Tomáš Feřtek: Je skromnost dědičná?
Začátkem devadesátých let objížděla profesorka Hana Librová mladé rodiny, které se rozhodly žít skromně – tedy nejčastěji na venkově, bez auta, zahraničních dovolených a ze skromného příjmu. Někteří z jejích respondentů se tak rozhodli pod vlivem právě vznikající zelené ideologie (to slovo nemyslím pejorativně, ale doslovně), často křížené s křesťanskou motivací, jiní spíš intuitivně – líbil se jim poklidný život mimo velká města a výdělek z malého hospodářství nebo neambiciózního zaměstnání ani jiný než skromný život neumožňoval. Na černobílých fotografiích v knize Pestří a zelení pobíhají v pozadí obvykle děti, kterým je dnes tak mezi dvaceti třiceti. Jakpak asi žijí?
Dva světy
Když se profesorka Librová po deseti letech do zkoumaných rodin vrátila (a podala o nich report v knize Vlažní a váhaví; recenze Ekolistu zde) musela konstatovat, že většina z nich se životním standardem fakticky neliší od běžné střední třídy. Dům, dvě auta, náročné zaměstnání, děti na studiích ve velkém městě a trochu uspěchaný život. Důvod? Pokud vás zajímá, jak si to vysvětluje paní profesorka, nahlédněte do knížky nebo stručného souhrnu, který naleznete zde. Mě zajímají víc ty rodiny, které si svůj životní styl udržely. Měl jsem možnost během uplynulých dvaceti let sledovat několik takových. Co nejčastěji řešily?
Asi největší problém je nesoulad mezi vnitřním světem „skromné“ rodiny a okolím. Ten pociťují nejčastěji právě děti, protože ty se musí pohybovat v obou světech. A neustále narážejí na to, že se něčím liší, něco nemohou. Školní výlet? Třikrát tři nebo pět stovek – násobím obvyklý počet dětí obvyklou cenou – to je pro skromnou rodinu problém. Lyžařský kurz za dva tři tisíce? Skoro neřešitelné. Zájezd se třídou za památkami do Itálie? Absurdita. Dneska už i základní škola znamená pro rodinu finanční zátěž, takže se pořád řeší pracovní sešity, exkurze, kroužky. Nejčastější řešení? Na nákladnější akce děti ze „skromných“ rodin prostě nejedou. Škola to obvykle respektuje bez problémů, spolužáci hůř. Nemyslím si, že by byl zase tak velký problém opovržení každým, kdo nemá doma televizi a ve škole „značkové“ oblečení. To spolužáci skousnou. Ale když prostě na většině školních akcí chybíte a pořád se řeší, na co vaši nemají, jste dřív nebo později za exota a „socku“.
Konzum je svoboda
Prostý předpoklad, že děti v rodině okoukají skromný životní model a pak ho budou dál šířit, se nepotvrdil. Pokud mohu ze zkušenosti soudit, reagují dospívající děti dvojím způsobem. Část z nich se vzbouří už s probíhající pubertou, takže někdy tak ve třinácti rodičům tu „dobrovolnou chudobu“ vyčtou jako neschopnost nebo pokrytectví. V takovém případě obvykle zasáhnou prarodiče, kteří si „stejně už dávno mysleli, že tohle přehnané uskromňovaní jen kazí dětem život“ a začnou jim peníze podstrkovat a platit akce, na které rodina nemá. Nebo děti onen lehce alternativní a skromný životní styl zdánlivě bez protestu vydrží do konce střední školy, ale pak si co nejrychleji hledají nějaké zaměstnání, protože možnost vydělávat normální peníze je pro ně symbolem svobody a vlastní životní cesty.
Když sleduji děti z usebraných křesťanských a alternativních rodin, jak jsou v pětadvaceti nadprůměrně ověšeny notebooky a sportovním outdoorovým zbožím špičkové kvality, těžko to mohu vykládat jinak, než jako kompenzaci. Velmi často tak ortodoxně skromné rodiny dosahují u svých početných potomků pečlivou výchovou pravého opaku, než zamýšlely. Tak často rodiče opakovali, že konzum je otroctví (ani to nebylo třeba říkat nahlas), až je pro děti nad slunce jasnější, že konzum je ta nejžádanější a nejsamozřejmější, protože relativně snadno dosažitelná svoboda.
