Tereza Stöckelová: Nikoli skromnost, ale mizení solidarity je hrobařem veřejných služeb
Fordovská idyla je minulostí
Tomáš Feřtek tvrdí, že současná ekonomická krize byla způsobena poklesem spotřeby. To je ale hrubé zjednodušení toho, co se v posledních letech v globální ekonomice dělo. Autor nám zamlčuje dlouhodobější dynamiku vývoje v ekonomice a na finančních trzích. Od 70. let minulého století stagnovaly ve Spojených státech, odkud se krize do globální ekonomiky v roce 2008 rozlila, mzdy drtivé většiny zaměstnanců, zatímco finanční zisky plynoucí ze zvýšené produktivity práce se hromadily v rukou velmi úzké skupiny lidí (viz např. tento text v časopise The Nation). Velká část společnosti se tedy musela zadlužovat proto, aby dosáhla na vysokoškolské vzdělaní, zdravotní péči, vlastnické bydlení (viz např. tato reportáž Financial Times). Feřtkem evokovaná fordovská idyla sociální a ekonomické rovnováhy, kdy si kapitál vytváří slušnými podmínkami zaměstnávání i své spotřebitele, se tedy pomalu, ale jistě stávala minulostí. Spotřeba probíhala na dluh – nejen na dluh třetích zemí, ze kterých si byl Západ zvyklý vozit levné suroviny a kam byl zvyklý vyvážet vlastní odpadky, ale ve vzrůstající míře také na vnitřní dluh vlastního obyvatelstva. Podobné vychýlení spotřeby v rámci evropského prostoru bylo také jednou z klíčových příčin „řecké krize“. Řecko a další státy jižní Evropy se staly vývozní oblastí pro Německo, které jim na tuto spotřebu rádo půjčovalo, když na ni podle reálného výkonu svojí ekonomiky neměly.
Tržní ekonomiky poválečného střihu, tak jak je znaly evropské „státy blahobytu“ s rozvinutými veřejnými službami, mají tedy nejen ekologickou vadu na kráse, které si všímá Tomáš Feřtek, ale nejsou dnes funkční ani ekonomicky.
Z čeho platit veřejné služby?
Tomáš Feřtek chce udržet důchodové, zdravotní a sociální služby, je ale přesvědčen, že to lze udělat jen prostřednictvím ekologicky problematické nadspotřeby. Neoliberální hlasy v Evropě i ve Spojených státech dnes naopak volají po (dalším) dramatickém omezování veřejně a solidárně financovaných služeb v oblasti zdravotnictví, školství a v případě Spojených států třeba i bezpečnosti. Nemáme na to, tvrdí, je potřeba posílit princip spoluúčasti (ve formě poplatků za zdravotní péči, školného, penzijního fondového pilíře). Při současném trendu příjmové distribuce ovšem tato spoluúčast přinese jen další zadlužování domácností. V trojúhelníku státu, obyvatel a soukromého kapitálu dojde k částečnému přesunu dluhu od státu k domácnostem, kterému bude kapitál jen pobaveně přihlížet jako lidskému hemžení.
Řešení Feřtkova dilematu přitom, domnívám se, spočívá ve změně právě na straně kapitálu. Britský investigativní novinář Nicolas Shaxson publikoval nedávno knížku o fungování daňových rájů Treasure Islands: Tax Havens and the Men Who Stole the World (viz např. tato ukázka v Guardianu). Daňovými ráji není podle autora zdaleka jen několik tichomořských ostrůvků. Jako daňové ráje se vůči sobě chovají i etablované země (v Evropě např. Irsko nebo Nizozemí), které poskytují možnost výrazně nižšího korporátního danění a utajení zdrojů peněz zahraničních firem. Podle autora probíhá dnes prostřednictvím daňových rájů polovina (!) světového obchodu. Firmy využívají veřejných statků země (vzdělané obyvatelstvo, silnice atd.), odmítají ale prostřednictvím daní přispívat na jejich vytváření a pomocí často zcela legálního „kreativního účetnictví“ odvádějí své zisky tam, kde prakticky žádné daně neplatí. Neamerické zisky společnosti Google jsou tak například daněny pouhými 2,4 procenty (viz např. tato analýza agentury Bloomberg). Nejde tedy jednoduše o potírání „korupce“, o jehož potenciálu pro záchranu veřejných rozpočtů Feřtek oprávněně pochybuje. Jde o změnu pravidel pro pohyb a danění kapitálu. Daňové ráje je potřeba omezit mezinárodními dohodami. Stejně tak je potřeba zavést v určité podobě daň na kapitálové transakce.
