Tomáš Feřtek: Je skromnost dědičná?
Začátkem devadesátých let objížděla profesorka Hana Librová mladé rodiny, které se rozhodly žít skromně – tedy nejčastěji na venkově, bez auta, zahraničních dovolených a ze skromného příjmu. Někteří z jejích respondentů se tak rozhodli pod vlivem právě vznikající zelené ideologie (to slovo nemyslím pejorativně, ale doslovně), často křížené s křesťanskou motivací, jiní spíš intuitivně – líbil se jim poklidný život mimo velká města a výdělek z malého hospodářství nebo neambiciózního zaměstnání ani jiný než skromný život neumožňoval. Na černobílých fotografiích v knize Pestří a zelení pobíhají v pozadí obvykle děti, kterým je dnes tak mezi dvaceti třiceti. Jakpak asi žijí?
Dva světy
Když se profesorka Librová po deseti letech do zkoumaných rodin vrátila (a podala o nich report v knize Vlažní a váhaví; recenze Ekolistu zde) musela konstatovat, že většina z nich se životním standardem fakticky neliší od běžné střední třídy. Dům, dvě auta, náročné zaměstnání, děti na studiích ve velkém městě a trochu uspěchaný život. Důvod? Pokud vás zajímá, jak si to vysvětluje paní profesorka, nahlédněte do knížky nebo stručného souhrnu, který naleznete zde. Mě zajímají víc ty rodiny, které si svůj životní styl udržely. Měl jsem možnost během uplynulých dvaceti let sledovat několik takových. Co nejčastěji řešily?
Asi největší problém je nesoulad mezi vnitřním světem „skromné“ rodiny a okolím. Ten pociťují nejčastěji právě děti, protože ty se musí pohybovat v obou světech. A neustále narážejí na to, že se něčím liší, něco nemohou. Školní výlet? Třikrát tři nebo pět stovek – násobím obvyklý počet dětí obvyklou cenou – to je pro skromnou rodinu problém. Lyžařský kurz za dva tři tisíce? Skoro neřešitelné. Zájezd se třídou za památkami do Itálie? Absurdita. Dneska už i základní škola znamená pro rodinu finanční zátěž, takže se pořád řeší pracovní sešity, exkurze, kroužky. Nejčastější řešení? Na nákladnější akce děti ze „skromných“ rodin prostě nejedou. Škola to obvykle respektuje bez problémů, spolužáci hůř. Nemyslím si, že by byl zase tak velký problém opovržení každým, kdo nemá doma televizi a ve škole „značkové“ oblečení. To spolužáci skousnou. Ale když prostě na většině školních akcí chybíte a pořád se řeší, na co vaši nemají, jste dřív nebo později za exota a „socku“.
Konzum je svoboda
Prostý předpoklad, že děti v rodině okoukají skromný životní model a pak ho budou dál šířit, se nepotvrdil. Pokud mohu ze zkušenosti soudit, reagují dospívající děti dvojím způsobem. Část z nich se vzbouří už s probíhající pubertou, takže někdy tak ve třinácti rodičům tu „dobrovolnou chudobu“ vyčtou jako neschopnost nebo pokrytectví. V takovém případě obvykle zasáhnou prarodiče, kteří si „stejně už dávno mysleli, že tohle přehnané uskromňovaní jen kazí dětem život“ a začnou jim peníze podstrkovat a platit akce, na které rodina nemá. Nebo děti onen lehce alternativní a skromný životní styl zdánlivě bez protestu vydrží do konce střední školy, ale pak si co nejrychleji hledají nějaké zaměstnání, protože možnost vydělávat normální peníze je pro ně symbolem svobody a vlastní životní cesty.
Když sleduji děti z usebraných křesťanských a alternativních rodin, jak jsou v pětadvaceti nadprůměrně ověšeny notebooky a sportovním outdoorovým zbožím špičkové kvality, těžko to mohu vykládat jinak, než jako kompenzaci. Velmi často tak ortodoxně skromné rodiny dosahují u svých početných potomků pečlivou výchovou pravého opaku, než zamýšlely. Tak často rodiče opakovali, že konzum je otroctví (ani to nebylo třeba říkat nahlas), až je pro děti nad slunce jasnější, že konzum je ta nejžádanější a nejsamozřejmější, protože relativně snadno dosažitelná svoboda.
Vstanou noví bojovníci
To samozřejmě neznamená, že neexistují lidé okolo dvaceti, pro něž je dobrovolná skromnost životní cíl. Jak k tomuto rozhodnutí dojde, není úplně jasné a motivace nejspíš mohou být velmi různé. Od buddhistické snahy o jednoduchou a hlubokou existenci, přes zelené přesvědčení, po snahu vyhnout se nudě života, v němž není třeba o nic usilovat, protože všechno je na dosah tatínkovy kreditky. Ti všichni si chtějí vyzkoušet něco nového. Třeba hliněný dům, vlastní králíkárnu a život bez každodenní mediální masáže. K ochotě uskromnit se tedy nejspíš vedou velmi různé výchovné modely. Kromě jediného. Opravdu důsledně uplatňované dobrovolné skromnosti. Jistě, je to trochu paradoxní, ale zase žádné velké překvapení, ne?
