Petr Blažek: Současný nesmyslný boj se suchem pohledem sedláka

Ilustrační snímek.

Foto | FORREST CAVALE / Unsplash

Celkově už máme tolik zpevněných ploch, že voda z nich by za rok naplnila 1,5x naši největší Orlickou přehradu (cca 1 miliarda kubíků vody).

Přesto se v mediálním světě opět opakuje situace, kdy zemědělci můžou za každou změnu počasí a každý, kdo se objeví na obrazovce nebo v éteru, si do nich kopne.

Pražské letiště se chlubí, že odbaví měsíčně skoro 2 miliony cestujících (a to patří k těm menším regionálním) a nad Českou republikou měsíčně proletí na 80 000 letadel. A to jsme malá zemička, která má asi 0,75 % světové populace. Ovšem za oteplování planety mohou čeští zemědělci a jejich „velká pole“, která „ zadržují málo vody“.

I tisíckrát opakovaný nesmysl zůstává nesmyslem. Troufám si tvrdit, že česká krajina zadrží více jak 99 % vody, která na ní spadne v podobě dešťových srážek a kterou je půda schopna vsáknout. A je jedno jestli se jedná o pole nebo lesy. Pouze u lesníků nikdo nemluví o nějakých lesobaronech, na rozdíl od zemědělských podnikatelů.

Kdo se chce trochu zajímat, tak si zjistí průtoky řek a statistická data, která jasně říkají, že vody ve všech vodotečích ubývá, ačkoliv v dlouhodobém průměru prší přibližně stejně. Mediální obraz je bohužel naprosto zkreslen videi z bleskových povodní, kde se jedná o lokální vysoce nadprůměrné srážky (50 mm a více), kdy žádná půda není schopná v tak krátkém čase vodu vsáknout.

A do toho ještě „vysoce fundované výpočty“ o tom, kolik je krajina schopná zadržet vody. Opět, kdo se dívá okolo sebe, tak vidí, že voda ve vodoteči se po dešti sice lehce zvedne, ale za 2-3 hodiny opět klesne.

To je důkaz pouze o tom, že je to voda převážně z cest a střech. Když z pouze 10 % zemědělské půdy uteče 1 % roční srážkové vody (5mm), tak je to tolik vody, že to naplní Sečskou přehradu (cca 21 milionů kubíků vody). Taková voda z tisíců hektarů by na dolních tocích způsobila každou chvíli povodeň, což se samozřejmě neděje. V posledních letech se naopak horko těžko doplňují rybníky a přehrady.

Jenom v České republice máme mnoho druhů půd – polí. Jsou tu sice pole s hlubokou ornicí, která jsou opravdu schopná, při správné kultivaci, zadržet velké množství vody a to dokonce přes jednu sezónu.

Ale dále tu máme spoustu jiných kombinací, například písčité, ty sice vodu vsáknou, ale převážná většina pouze proteče a zmizí ve spodních vrstvách.

Dále různé druhy mělkých půd (25-30 cm) s různým podložím (kamenité, břidličné, jílovité), kde dojde k rychlému nasycení vodou povrchové vrstvy a vytvoření velkých louží nebo dokonce jezer. Takové půdy jsou a byly od pradávna odvodňovány povrchovými nebo podpovrchovými melioracemi.

Kdyby se to nedělo, tak v mokrých obdobích byste na daných pozemcích i několik sezon nesklidili nic.

Ovšem zde musím opět zdůraznit na mediální nesmysl. Voda melioracemi odtéká pouze, když je jí nadbytek. Za normálních podmínek běžných srážek, nebo když je vedro a sucho, tak neteče nic.

Tyto meliorace nahrazují při nepropustném podloží přírodní prameny. V přírodě – lese, když je půda nasycená, tak se začne přirozeně pouštět voda přes prameny do vodotečí. Za mého mládí (zhruba před 50 lety) jsme nepotřebovali sebou tahat nějaké PET lahve s vodou. V okolí jsme měli vytipované studánky, kam jsme si došli nebo dojeli na kole napít.

Když se šlo lesem, tak bylo normální, že tam prameny zásobovaly malé potůčky vodou. Ačkoliv se nijak výrazně nezměnily ani pole ani lesy, tak toto už alespoň 15 let neplatí, alespoň ve Středočeském kraji. Vodoteče v lesích jsou (kromě krátkých obdobích po vytrvalých deštích) většinu roku vyschlé.

V letošním létě Evropu zasáhlo několik vln vysokých teplot, což v kombinaci se slabými srážkami v celém minulém roce zapříčinilo naprosté vyschnutí většiny malých vodotečí a potoků. To se bohužel stalo předmětem politických tahanic, kdy se opozice s vládou dohadovala, kdo bojuje se suchem více.