Jeden nebo více světů
Vezměme ale vážně i ekonomický argument, že veřejné služby jsou stále dražší. Neoliberálové z toho dovozují, že tyto výdobytky nemohou být „pro všechny“, a to ani pro všechny v bohatých západních společnostech. Např. zdravotní péče se má definitivně a legálně rozdělit do dvou (nebo více) kolejí: na „standard“ pro obyčejné smrtelníky a „nadstandard“ pro bohaté. Někdo na ni možná nedosáhne vůbec, tak jako dnes miliony lidí ve Spojených státech. Proč jsou ale veřejné služby stále nákladnější? Část odpovědi je v tom, že se stávají byznysem, na kterém někteří velmi vydělávají. V oblasti zdravotnictví vydělávají farmaceutické firmy, v oblasti školství jsou např. rektoři amerických a britských univerzit dnes zaměstnáváni za horentní platy a dostávají „bonusy“ jako burziáni. Tuto tendenci lze oslabit dobrou lékovou politikou nebo rozumným zákonem o vysokém školství. Zároveň však také platí, že např. zdravotnictví je dnes stále nákladnější kvůli své technologizaci (která kromě jiného vyžaduje dlouhodobý výzkum). Politickou a morální otázkou je, zda chceme vytvářet společnost, která nabízí úžasné vymoženosti (např. v oblasti zdravotní péče), na než ale dosáhne jen úzká vrstva lidí, a nebo méně oslnivé prostředky a statky, které ale budou moci užívat v podstatě všichni. Musíme si v technologizované společnosti nově položit a zodpovědět otázku volnosti, rovnosti a bratrství (solidarity).
Západní kapitalismus a demokracie byly po druhé světové válce založeny na relativní sociální souměřitelnosti. Socio-ekonomické rozdíly existovaly, ale v rámci jednoho společně obývaného světa. Místo toho, aby se Západ vyrovnával se svou koloniální a postkoloniální historií (a současností) a rozšiřoval hranice společně obývaného světa o ty, kteří z něj byly historicky vylučováni, sledujeme dnes přesný opak. Stále silnější tendenci k oslabování solidarity ve společnostech, k jejich drobení na oddělené světy, některé z nich obestavěné vysokou hlídanou zdí, jiné plotem ghetta.
Myslím, že důchodové, zdravotní a sociální systémy v Evropě a ve Spojených státech dnes stojí před daleko závažnějšími problémy a výzvami než těmi, které by plynuly ze skutečnosti, že jsme začali spotřebovávat „zeleněji“.
