Drsná krása Oderských vrchů

Jistě to znáte z vlastní zkušenosti: kolem jste jeli aspoň padesátkrát, ale nikdy jste tam nezastavili, protože si říkáte „až někdy příště…“! Jedním z těchto míst jsou pro mnohé určitě Oderské vrchy nad Moravskou bránou. Po jejich úpatí denně prosviští desítky rychlovlaků a tisícovky aut směrem na Ostravu a zpět, čas k zastavení ale obvykle schází.

Oderské vrchy jsou geomorfologickým podcelkem Nízkého Jeseníku a tvoří jeho jižní okraj. Oblast má dvojí tvář – převážně zalesněné a poněkud monotónní náhorní pláně střídají na okrajích příkré a divoké svahy spadající do sníženiny Moravské brány. A právě tady jsou Oderské vrchy krajinářsky nejpestřejší a nejzajímavější. Asi nejvíce přírodních zajímavostí lze potkat v hlubokých údolích potoků a říček, kterými je okrajový zlomový svah Oderských vrchů na několika místech prořezán.

Veselíčko vám spraví náladu

Největším turistickým lákadlem Oderských vrchů bývá pramen řeky Odry – významné geografické místo, jehož návštěva nesmí chybět v seznamu povinných cílů zběhlého cestovatele. Dá se k němu jít pohodlně z Kozlova od zaparkovaného auta necelé dva kilometry, anebo taky zdlouhavým celodenním pochodem z několika směrů.

Při realizaci druhé varianty se může stát východiskem například železniční zastávka Osek nad Bečvou, odkud vede přes pole žlutě značená cesta přes vesnici s optimistickým názvem Veselíčko. Dominantní zámek se žlutou fasádou (sloužící coby výchovný ústav) je nejenom cennou památkou, ale též objektem přírodovědného významu. Za pozornost stojí krásný park ve střídavém francouzském i anglickém stylu s řadou cizokrajných dřevin, a taky půdní prostory zámku, které jsou od listopadu 2013 chráněné jako přírodní památka kvůli hnízdění početné kolonie netopýra velkého.

Přestože v katastru obce nalezneme ještě další státem chráněná území, největší přírodovědnou zvláštností je téměř neznámá rokle, vzdálená vzdušnou čarou asi 1,5 km jihozápadně. O její existenci má tušení jen málokdo. Doslova uprostřed polí se potok Lukavec zničehonic propadá do asi osmimetrové rokle, jejíž stěny tvoří nikoli pevná skála, ale nesoudržné spraše a jíly. Ty se postupně neustále sypou a užírají z přilehlých polí další a další decimetry půdy, která se sesouvá dolů. Rokle dlouhá asi 100 m je geologickou raritou, kde na jediném místě vystupuje podloží Moravské brány.

Drsný svět Oderských vrchů

Žlutá značka z Veselíčka míří přes les do Staměřic na úpatí Oderských vrchů. Nejznámějším místem této nevelké vesničky je motorest Zavadilka s nonstop provozem, vyhlášený zejména mezi řidiči. Dalším místem, kde lze svlažit hrdlo, je vydatný a silně železitý pramen u lesní kapličky sv. Antonína, jež se dnes nachází těsně pod tělesem dálnice asi 600 m od motorestu. Jeho železitý charakter signalizuje přítomnost tektonických poruch v zemské kůře na okraji Oderských vrchů.

Ze Staměřic se obvykle chodí po červené k prameni Odry, lze se však vydat i po lesní cestě do Slavkova. Každopádně tak či onak vstupujete hned za posledními domy Vojenského újezdu Libavá, jenž zahrnuje podstatnou část Oderských vrchů. Právě díky němu vykazuje zdejší příroda značnou neporušenost a řadu zvláštností a cenností.

Cesta vytrvale stoupá lesem, přičemž protíná neviditelnou, zato však výraznou klimatickou a kdysi i národnostní hranici. Náhorní pláň Oderských vrchů ve výšce okolo 600 m má podstatně chladnější a vlhčí podnebí a před druhou světovou válkou byla osídlena takřka výlučně německým etnikem. Důkazem je Slavkov (Schlöck), který nebyl po vysídlení Němců tak jako většina ostatních vesnic srovnán se zemí, ale přeměněn na vesnici sovětského typu coby součást vojenského újezdu. Pozoruhodný je bývalý kostel s brizolitovou omítkou přeměněný na hasičskou zbrojnici a přikrášlený luxfery v oknech. Předválečnou minulost připomíná již jen zdevastovaný německý hřbitov u kůlen a zahrádek místních osadníků.