Samozřejmě, že „boj“ se suchem, nebo s mokrem, nebo s přírodou je nesmysl. My se můžeme pouze (jako už mnohokrát v historii) přizpůsobit – adaptovat na nové podmínky.

Což se bohužel neděje. Pořád tu slyšíme, jak zastavíme klimatickou změnu tu zmenšením polí a vybudováním cest, tu výsadbou tisíců nebo milionů stromů. Klimatickou změnu rozhodně v České republice ani nezastavíme, dokonce ani nezmírníme. Můžeme, každý sám za sebe, si například odpustit tu cestu letadlem, ale samozřejmě na celkové světové bilanci se to neprojeví.

Zde se vracím ke svému – k polím. Opět musím zdůraznit, že naprostá většina srážek, která spadne na našem území do lesů nebo polí, je zadržená – vsáknutá. Kdyby to tak nebylo, tak jsou plné rybníky, přehrady řeky. A to nejsou.

Zásadní problém je zvýšená teplota a tím zvýšený odpar. Jestliže tu máme převážně stromy a porosty, které rostly za průměrných 500 mm srážek a teploty do 30 stupňů Celsia, tak je jasné, že v současné době a do budoucna nemají šanci.

Je naprosto šokující, kolik lidí si myslí, že nás ochladí a tím pádem zachrání les. Lesy tvoří stromy, které sice za velkého deště dokážou rozmělnit a zadržet relativně velké množství vody, ovšem když přijdou vysoké teploty, tak vodu dokážou velice rychle uvolnit bez většího užitku do atmosféry, a následně trpí suchem, jsou napadeny různými škůdci nebo houbami a uschnou.

Většina našich porostů není schopná zvládnout, tak jak jsou, klimatickou změnu. Naše krajina má již nyní více stromů, než dokáže vodou uživit. Potřebujeme změnit hustotu lesů a nové druhy stromů odněkud z Balkánu nebo třeba Kavkazu, kde jsou stromy na vysoké teploty adaptované a dokážou si s tím poradit. To jsou stromy, které za vysoké teploty, na rozdíl od těch našich současných, dokážou utlumit růst a tím pádem odpařování vody. Tímto nejen ochrání sami sebe, ale ušetří i vodu v půdě na později. Bohužel u nás se stále ještě snažíme sázet stromy, které tu rostly před 200-300 lety na konci malé doby ledové.

V zemědělství je to trochu jednodušší. Naši předci vyšlechtili kulturní plodiny převážně z rostlin, které při svém růstu těží ze zimní vláhy, a když přijde parné léto, tak už dozrávají a potřeba vody klesá (pročpak asi?).

A k tomu je ještě bonus, že do sklizně stíní pole a tím výrazně snižují odpar. Sice výrazně kolísá výnos, ale prakticky se vždy něco urodí. To, co považujeme za samozřejmost, je určitě výsledek dlouhých tápání ve stylu pokus-omyl. Ovšem lidem nestačil nahodilý výnos a tak začali upravovat přírodu (závlahy – meliorace) a vymysleli celou řadu agrotechnických zákroků jak si co nejvíce vody udržet v půdě a tím pádem si zajistit stabilní úrodu.

Prakticky každý mechanický zákrok na poli má vedle své hlavní funkce i funkci vedlejší – přerušení kapilarity a tím pádem zamezení zbytečného odparu vody z půdy. Samozřejmě, že když je delší sucho, tak ani toto nestačí. Ale za trochu normálních podmínek to funguje.

Bohužel dnes existuje poměrně velká skupina lidí (aktivistů), kteří si pořádají i různá sympózia, a poznají se podle toho, že každý svůj proslov zakončí slovy „Je třeba zadržet více vody v krajině“. Jsou to sice lidé, kteří naprostou většinou nemají vůbec žádné zemědělské vzdělání ani zkušenosti, ale zato zcela přesně vědí, jak to ti zemědělci dělají blbě. Sice se ohání vědeckými poznatky ohledně změny klimatu, ovšem když si mají přečíst tvrdá data o vodě v České republice, tak už je na ně moc.

A vůbec nechápou vzniklý problém – že s vodou je potřeba šetřit a ne ji nechat jen tak odpařit bez užitku. Podle nich můžou za nedostatek vody převážně zemědělci. A tak vymýšlí různé vychytávky, jak tu klimatickou změnu zvrátit.