reklama
Další informace |
Další články autora |
Online diskuse
Morálka kapitálu - 10. 6. 2011 - Šárkafafnir,to zda má každý stejnou šanci být bohatý nechám stranou - jistě nějakou šanci možná, ale předpoklady a výchozí situaci určitě ne a určitě ne v 18 letech kdy je najednou za sebe plně zodpovědný. předpoklady z rodiny nejsou ani trochu stejné ani lidské vlastnosti. vaše děti mají pojištění od narození, určitě ne všechny. dokud máme systém kdy učitelé v státní MŠ berou deset nebo patnáct tisíc hrubého nemusíme se bavit o dělnících. a učitelé dosáhnou průměrného platu po 33 letech praxe?? jistě mají šanci dělat něco jiného, ale do té doby učitelé MŠ na nadstandard určitě mít nebudou. pěkný obrázek společnosti. my dva se nedomluvíme protože máme odlišné vnímání slov vaše alergie na moje použití slova "dělník" převyšuje moje vyjadřovací schopnosti dosazujte si učitelku v MŠ. já napíšu /bohatý - a je jedno jesli umělec, řemeslník nebo manažer/ a vy mi mravoučně dáte příklad řemeslníka který má firmu. tak však to píšu ne - třeba řemeslník? tak se vždycky nadechněte, před tou odpovědí. a nevkládejte mi do mysli pohrdání dělníky, vy jste se snad zbláznil - nevěděla jsem že je to politicky nekorektní slovo. já vás za opačný názor taky neodsuzuju, tak mě nenapadejte. odsuzuju vás jen za to fanatické bránění svého názoru jako jediného existujícího. taky kamarádím se zahradníkem co je vegetarián, jí pohanku, sportuje a je výrazně víc fit než my kancelářský, ekologii a sociální myšlení neřeší (abyste ho hned nehodil na kompost), ale až se mu něco stane, a dojde na zaplacení lékařského zákroku na který nebude mít nárok, tak na něj mít z té své vejplaty nebude, přestane moct dělat svojí práci a bude namydlenej. kdo dělá v kanceláři, má např. mnohem větší šanci že s většinou zdravotních komplikací může pracovat s jistými omezeními dál. např. při té dialýze, pokud já vím se do kanceláře chodit dá. znám pána co dělal na úřadě až do transplantace a po zotavení zase a stavebního mistra stejné věku, pro kterého to samozřejmě byla pracovně konečná. proto si myslím, nikoli že bych někým opovrhovala, naopak, že některými zdravotními komplikacemi jsou lidi fyzicky pracující ohroženi už tak víc (a na "úkor" těch ostatních kancelářníků, protože někdo to dělat musí). (1/ vyšší riziko úrazu, opotřebovanější organismus (i ta chřipka má pak horší důsledek pro namáhané tělo), 2/ následná nemožnost výkonu stejného povolání a menší možnost rychlého přestupu jinam, 3/ většinou menší objem volných prostředků po dobu práce a hlavně potom následkem ztrát příjmu ) jestli vy jste chodil po práci do loděnice, nebo ne, nezlobte se, a které D jste měl (myslíte že mi to něco řekne? :-) - pokud se bavíme v obecné rovině, je úplně jedno i když to sem budete psát padesátkrát dokola, aby každý věděl, že jste za bolševika nemoh studovat a kam jste to dotáh. x moji závěrečnou otázku - vlastně jedinou jste také neodpověděl. tedy ano, pokud by to šlo, pojistil byste asi nadstandardně děti proti jejich postižení a neschopnosti platit si nadstandardní pojištění. kromě toho, že to jistě neudělají všichni rodiče, a pykat bude to dítě (to se mně u zdravotnictví nelíbí) doporučuju pojistit je taky proti neschopnosti zaplatit takové nadstandardní pojištění proti jejich neschopnosti v daném případě pojistit jejich vlastní děti. tou dobou už to bude jistě dost drahé a nedostupné zboží .-( já tohle dělat nebudu a budu prosazovat spíš myšlenku rovnostářského přístupu ve zdravotnictví, zdravý životní styl související se zdravým životním prostředím, tolerance k druhým a možnost volby druhu povolání svých (snad) budoucích dětí ne podle výše příjmu. a v tomhle je mezi námi rozdíl. třeba kdyby vám bylo dnes 30 a mě /60?/ by to bylo naopak, já to za sebe nevylučuju. PS: za zavilé čtení environmentálního newsletteru s vašimi již pevně utvrzelými protizelenými názory máte mou konsternaci a přeji pevné zdraví. |