovce do čistě hospodářských lesů v okolí. Ve vlastním národním parku jen velmi uvážlivě a v jeho nejcennějších částech, zvláště v oblasti přirozeného výskytu smrčin, prakticky vůbec. Tohle by mělo být snad jasné každému, kdo něco ví o ochraně přírody v národních parcích (nevyšší stupeň ochrany přírody a krajiny).

Také by mělo být nad slunce jasnější, že lesy v národním parku nejsou lesy hospodářskými, kde na prvním místě je zisk z těžby. Výjimkou mohou být lesy jiných majitelů, než je stát. Těm by měly být placeny případné náhrady nebo lesy vyměněny za rovnocenné mimo hranice národního parku. Ve vybraných porostech mimo nejcennější 1. zóny bych povolil rozumnou těžbu pro potřeby místních obyvatel (dřevo je nejekologičtější obnovitelné palivo).

Proč to takto nefunguje na Šumavě? Dříve hrála asi největší roli omezenost a ekologická nevzdělanost některých lesníků, kteří rozhodovali o parku (období bývalého ředitele Žlábka). Postupně se však propojily úzké ekonomické zájmy se zájmy některých lokálních a regionálních politiků a ti, bohužel, získávali stále na síle. Až směšných poloh dosáhlo angažování politiků nejvyšších. Bohužel, v poslední době politicko-ekonomické zájmy dostaly oficiální podporu. Ještě by se snad dalo skousnout, že ministrem odborného resortu se stane politik, který o životním prostředí nic neví. Ale instalace vysloužilého politika, který dlouhodobě vystupoval proti zájmům ochrany přírody, ředitelem národního parku, je opovrhováním logiky věci a obecné slušnosti. Je to, bohužel, jako za komunistů, kdy třeba krejčí rozhodoval o státním rozpočtu. Instalaci Jana Stráského do funkce ředitele parku jsem ironicky nadhodil ve svém článku v Ekolistu někdy v prosinci, bohužel to pak skutečně nastalo.

Měl jsem možnost sledovat postoje Jana Stráského jakožto člen vědecké sekce Rady parku a v uplynulých třech letech i jejího výkonného výboru, který se scházel měsíčně. Jeho odborné znalosti o ochraně přírody (a o tu by v národním parku snad mělo běžet přednostně) jsou nulové. Navíc úplně ztratil i morální kredit, když jako předseda Rady (zvolený převahou hlasů zástupců regionální sekce Rady), odmítl sepsat zápis z Rady, když se mu závěry „nehodily do krámu“. Tím naprosto bezostyšně porušil jednací řád tělesa, kterému sám předsedal. Svůj přístup k ochraně přírody v národním parku demonstroval i na včerejším (7. března 2011) jednání Rady, kde oznámil zrušení sekcí Rady a výrazné snížení počtu vědců v ní. Tím by byl při hlasování Rady, např. o klíčových dokumentech, jakými jsou Plán péče nebo návrh zonace, odborný názor přehlasován neodborníky. Navíc současný ředitel pověřil výběrem zástupců vědecké obce člověka (Stanislava Vacka), který propaguje jednostranný lesnický přístup, čili kácení. Tento člověk se zapsal do povědomí odborné veřejnosti už v lednu roku 1989, kdy v době tzv. Palachova týdne plamenně hovořil do rozhlasu, jak ty „živly“ na Václavském náměstí mu nenechají klid k práci. Co můžeme od takových lidí čekat? Teď tedy budou rozhodovat o odborných záležitostech v národním parku?

Po zvážení situace se včera většina přítomných členů vědecké sekce rozhodla rezignovat a nevstoupit ani do obměněné Rady, pakliže by do ní byli (což by zřejmě stejně nebyli) navrženi. Pokusíme se bránit Šumavu před destruktivními přístupy jinak, než jen dělat „stafáž“, nebo, jak říkal soudruh Lenin (bývalý člen KSČ Stráský si jistě vzpomene) užitečného blba.

---

reklama

---