P.S. Samozřejmě mě potěší každá zmínka v diskusi, která naznačí, jak vychovávat děti tak, aby k tomuhle „konzumnímu přepólování“ nedošlo.
reklama
Další články autora |
Tomáš Feřtek: Jak má vypadat správný dokument aneb Pod sluncem tma podruhé
Tomáš Feřtek: Za co vděčíme konzumní společnostiOnline diskuse
dobrovolná skromnost vs normální šetřivost - 26. 8. 2011 - SarkaMůj názor je zatím takový, že každý extrém je rizikem, ale záleží opravdu na tom, jak skutečně dobrovolně ti rodiče skromní a k sobě upřímní jsou nebo už sami řeší nějakou frustraci třeba právě z dětství.Ráda bych taky rozlišila co to je moderní dobrovolná skromnost a jakási normální šetřivost nesouvisející vůbec s ekologií ale spíše s životy našich babiček a dědečků. Pro mě nejlepší je kombinace, cosi jako uvědomělá šetřivost. Co se týče receptu na nevypólování dětí - předám vlastní zkušenost, která je dle vývoje mého a sourozence úspěšný model, neboť ke skromnosti máme nadále sklony, byť člověk "snadné" peníze majíc rychle a nenápadně odvyká. Snazší než z ideologických důvodů je, pokud je skromnost odůvodněná fakticky. že například rodiče chtějí dělat práci která je baví a být co nejvíc s dětma, asi nebudou mít prachy a nebudou pak kupovat jen biopotraviny a kupovat hybridní auto, ale budou spíš celkově šetřit a dělat si maximum sami (vaření, domácnost, opravy) což je ekologické taky. dovolená na chalupě nebo u rybníka pod stanem je pak vlastně úplně přirozená a může trvat za stejně peněz mnohem dýl než jet k moři. ale aby jim nic nechybělo a neměli pocit potřeby kompenzace myslím, že je chytré aspoň jednou za dva tři roky vzít káru, od někoho si ji i třeba půjčit a jet pod ten stan k moři, a podívat se do Benátek, Paříže, chce to s vařičem a plným kufrem jídla. děti i vy to nakonec zvládnete a máte silnej zážitek. Cituji (prohlídka celé Paříže v jednom dni v 40 stupních, rozhovor na Eiffelově věži, 4 členná rodina jedna litrová flaštička vody na ten den): dítě: "já mám strašnou žízeň mami" matka: "prosímtě když budeš ještě víc pít, tím víc se budeš potit":) člověk má pokud to přežil po letech pod eiffelovkou na co vzpomínat a když vyleze nahoru a zjistí že tam je 0,5 l vittel za 4 eura, jde se napít pobaveně na záchod. cenově to vyjde nastejno vzhledem k pokřivenejm cenám jako jet letadlem do resortu, jen toho zažijete mnohem víc a nebudete si nic muset kompenzovat, naopak v pokročilejších věku vám to lidi začnou závidět, protože to je origoš. stejné je to s chozením do restaurace, nejít jen tak, ale prostě když je oslava tak jednou za půl roku jo. Tohle z vlastní zkušenosti funguje. Ekonomiku to moc neroztáčí, ale žijete bez dluhu, myslím, že ani světoví ekonomové nejsou schopni říct, co je "lepší". Máte fajn zážitky z dětství a žijete tak dál, protože jste zvyklý, pokud máte peníze, dáte je do něčeho co dá smysl, třeba právě do biopotravin nebo vzdělání, nenakupovat dle ceny ale od prodejců/výrobců kteří jsou vám symatičtí. Děti to zase neohrozí konzumem, protože primární je ta kvantita těch věcí a to, že ty zážitky znají, ale nemusí je mít každý den. Asi to není nic objevného, ale myslím, že právě spořiví lidé se trochu vytrácí, resp. spořivost dnes znamená číst letáky, běhat po akcích a slevách, což je podle mě cesta do pekel, protože máte hodně levného všeho. To chce podle mě ignorovat :) Pravda je že výše uvedený model vede k mírné izolaci rodiny taky pokud rovnou nemají partu podobného ražení už ze svého mládí v místě bydliště. Buď si jinak musí hledat známé pro trávení volného času mezi jinými alternativci, což jim ale často nesedí, protože toho smýšlení nejsou a v mainstramové společnosti mají problém - hospody a restaurace jsou celkem drahé, a ty společné dovolené koneckonců také. Ale tak vždy je něco za něco. Tak uvidíme jak to dopadne s generací za kterou budem mít zodpovědnost my, jak se s tím popasujem a co pofrčí. Zdravím. |
