Historie pražských lesů

Praha jako samostatný kraj má nejnižší lesnatost ze všech krajů ČR, výměra lesů je v současnosti 5 223 ha, tj. něco přes 10 % plochy města. Všechny lesy bez ohledu na vlastnické vztahy jsou zařazené do kategorie lesa zvláštního určení jako lesy příměstské a další lesy se zvýšenou rekreační funkcí. Z celkové plochy lesa patří Hlavnímu městu Praze 2 821 ha, cca 1 390 ha vlastní fyzické a právnické osoby a církve, zbylých cca 1 000 ha Lesy ČR.

Území Hlavního města Prahy prošlo celkově v minulých staletích bouřlivým vývojem. Změny se týkaly všech oblastí, tedy lesů a zeleně nevyjímaje. Již okolo roku 1000 n. l. dochází k hrubému rozdělení na zemědělskou krajinu a krajinu porostlou trvalými porosty, tedy převážně lesy. Ty byly vytlačeny na méně úrodné půdy, případně neobdělavatelné, převážně velmi svažité plochy.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o pražské přírodě!

Historicky doložené lesy 16. a 17. století jsou např. lesy dnešního Chuchelského háje, Kunratického lesa, Čimického a Ďáblického háje, část lesů v Divoké Šárce, lesy u Točné nebo Klánovický les. Poměrně jasnou představu o přírodních poměrech pak udávají mapy tzv. stabilního katastru z roku 1840, který již pokrývá celé území Prahy a poměrně přesně vymezuje jednotlivé způsoby využití všech pozemků. V případě lesů lze pak vyčíst základní rozlišení na listnaté a jehličnaté lesy. Původní funkce lesů – produkce dříví nejprve jako paliva, později pak s rozšiřováním industrializace také jako suroviny pro postupně se rozvíjející průmysl – se v průběhu 20. století výrazně proměnila. Přesto potřeba palivového dříví stále přetrvávala, a to až do 20. století.

Lesy v období 18. a 19. století patřily převážně do majetku velkostatků nebo panství, byly zejména ve vlastnictví náboženských řádů (např. statky Motol, Hlubočepy, Dejvice, Ďáblice, Hloubětín), případně šlechtických rodů (např. Kunratice, Uhříněves nebo Dolní Krč). Výjimečné jsou pak statky patřící Pražskému hradu (Stromovka, Hvězda, Purkrabský háj u Nebušic), zemský statek Bohnice nebo statek Michle patřící pražské univerzitě.

Městu Praha, na rozdíl od většiny jiných královských nebo poddanských měst, historicky téměř žádné lesy nepatřily, ještě v roce 1919 to bylo pouze 100 hektarů. Větší lesní majetky pak Praha získala (odkoupila) v rámci první pozemkové reformy, např. významný byl odkup kompletního majetku bývalého statku Počernice v roce 1922, který mj. vlastnil i celý dnešní Xaverovský háj. Řada dalších pozemků z tohoto majetku – původně zemědělské půdy – byla v posledních letech předmětem přeměny na veřejnou zeleň, převážně les.

Území Prahy je výjimečné i v rámci celé České republiky z dlouhodobého pohledu mj. tím, že zde za posledních cca 120 let vzrostla výměra lesů o více než 30 %. Již v roce 1858 byla založena „Jednota ku vysazování stromů v Praze“. Systematické práce pak začaly po roce 1897, kdy byla českým odborem Zemědělské rady pro Čechy zahájena akce na zalesnění holých strání a neplodných ploch, vlastní zalesňování probíhalo od roku 1903. Do 1. světové války pak bylo zalesněno prvních 80 ha lesa, převážně v katastrech Hloubětína, Kyjí a Hrdlořez. Bohužel se jedná – vzhledem k stanovištním podmínkám – převážně o akátiny, resp. původně byla vysazována celá škála převážně listnatých dřevin, ovšem kvůli extrémním polohám se tyto porosty do dnešní doby dochovaly v podobě dožívajících, převážně akátových porostů.

Po vzniku československého státu byla v roce 1922 zřízena Zalesňovací komise pro pražské okolí, její péčí bylo do 2. sv. války zalesněno dalších cca 200 hektarů (zejména v oblasti Velké Chuchle, Cholupic, Písnice atd.), opět především akátem, ale také borovicí černou a dubem červeným. Zejména porosty borovice černé, vyskytující se na území Prahy jen v několika málo lokalitách (např. Bohnice, Cholupice nebo Braník), byly všechny vysázeny v poměrně krátkém období několika málo let, což pravděpodobně souvisí s jednorázovým dovozem semen této dřeviny. Některé pozemky i v té době zalesňovali i samotní vlastníci, a to především z důvodů daňových úlev. Již v období 1. republiky byl také vypracován plán na vytvoření zeleného pásu kolem Prahy, který bohužel, jak je písemně doloženo, „…pro odpor soukromých majitelů pozemků“, nebyl nikdy zrealizován. Po roce 1948 přestal odpor soukromých vlastníků pozemků a po cca deseti letech, kdy se v lesích prováděly zejména nutné zásahy kvůli zanedbání péče v období 2. světové války, došlo od počátku šedesátých let k výraznému rozšiřování ploch lesa. Zalesňování se provádí, na rozdíl od všech předchozích období, nejen na pozemcích nehodících se pro jiné účely, ale také na půdě do té doby zemědělsky využívané.