Ta nejlepší je výčitka, že se vrací málo organiky – uhlíku do půdy. Tak vymysleli bioplynové, nově biometanové stanice, do kterých se vozí nejen všechno, co na poli vyroste, ale i zemědělský odpad (hnůj, kejda) z celého širého okolí, který se dříve zapravoval do půdy.

Dalším úžasným vynálezem je spalování biomasy. To dnes znamená, že každé průměrné město dnes má minimálně jednu předělanou teplárnu na spalování biomasy – slámy nebo dřevní štěpky. Oni totiž lesy jsou na tom dost podobně jako pole. Když si poslechnete rozhovor s odborníkem na lesy, tak se dozvíte, že naprostá většina našich lesů trpí nejenom nedostatkem vody, ale i nedostatkem živin, neboť se prakticky všechno dřevo odveze a v konečném důsledku, dříve či později, spálí.

Naši zelení spoluobčané si usmysleli, že příroda je perpetuum mobile, z které se může jenom brát a vracet se nic nemusí. Takže pod záminkou dekarbonizace bezohledně drancujeme přírodu. Navíc celý tento systém je tak hojně dotovaný, že se z toho stal dobrý byznys model pro velké investiční skupiny. Tam, kde jsou dotace, tam nemůžete prodělat.

A tyto skupiny si ještě na svůj profil nalepí zelenou nálepku jak jsou zelení a pokrokoví. Bohužel mnohé zemědělské firmy donucené ekonomickými podmínkami, z velké části způsobené evropskými restrikcemi, jsou nuceny i tu slámu sbírat a odprodávat.

Dalším negativním důsledkem je, že celý tento dotovaný byznys silně narušil přirozenou rovnováhu v ceně půdy a nájemného. Normální zemědělci nemohou svými čím dál menšími výnosy, které jsou způsobeny nejen změnou klimatu, ale hlavně restrikcemi, konkurovat takovéto nekalé, vysoce dotované konkurenci.

Další z vychytávek našich zelených zachránců, jsou tzv. gríningy, kdy zemědělci musí osévat pole na různě dlouhou dobu různými směskami, abychom „zadržely vodu v půdě“. Na následujících obrázcích je vidět jedno pole, jde z části o dvouletý trvalý travní porost a z druhé části pole po ozimé pšenici jednou podmítnuté.

Trvalý travní porost.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Blažek

Po trávě – naprosto vyschlé a tvrdé v celém profilu zpracování, po pšenici – kyprá lehce zavlhlá půda. Kde si myslíte, že se asi lépe daří všem těm organizmům a mikroorganizmům, včetně žížal a kam se lépe vsákne příští déšť?

Po pšenici.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Blažek

Neustále jsou nám vnucována opatření, které mají zmírňovat důsledky klimatické změny, ale jejich výsledky jsou buď nulové, nebo dokonce negativní. Navíc propálíme naftu a utratíme peníze za certifikované osivo.

Co se týká zachování vody v půdě i po parném létu, tak nejhorší jsou porosty vojtěšky, následované trvalými travními porosty, dále pole se sklizenou a odvezenou slámou a nepodmítnuté, pak pole s rozdrcenou slámou (slabý mulč) a nejlépe jsou na tom pole s rozdrcenou slámou a hned za kombajnem mělce podmítnuté, což je klasický postup, který se vyučuje na zemědělských školách již více než 100 let – bohužel naprosto nepochopený širokou veřejností.

V neposlední řadě dalším vynálezem na záchranu planety je tzv. agrolesnictví – sázení stromů do polí snad pod dojmem, že ve stínu to lépe roste. Opět nepochopení principu zachování hmoty.

Kukuřičné pole a strom.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Blažek

Jestliže máme jednu dávku vody, která spadne na plochu, tak si musíme rozmyslet, na co ji použijeme, jestli na růst stromu, nebo kulturní plodiny – potraviny. Na dalších obrázcích je vidět, jak v letošním horkém létě soupeřily o vodu a živiny stromy a kukuřice, která jinak na zbytku pole byla nadprůměrně vydatná.

Kukuřičné pole a památná lípa.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Blažek

U toho posledního obrázku staré památné lípy má půda, jak jsem popisoval výše, jenom mělký profil a lípa tudíž nemůže kořenit do hloubky, ale musí do šířky do pole. A tak, jak je vidět na fotce, v okruhu cca 50 metrů prakticky nic neroste. Kukuřice sice vzešla, ale další růst jí zamezila ztráta vody způsobená nároky lípy.

Musíme si uvědomit, že se stoupající teplotou to bude horší a horší. Vlhké sny o tom, že když vysázíme miliony stromů tak se ochladíme a zachráníme, jsou jenom sny.

