Libor Lev: Současný „nesmyslný“ boj se suchem pohledem sedláka a lesníka

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Ivan Radic / Flickr

Krajina zadrží hodně vody, ale záleží na tom, jak rychle následně probíhá její „odpouštění“ do vodních toků. Věřím, že v nížinách, kde jsou pole na rovinách, dokáže pole zadržovat hodně vláhy, ale v podhůří, kde žiji, je to rozhodně jinak. Neberte mne prosím za slovo, přesněji číslo, ale moje dlouhodobé pozorování došlo ke zhruba k takovýmto číslům: při vytrvalých deštích dokáže pole zadržet přibližně 25 mm srážek, travní porosty kolem 50 mm a lesy skoro 100mm srážek. Pak dochází k povrchovému odtoku. Ale zatím co z lesa a z louky odtéká v podstatě čistá voda, u polí dochází k erozi, voda odnáší ornici. Při průtržích je rozdíl mnohem větší. Zatímco z louky odteče voda, z pozemků, kde je pouze ornice, čerstvě podmítnuto nebo širokořádkové plodiny, odtéká v podstatě bahno. Pamatuji i více jak půlmetrovou vrstvou zanesenou silnici pod svahem s kukuřicí, či čerstvou podmítkou.

Není pravdou, že meliorace odvádí vodu pouze tehdy, kdy je jí nadbytek. Odvádí vodu vždy když voda je, tedy i v době kdy zdánlivě vody moc není. Je pravda že v případě že je v půdě vody více, by taková voda postupně odtekla prameny, problém je ale v tom, že díky melioracím ta voda odtéká rychleji. Protože zatímco v nemeliorované půdě se kapka vody musí prodírat terénem, a je šance, že si na ni dosáhne nějaký kořen, kapka která se propadne do meliorace, odteče rychle a bez užitku. U nás se jeden majitel bývalého mlýna rozhodl, po devadesátém roce mlýn obnovit a vyrábět elektřinu, nakonec zjistil, že by instalovaná turbína, mohla pracovat jen necelé tři měsíce v roce. Protože při velkém průtoku by musel turbínu z bezpečnostních důvodů odstavit a po větší část zbylého roku by nemohl z potoka odvádět dostatečné množství vody, protože by ji v potoce teklo příliš málo. A jako důvod byly dány právě meliorace, které odvádí vodu příliš rychle a rozkolísaly křivku průtoku, byť roční průměr se od „starých dob“ příliš nelišil. Nedá se tedy říci, že by meliorace nahradily prameny, ony je vyřadily.

Přečtěte si také |

Petr Blažek: Současný nesmyslný boj se suchem pohledem sedláka

I v dřívějších dobách se odvodnění pozemků provádělo. Ovšem tehdy se tak dělo způsobem že se mokré místo podchytilo jedním trativodem (u nás řečeno hejcukem), který vodu z mokrého místa odvedl. Ale ne do vodoteče, nýbrž na blízkou louku, aby tráva mohla růst a v suchém období „nevyhořela“. Jak praví lidová písnička „ Záblatský louky jsou při rovině, nikdy tam travička nevyhyne. Nevyhyne, nevyhoří, protože vodička po ní běží“. Problém jsou právě velkoplošné meliorace, které nerespektovaly místní podmínky a prováděly se i v lokalitách kde meliorace neměly smysl. Bohužel se meliorace prováděly pro čísla a plnění plánu, ne podle faktických potřeb.

Zmenšování polí nebo výsadba stromů není pro zastavené klimatické změny. Jedná se o zmenšení eroze, o zachování a podporu druhové rozmanitosti. Naprosto nesmyslný je názor, že stromy, potažmo lesy nám zhoršují hospodaření s vodou v krajině. Opak je pravdou. Strom, především listnatý strom, dokáže rozložit srážky, tím, že část vody se zachytí v koruně která pak postupně skapává na zem. Tedy v době, kdy zem dokáže již opět přijímat vodu. Pak opět vodu odpařuje ale tento odpar okolí ochlazuje a zvlhčuje. A vlhčí vzduch pak lépe umožní další déšť. Říkáme tomu malý koloběh vody. Voda se odpaří a o kus dál opět naprší. Je to zajímavé pozorovat na radarových záznamech, kdy je možné pozorovat vznik dešťových mraků zdánlivě z ničeho. Není to fronta, která postupuje od západu.