Vzhledem k tomu, že zalesňování nebylo určováno zájmy vlastníků pozemků, ale orgány města, jsou často zalesňovány i vysoce bonitní půdy. Nově zalesňované plochy jednak navazují na stávající lesy (např. oblast Šárky), nebo jsou založeny lesní porosty v krajině do té doby téměř bezlesé (např. Strašnice, Hostivař). Na rozdíl od lesů vysazovaných do r. 1948 jsou nyní lesy zakládány nikoli jen jako souvislé lesní porosty, ale již při zakládání lesa je počítáno s rekreačním využitím těchto porostů – části ploch jsou ponechány bez výsadeb (nebo s výsadbami jednotlivých stromů) jako budoucí rekreační louky, současně je budována základní cestní síť.

Jako příklad poslouží lesopark Hostivař, kde ze 170 hektarů výměry tvoří 50 ha louky a 120 ha lesní porosty. Maximum výsadeb bylo provedeno v letech 1965–1975, ale zalesňování probíhalo prakticky až do roku 1990, kdy se na řadu let zcela zastavilo. Celkem se v letech 1948–1990 zalesnilo přes 800 hektarů, ovšem část z těchto pozemků byla po roce 1989 vrácena původním majitelům v rámci restitucí. Pro soukromé vlastníky lesa je až na výjimky držení lesních pozemků v Praze ekonomicky ztrátové, proto má Hlavní město Praha dlouholetý program na odkup těchto pozemků do svého vlastnictví. Od roku 1995 bylo takto odkoupeno více než 250 hektarů lesů, včetně největšího soukromého lesa – Miličovského háje, který město získalo v roce 2007.

Po roce 1989 byla výsadba nových lesů pozastavena, nejprve z důvodu nutné stabilizace majetkových poměrů, následně pak bylo nutné počkat na schválení nového územního plánu. Drobné dílčí výsadby byly prováděny již od roku 1996, po schválení územního plánu v roce 1999 pak byly naplno rozběhnuty projekční a přípravné práce na projektech systematického zakládání nových lesů a lesoparků. Od roku 1996 do současnosti tak bylo zalesněno nebo různým způsobem ozeleněno více než 250 hektarů pozemků, což je pro ilustraci 85 % plochy Kunratického lesa!

Charakter nově zalesňovaných ploch se v průběhu let měnil s tím, jak se měnily vnější podmínky a z nich plynoucí důvody zalesňování: od zamezení eroze a neškodného odvedení dešťových vod v počátcích 20. století přes snahy o zvýšení krásy pražského okolí a zpříjemnění pobytu obyvatel v přírodě až po cílevědomé zakládání lesoparků jako míst pro krátkodobou rekreaci obyvatel nově vznikajících sídlišť. Určitým nedostatkem této doby (z lesnicko-rekreačního pohledu) bylo využití převážně skupinového míšení dřevin a také malý časový předstih výsadeb lesa před sídlišti, většina nově založených porostů začíná plnit svou funkci teprve po 10–20 letech po dokončení výstavby okolní nové plošné zástavby. Rovněž zalesnění pozemků, které byly po roce 1989 vráceny původním majitelům a nyní jsou převážně bez jakékoliv péče, již dnes na řadě míst přináší problémy jak s bezpečností návštěvníků, tak i se stabilitou porostů, šířením škůdců atd.

Projekty nových ploch zeleně po roce 1999 – lesů, lesoparků nebo prvků ÚSES – jsou pojímány komplexně, tedy předmětem zájmu není jen pouhé zalesnění, ale i podpora dalších funkcí lesa – rekreační, estetická, ekologicko- stabilizační atd. Svou rozlohou a tedy i významem patří mezi největší nově řešené území zejména lesopark Letňany (rozloha téměř 40 ha), lesopark Vinice (40 ha), les Robotka (24 ha), les V Panenkách (31 ha) nebo nejnovější, v loňském roce založený les Arborka v Satalicích (18 ha). Některé z těchto lesů jsou již veřejností naplno využívány, přestože jejich stáří je jen 10–15 let.

Minulost i současnost pražských lesů, jak plyne z předchozích řádků, je velmi pestrá. Procentické navýšení plochy lesa odpovídá v podmínkách ČR spíše pohraničním oblastem, o to více je cenné v podmínkách milionové aglomerace, kde zejména rekreační funkce lesa ještě rozhodně není doceněna tak, jak by zasluhovala. Věřím, že budoucnost našich lesů bude (sice již téměř jistě bez smrku a jen velmi omezeně s borovicí) pořád zelená a dlouhodobá snaha o zvyšování ekologické stability lesních porostů i zvětšování jejich plochy bude přinášet své ovoce nejen nám, ale i dalším generacím.

---

reklama

---