Jestliže se nad Evropou usadí tlaková výše, jako se to letos v létě stalo několikrát, a po její hraně k nám proudí horký vzduch od jihu, tak žádné současné stromy nemají šanci, vyčerpají vodu a uschnou.

Povrch naší planety pokrývají z 80 % oceány a ty pohlcují sluneční záření a přehřívají se. Následně se nad těmi oceány tvoří vzdušné proudy a ty ovlivňují počasí nad Evropou. To, jestli u nás bude pršet, neovlivní ani pole Franty, ani les Tondy. To, kde a kolik zaprší, závisí především na nadmořské výšce a následně na směru proudění dané meteorologické fronty. Trochu jinde prší, když fouká např. od jihu, a trochu jinde, když od severozápadu.

Od roku 2015 ve Středočeském kraji dochází při každém trochu větším větru k pádu stromů. Když je rozříznete, tak jsou napadeny houbou. Nevydržely nápor vysokých teplot a podlehly chorobám a houbám. Po letošním létě to bude pravděpodobně ještě horší.

Ačkoliv se nám to zdá jako nová situace, tak tomu úplně není. V první polovině minulého století se prakticky v každém desetiletí vyskytovalo mimořádné sucho nebo záplavy. Na základě těchto zkušeností vznikl plán, který byl později realizován převážně za socializmu – výstavby údolních nádrží, z čehož dosud profitujeme.

A to dokonce takovou měrou, že už tenkrát spočítali, že s pravděpodobností jednou za padesát let dojde k situaci, že se vodou z Orlíku a následně ze Slap bude dotovat Vltava. Nebýt této robustní vodárenské soustavy, tak jsme úplně v háji (slušně řečeno).

Druhá polovina minulého století k nám byla přívětivá a tak se jaksi zapomnělo na rizika a pro mnohé aktivisty se staly přehrady zbytečnými betonovými monstry. Ovšem čas pokročil a my potřebujeme další hluboké nádrže, kde se na rozdíl od rybníků a mělkých tůní nekazí voda. Takové nádrže hlavně dokáží podržet vodu i přes více než jednu sezonu. A to v současné situaci je nejpádnější argument.

Asi by měly být výše v horách nebo kopcích, aby mohly nadlepšovat průtoky i na menších tocích, kde v letošním létě tekla voda hlavně z obecních čistíren.

Už slyším ten křik aktivistů o betonovém lobby a že tůně jsou lepší. Ať si kde která vesnice tůni postaví a pak se sní mediálně chlubí, ale rozhodně to není to, co by mělo být dotováno.

Tůně a rybníčky, jež se v poslední době staly módou stejně jako vysazování stromů, sice lokálně udělají hezké prostředí, na jejich březích krásně rostou stromy, ale je to opravdu jenom lokální přínos na 1,-2,-5 ha. Ale okolo trochu výš jsou stovky ne-li tisíce ha, které to vůbec neovlivní.

Taková tůně sice zlepší lokální prostředí, ale zadržená voda se odpaří tam a již nemusí dotéci do třeba dalších menších 10-20 tůněk, které byly do té doby touto vodou dotovány. Oni nejsou důležité jenom tůně, ale i dolní toky potoků a řek.

Navíc v mělkých tůních nebo rybnících se voda snadno přehřívá a dochází k prudkému nárůstu nežádoucích řas a tím pádem k znehodnocení této vody.

Co říci závěrem. Snad zdůraznit, že zelení aktivisté se snaží „zachránit planetu“ bez jakékoliv sebereflexe a diskuze s odborníky, kteří se o lesy a pole opravdu starají a mají s tím letité zkušenosti. Určitě budeme sázet stromy dál, ale mělo by se to dělat s rozumem, pouze takové, které mají na daném místě smysl a přežijí bez celoživotní dotace s vodou.

Nová cesta.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Blažek

Tam, kde bylo pole s remízky na mezi, které víceméně vsáklo vše, co na něj spadlo, je dnes cesta po spádnici z kopce dolů, která při jakémkoliv dešti svádí vodu do údolí.

Zatím co všude ve světě se adaptují na sucho pomocí vědeckých poznatků, to znamená nově vyšlechtěné odrůdy, které nejen lépe odolávají suchu, ale i houbám a chorobám, čímž se šetří pesticidy, tak u nás, potažmo v Evropě stavíme cesty a cyklostezky (pokud možno asfaltové), čímž pole nesmyslně zmenšujeme, a okolo sázíme stromy, které vysušují půdu a pravděpodobně většina z nich na nevhodných stanovištích stejně uschne, neboť to, že tam roste obilí, neznamená, že tam může růst velký strom.