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Stejně nesmyslná je myšlenka, že na klimatickou změnu se adaptujeme výsadbou stromů z Kavkazu nebo Středomoří. Ono se totiž nejedná jen o sucho a horko. Jedná se totiž o řadu dalších podmínek, které tady nejsou. Ony ty pokusy tady totiž již byly. Výsadba stromů, které by lépe odolávaly znečištěnému ovzduší. Kde jsou dnes ty stromy? Pro zachování přírody nakonec pomohly filtry umístěné na průmyslové komíny a přísnější předpisy. Také se jistě tehdy našli lidé, kteří obhajovali původní stav odkazováním na ekonomiku a prosperitu. Musíme si uvědomit, že před malou dobou ledovou tu byly období klimatických optim, horkých období i jiných chladných období. A ty současné stromy tu byly a změny přežily. Jen se měnila jejich druhová skladba. Prostě dominanci získaly ty druhy, kterým momentální změna vyhovovala, ty druhé přežívaly někde na vhodných stanovištích a čekaly na změnu, která jim bude vyhovovat lépe. Prostě přichází doba spíše dubů a bříz, než olší a jasanů.

Naši předci vyšlechtili plodiny z rostlin které mají svůj původ ve stepi, tedy z oblastí, kde velkou část roku neprší. To je ten hlavní důvod. Zeleninu musíme zalévat stále.

Je nutné umět rozlišovat mezi těmi, kteří bez hlubšího vzdělání prosazují myšlenku stejnou jako odborníci, kteří se problematikou celoživotně zabývají, ale nabízí často nesmyslné argumenty a právě odborníky, kteří disponují daty na základě dlouhodobých výzkumů. Ti vám dokáží, že schopnost české a nejen české krajiny zadržovat vodu za uplynulá desetiletí poklesla. A že zlepšení tohoto stavu opravdu spočívá v řadě opatření, jako je výsadba stromů, obnova mokřadů, opětné meandrizace především drobných toků, aby voda neodtékala tak rychle. To jsou prosím původní návrhy odborníků, nikoli málo vzdělaných „aktivistů“.

Ilustrační snímek bioplynové stanice.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Chris Jones / Flickr

Nechápu spojení stesku že se vrací málo organiky do půdy a bioplynových stanic. To jsou naprosto nesouvisející věci. Nedokážu říct, když zaoráváme digestát z bioplynky místo hnoje, nakolik je digestát ochuzen od uleželého hnoje chudší na živiny. Problém vracení organiky do půdy spočívá v problematice odvážení úrody a její zpracování kdesi daleko, takže je narušen místní koloběh.

Uznávám, že spalování biomasy je problém. Dříve se sláma buď zaorávala, spíše se podestýlala či zkrmovala místnímu dobytku a pak se vracela zpět do půdy. Pokud se ale odveze kamsi, spálí a ani ten popel se nevrátí. Stejné je to s klestem z lesa.

O tom, že naše příroda je perpetuum mobile, ze které si můžeme jen brát a nic nemusí vracet, si nemyslí zelení spoluobčané, ale naopak technokraté bez jakéhokoliv vztahu k přírodě a životnímu prostředí. To jsou právě velké investiční skupiny, které dnes bojují za co největší dotace. Ti právě dnes svolávají ty demonstrace a bědují, že bez dotací nemohou přežít. Přitom jejich úřední aparáty dokáží vyčerpat mnohem více dotací, než menší zemědělci, kteří nemají tolik času na věčné prohledávání dotačních titulů a ohýbání argumentů v žádosti.

Pokud je na tom zemědělství tak špatně, že se bez dotací neobejde, jak pláčou některé zemědělské organizace, tak proč jsou majitelé půdy neustále bombardováni nabídkami na odkup? To je ta příčina pokřivení trhu z půdou. Nevím, jak se kde vysvětluje greening. Já tedy vidím a slyším hlavně tyto důvody: zatravnění půdy kolem toků zmenšuje erozi, osévání půdy směskami případně dočasné zatravnění zlepšuje po zaorání strukturu půdy a tím i její úrodnost. Jeden místní zemědělec si naopak pochvaloval dočasné zatravňování, kdy nejprve sklízí dost kvalitní hmoty a po zaorání drnu výnosy obilí a brambor. Já sám vždy po sklizní seji meziplodiny a to prosím bez dotací, protože na ně nemám vzhledem k malé ploše nárok. A dělám to právě kvůli zlepšení struktury půdy a dodání živin.