Vstanou noví bojovníci
To samozřejmě neznamená, že neexistují lidé okolo dvaceti, pro něž je dobrovolná skromnost životní cíl. Jak k tomuto rozhodnutí dojde, není úplně jasné a motivace nejspíš mohou být velmi různé. Od buddhistické snahy o jednoduchou a hlubokou existenci, přes zelené přesvědčení, po snahu vyhnout se nudě života, v němž není třeba o nic usilovat, protože všechno je na dosah tatínkovy kreditky. Ti všichni si chtějí vyzkoušet něco nového. Třeba hliněný dům, vlastní králíkárnu a život bez každodenní mediální masáže. K ochotě uskromnit se tedy nejspíš vedou velmi různé výchovné modely. Kromě jediného. Opravdu důsledně uplatňované dobrovolné skromnosti. Jistě, je to trochu paradoxní, ale zase žádné velké překvapení, ne?
P.S. Samozřejmě mě potěší každá zmínka v diskusi, která naznačí, jak vychovávat děti tak, aby k tomuhle „konzumnímu přepólování“ nedošlo.
reklama
Další články autora |
Tomáš Feřtek: Jak má vypadat správný dokument aneb Pod sluncem tma podruhé
Tomáš Feřtek: Za co vděčíme konzumní společnostiOnline diskuse
děti a alternativa - 29. 8. 2011 - LuckaFAleši nezmiňuji extrém, své děti neučím doma tudíž se pohybují v kolektivu dalších dětí. Jsou jedni z mála s normálními svačinami. A mají své poměrně pravidelně zásobené pokladničky s penězi. I kdybych jim je neplnila já, babičky by to obstaraly, naše děti nežijí v sociálním vakuu, jsou to zároveň velmi milovaná vnoučata. Kupují si za peníze co chtějí, syn naposledy za peníze od babičky scrabble ;), vybral si sám. Pokud by chtěl maso (což mi přijde u syna legrační) může požádat babičky, u kterých bývá se sestrou. Sami maso jedí a jemu by ho rozhodně neodepřely.Můj týraný syn je druhý nejvyšší ze třídy, první je kluk co propadl :D. Je pravda štíhlý, ale i tak váží v devíti letech 40 kg. Dcerka je o něco drobnější, je ve třídě vysoká průměrně. Syn má nadprůmětné IQ a v testech vylezl vpodstatě ze všech tabulek, které měla paní psycholožka k dispozici. Pokud ho něco vyřazuje z kolektivu mnohem víc než vegetariánství, je to jeho inteligence. Byla nám nabídnuta škola pro nadané děti, ale usoudili jsme, že by si měl zvykat na soužití s běžnou populací, alespoň než nastoupí na víceleté gymnázium. Proč to píšu? Zanedbané dítě s nedostatečnou výživou nepřerůstá svou výškou a inteligencí vrstevníky. Tak to prostě je. Pokud jste dietolog, můžeme se tu pobavit o tucích - cukrech - bílkovinách. Každý svůj krok konzultuju s odborníky, každý zdravotní problém s lékařkou. Žádný z odborníků, kteří ovšem sami nejsou vegetariány ani jinými alternativci, mě extremistkou nenazval. Nejprve se dívají na děti a vidí jak na tom jsou. Předpokládám, že vy jste mé děti neviděl, nebo se pletu? Vaše citace mých slov jsou nepřesné: Napsala jsem následující: O nedostatku vlastního názoru bych nemluvila, rozhodně nepřebírají ten většinový, mají svůj. O mém názoru nebyla řeč, děti mají na věci svůj vlastní názor, který se může s mým rozejít. Zvlášť u syna, který je schopen už teď dávat věci do jiných souvislostí a já ho s jeho inteligencí prostě musím respektovat. Ale i tak musí jít večer v osm spát a vyčistit si zuby i když nechce, taková jsem tyranka. A snad jen ještě k té svobodné vůli a nucení k nejedení masa. Když mi bylo deset, už jsem o vegetariánství uvažovala, dokonce doma mluvila. Maminka řekla že ne, až si budu schopna sama vařit. V necelých patnácti jsem byla. Zajímalo by mě kolik lidí, kteří sami maso jedí, by nechali vlastní dítě se svobodně rozhodnout pro vegetariánství už v útlém věku. Svobodně rozhodnout. |