Ze Slavkova přímo do Pekla

Ze Slavkova vede cesta přímo do Pekla, což je nejhezčí údolí v celých Oderských vrších. Asi pětikilometrové putování po zelené značce si lze zpestřit krátkým výstupem na vrch Obírka (622 m) od lovecké chatky Skokova bouda. Je to jeden z mála výrazných kopců jinak velmi plochých Oderských vrchů a kousek pod vrcholem se nachází paseka s hezkým rozhledem na Moravskou bránu a Hostýnské vrchy.

Peklo nebo taky údolí Jezernického potoka patří mezi nejcennější lokality Oderských vrchů. Zdejší přírodě blízké lesy převážně bukového složení jsou rájem myslivců pro výskyt velmi kvalitní trofejní zvěře. Zdokumentované jsou i vzácné rostliny a živočichové. Přírodní rozmanitost doplňují skalní útvary s ukázkovými vrásami a opuštěné doly na břidlici, v nichž kutači chtěli údajně nalézt i zlato. Bohužel (anebo bohudík?) je vše ukryto v lesích a na příkrých a obtížně schůdných svazích. Podle mapy se vám možná podaří najít dnes již téměř zapomenuté mrazové sruby Čertovy kazatelny, k ostatním zajímavostem je však třeba mít doprovod místního znalce. Ten by možná také poradil, kde se nachází tajuplné Smolno – dávné pohřebiště sebevrahů a zločinců z celé Moravy. Legendy hovoří o lesním území nikoho na hranici panství veselíčského, lipenského a olomoucké kapituly.

Od hradu ke hradu

Koho baví objevování téměř neznámých hradů, pak má námět na další putování Oderskými vrchy. Nad malebnou vesnicí Podhoří, kde údolí Peklo ústí do Moravské brány, se ukrývá zřícenina hradu Drahotuš. Zachovaly se sice jen základy, i z nich je však patrné, že šlo o velmi svéráznou pevnostní architekturu. Protáhlý ostroh prořezávají napříč celkem čtyři příkopy, takže celkově hrad vypadal jako soustava čtyř opevněných návrší, jež byly pospojovány dřevěnými mosty.

Modrá značka pokračuje z Drahotuše přes Uhřínov k dalšímu hrádku Kunzov. Byl postavený v romantickém pseudogotickém slohu v letech 1907–1908 a sloužil jako letní sídlo hranické továrnické rodiny Kunzů. Ta vyráběla mimo jiné také větrné turbíny, z nichž jedna se zachovala v nedalekém Radíkově. Od roku 1932 pohání vodní čerpadlo a bez použití elektřiny zásobuje usedlost vodou. U nás jediné funkční zařízení tohoto druhu!

A přes Radíkov vás červená značka zavede ke třetímu hradu jménem Puchart. Jeho zbytky ze 14. století se nachází nad údolím říčky Veličky, kterým vede silnice z Hranic na Potštát. Ještě předtím však minete přírodní památku Soudkova štola, známou paleontologům spíše pod názvem Boňkov. Jedná se o staré štoly na břidlici s rozsáhlými odvaly, kde se dříve nacházely fosilie spodnokarbonských mořských mlžů. Dnes jsou podzemní prostory chráněné jako zimoviště netopýrů.

Potštátské skalní město

V údolí Veličky se rovněž vyskytují četné skalní útvary. V minulosti dokonce získaly lichotivé označení Potštátské skalní město. Dnes vede skalním městem nová, asi 12 km dlouhá okružní trasa naučné stezky, která představuje pověstmi opředené útvary, jejichž identifikace a lokalizace byla donedávna pro přespolního návštěvníka obtížná.

Skály jsou tvořené zvrásněnými vrstvami drob a břidlic a vystupují z příkrých, k západu orientovaných svahů hlubokého údolí. S pomocí textů na informačních tabulích odhalíte například Svatební kámen, Kamenná vrata, Kosí údolí, Skalky skřítků a Trpasličí domeček.

Pokud by se vám náhodou zdálo, že skutečné skalní město je přece jenom něco trochu jiného, než se vám snaží namluvit tabule naučné stezky, nemělo by to snad vadit. Kouzelná a tichá krajina Oderských vrchů s řadou drobných památek a zajímavostí přírodního i technického rázu případné nedostatky skalního města určitě vynahradí.

---

reklama

---