Nemám nic proti orbě, naopak nemám díky orbě problém s hraboši, protože orbu jich přežije minimum a nemají pak čas se přemnožit. Ale mohu říci na základě vlastních zkušeností, že je horší v suchých letech zorat strniště než dočasně zatravněný porost.

Agrolesnictví. Neznám argument, že by ve stínu pod stromy cílová plodina lépe rostla, to je blbost, ale zastíněný pozemek se méně prohřívá a tím zmenšuje odpar. A jsme tu na vedlejších efektech rozmanité krajiny. A ty jsou také důležité.

Jak jsem již výše uvedl, pro množství vody v krajině není důležitý jen velký koloběh, tedy pramen, potok, říčka, řeka, moře, odpar a zpět k pramenům. Důležitý je i malý oběh, tedy místní odpar, který vyprší o nějaké kilometry dál. A k tomu je třeba vzdušná vlhkost, způsobená odparem.

Ano, druhé polovina minulého století byla klimaticky příznivá, bez velkých výkyvů. Téměř sto let nebyly velké povodně. Sucha byla ale ne fatální. Plán přehrad byl sestavován někdy ve dvacátých letech dvacátého století, tím že komise obcházela republiku a kdekoliv byl vhodný terén, zakreslili přehradu. Nad naší vsí byla ještě v devadesátých letech zakreslena v územním plánu zakreslena mohutná přehrada, ještě s vyrovnávací nádrží. Na potoce, který neměl žádný velký průtok. Dnes je chválabohu vyškrtnuta. Ale pamatuji situaci ve Zbečně na Berounce, kde také byla plánovaná přehrada, a díky tomu tam úřady desítky let zamítaly jakoukoli stavbu i inženýrské sítě, protože „tam bude přehrada“ a nevyplatí se to. Jak se tam lidem žilo si jistě dokážete představit. Spíše ne.

Tvrzení, že se voda v tůních a rybnících přehřívá, a pak zarůstá nežádoucími řasami není způsobeno ani tak mělkým profilem jako splachem živin z přehnojených polí. A s kvetením mají problémy i velké hluboké přehrady. Takže to asi nebude tím.

A dovolil bych si upozornit, že voda tůňkami a rybníky protéká, takže se dostane i na ty tůňky a rybníčky níže po toku také dostane. Postupně i na ty dolní potoky a řeky.

I naše výzkumné ústavy šlechtí odrůdy odolnější vůči suchu a škůdcům. Takže ne jen ty mimoevropské. Problémem je spíše cíl. Například byly pokusy vyšlechtit odrůdy odolné vůči herbicidům. To pak umožnilo zvýšit dávky herbicidů a celkovou chemizaci. To jistě uznáme není správná cesta. Ale tvrzení, že Evropa místo adaptace šlechtěním a hledáním vhodných způsobů pěstování, raději buduje cyklostezky je hodně mimo.

Jedním z problémů adaptace na klimatickou změnu vedle radikálních názorů některých „aktivistů“ je i myšlení tzv starých kádrů, a to jak ve vědě, tak i v praxi. Často se totiž stává, že co se člověk ve škole naučí, bere jako neměnné bez ohledu na vývoj. Sám jsem zažil podřízeného hajného, kterého bylo problém přesvědčit, že to co se naučil na mistrovské škole již dávno neplatí a je naopak klasifikováno jako scestné.

Stejně tak pokud někdo vystudoval zemědělství v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, může mít v hlavě jen poučky o nutnosti velkoplošného hospodaření a odmítat jakékoli informace že lecos dnes může být trochu jinak. Chápu, že v rovinách, kde je vrstva ornice silná přes jeden metr, si místní ani nemusí uvědomit, kolik půdy bylo odneseno větrnou erozí, protože v krajině nejsou žádné větrolamy ani kolik ji bylo odneseno při průtržích. V podhůří se ovšem můžete dovědět od starých zemědělců vzpomínky na to, jak na támhle tom pozemku v mládí orali s pětiradličným pluhem a táhli ho sedmdesátikońovým traktorem, dnes potřebují na semiradličný pluh traktor třikrát silnější a vyorávají kameny, což dříve nebylo.

Přečtěte si také |

Petr Blažek: Současný nesmyslný boj se suchem pohledem sedláka

Dnes se nabízí různé druhy hospodaření, klasické, agrolesnictví, bezorebné, regenerativní a další. Čas ukáže které se osvědčí a které je slepou uličkou.